Skutečné řešení pro prázdné kostely

Mezi křesťany to pochopitelně vyvolalo bouřlivé reakce. Sledovat, jak se boří místo určené pro uctívání Boha, je bytostně zneklidňující.

Mnozí to vnímali jako symbol úpadku víry ve Francii – nedělní mši pravidelně navštěvuje méně než pět procent Francouzů, přičemž kolem roku 1960 to bylo zhruba pětadvacet procent – a jako triumf zapomnětlivého, agresivního sekularismu napříč převážnou částí Evropy. Jiní, včetně jednoho mého kamaráda, zaujali postoj, který bychom mohli označit jako realistický. Poukazovali na to, že kaple svatého Josefa je sice očividně půvabná, ale nepředstavuje zvlášť význačný příklad gotické architektury a podle francouzských měřítek zdaleka není starobylá (byla postavena až v devadesátých letech 19. století). Zmiňovali také nebezpečí přílišného lpění na hmotných projevech křesťanské civilizace minulých věků v době, kdy se blížíme ke konci této civilizace a potřebujeme uvažovat o tom, jak vybudovat novou. V tomto smyslu by se sláva a úspěchy minulosti mohly stát jakousi ochrannou clonou, abychom nemuseli čelit realitě úpadku.

Zakrývají nám skutečnou nynější krizi. Ať už na videa s tím, jak jsou francouzské kaple srovnávány se zemí, reagujeme jakkoli, problém, co dělat s prázdnými kostely, v dohledné době nezmizí ani u těch v dalších zemích západní Evropy. V posledních letech se sice objevují známky toho, že nezadržitelný pokles návštěvnosti křesťanských bohoslužeb možná zpomaluje, ale věková pyramida těch, kdo chodí do kostela, je poněkud nevyvážená. Do poloviny tohoto století značná část pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb zemře a – nedojde-li k určitému probuzení, jaké v Evropě proběhlo naposledy počátkem devatenáctého století – není jasné, kdo je nahradí.

Spousta církevních budov však už nemá své společenství. To se už děje. Vesnice, kde žiji, má podobně jako mnohé další bývalou nonkonformistickou kapli, ze které je teď soukromý dům. Mnohá města dnes disponují bary a kluby, jež dřív sloužily jako vzkvétající kostely.

Katolické farnosti se dnes poměrně běžně slučují, protože kongregace se zmenšují a spolu s nimi i počet kněží ve službě. Před několika lety se žhavě a ostře diskutovalo v souvislosti s tím, že biskupové tu a tam učinili několik nesnadných rozhodnutí o tom, jak nejlépe naložit s omezenými zdroji. Během dvou nebo tří desítek let budeme tomuto problému čelit v dosud nevídaném rozsahu.

Co bychom tedy měli udělat?
Existují různé charitativní organizace: nadace pro záchranu kostelů Churches Conservation Trust odvádí skvělou práci, ale její rozpočet na všechno nestačí. Pak tu je, jak bylo zmíněno výše, možnost změnit účel budovy. Dělat z kostelů pohostinská zařízení nebo i soukromé domy není z pochopitelných důvodů populární a jistě vůbec ne správné. Občas možná budeme muset kousnout do kyselého jablka a povolat demoliční čety. Kostely často stojí na pozemku vysoké ceny a je možné, že církev ve finanční tísni nebude moci se nad takovou výměnu povznést.

Avšak jediným trvalým řešením je evangelizace.

Pokud jsou kostely prázdné, možná bychom se měli zamyslet nad tím, jak je znovu zaplnit. Jestliže do budoucna nechceme vlnu demolic ve stylu bourání kaple svatého Josefa a nelíbí se nám představa, že by kostelní lavice nahradily barové stoličky, měli bychom svou víru projevovat s větší naléhavostí.

Niall Gooch, Catholic Herald
Přeložila Alena Švecová