Proč kněz při mši svaté políbí oltář

Jaký má tento dávný zvyk význam?
Líbání svatých a posvátných předmětů je po tisíce let součástí různých světových náboženství. Tento zvyk pochází z kultur, kde je polibek chápán jako znak úcty nebo kde se používal jako pozdrav a přirozeně se vztahoval k předmětům, jež představovaly božstvo.

Mimo rámec pohanského uctívání vyrostla v některých kulturách také tradice políbení jídelního stolu při zvláštních příležitostech.

Křesťané při vytváření liturgie přebírali zvyky ze své vlastní kultury a dodávali jim nový význam. Políbení oltáře bylo jedním z nich a rychle se připojilo k úkonům kněze při mši.

Zasvěceno pro Boha
Oltář získává svou důležitost v souvislosti s Nejsvětější Obětí, která se na něm vysluhuje. Je k tomuto účelu oddělen, a když se umisťuje do nového kostela, biskup ho vysvěcuje. Obřad svěcení napodobuje v určitých ohledech křest nového křesťana, protože biskup svěceným olejem žehná oltář a po skončení modliteb ho zahaluje bílým plátnem.

Políbení oltáře lze tedy chápat jako uznání jeho zvláštní úlohy v liturgii a posvěcení, jež mu udělil biskup.

O oltáři se často symbolicky říká, že představuje Ježíše Krista, „úhelný kámen“ církve (srov. Efezským 2,20). V průběhu liturgických dějin kněz někdy líbal oltář před požehnáním lidu, na znamení, že požehnání přichází od Boha, a nikoli od kněze.

Kromě toho se do oltáře časem vkládaly ostatky svatých, a když kněz políbil oltář, líbal tím i tyto ostatky.

Je tedy sice pravda, že oltáře jsou hmotné předměty, ale byly odděleny ke konkrétnímu účelu a políbení oltáře je známkou uznání jeho výsadní role a vztahu k Božské Oběti Ježíše Krista.

Philip Kosloski, Aleteia
Přeložila Alena Švecová