Celibát: výhoda vypovídající o pravdě v dobách útlaku

19. října 1984 byl otec Jerzy Popieluszko mučen a umlácen k smrti komunisty z polského ministerstva vnitra. Po měsících vytrvalého sledování, psychického týrání, výhrůžek a pokusů o vraždu byl Popieluszko nakonec unesen a zabit. Jeho znetvořené tělo, v kterém byste jen stěží rozpoznali bývalého bojovníka Solidarity, bylo vytaženo z ledové vody řeky Visly. Stejně jako papež sv. Jan Pavel II. spáchal Popieluszko úděsný zločin tím, že se zastával práva polského lidu pracovat, zakládat odbory, praktikovat svou víru a žít jako Poláci. Proces kanonizace Popieluszka, známého jako „mučedník pravdy“, byl zahájen v roce 1997 a blahořečen byl roku 2010.

„Říkat pravdu stojí mnoho,“ poznamenal Popieluszko. Byl by však ochoten zaplatit tak vysokou cenu, kdy býval byl ženatý? Pokud by jeho manželka a děti byly vystaveny sledování, hrozbám, psychickému týrání a násilí? A i kdyby k tomu býval byl ochoten, bylo by to správné?

Jak odhalují naše temné časy, jedním z hlavních přínosů celibátu je to, že dává možnost knězi mluvit pravdu bez ohledu na důsledky. Jelikož život v Americe stále více připomíná sověty okupované Polsko, potřebujeme statečné kněze, aby byli pastýři pravdy připravenými položit svůj život za ovce (J 11,10). „Za zrnka pravdy,“ řekl Popieluszko ve svém kázání, „musíme zaplatit vysokou cenu sebeobětování.“ A právě celibát to umožňuje.

„Celibát odhaluje samu podstatu křesťanského kněžství,“ poznamenal kardinál Robert Sarah. „Ježíš Kristus nám zjevil skutečnost, že pravý kněz vydává sám sebe jako oběť... Být knězem znamená přijmout oběť kříže jako způsob celého života.“

Toto veliké dobro celibátu zůstávalo většinou laiků v posledním půlstoletí nepoznáno. Když byl katolicismus bez váhání přijat americkou kulturou a jeho praktikování téměř nic nestálo, běžní laici si možná neuvědomovali praktickou potřebu celibátu. Jistě, kněz by měl být k dispozici, když jej někdo nenadále zavolá nebo když je třeba naléhavě poskytnout útěchu umírajícímu. Ale zdá se, že protestantští pastoři dokáží uspokojit potřeby svého stádce, přestože jsou ženatí a mají děti. A nevyžadují snad mnohé další profese, například lékaři či právníci, dostupnost 24 hodin denně 7 dní v týdnu, a přesto umožňují manželství?

Toto dobro celibátu je dále zakryto skandály sexuálního a finančního charakteru. Až příliš často, jak smutně poznamenal nedávno zesnulý velký Paul Mankowski, S.J., kněží snižují svůj úřad na „požitkářské staromládenectví“, jež poskytovalo „společenskou prestiž a vysoké renomé“ mužům, kteří se oddávali zvrhlým sexuálním touhám nebo „kteří nebyli schopni čelit běžným nepříjemným situacím, jež přináší dospělost“.

Na tomto místě je velmi poučná Chestertonova slavná rada o reformě. Dříve než vymýtíte to, co se jeví jako zbytečný zvyk nebo praxe, musíte nejprve pochopit, proč vznikl. Člověku, který chce odstranit zjevně neužitečný plot postavený přes silnici, Chesterton řekl: „Jestli nevidíš jeho použití, rozhodně ti nedovolím ho odklidit. Jdi a přemýšlej. Až se pak vrátíš a řekneš mi, že chápeš jeho použití, dovolím ti ho zničit.“

Tak či onak nyní chápeme jeho užití. Jelikož základní principy katolicismu a západní civilizace začínají být chápány jako „projevy nenávisti“, věřící katolíci čelí společenské ostrakizaci, nezaměstnanosti nebo ztrátě svobody. Cítí se osamělí, opuštěni svou vlastí, a co je ještě bolestnější, i svou církví. Bojí se mluvit ze strachu o sebe sama, ale ještě více se bojí o ty, které milují. Sami by ochotně vstoupili do arény, ale dávají si pozor, aby své rodinné příslušníky nevystavili napospas lvům. Tito katolíci potřebují kněze, kteří budou pastýři pravdy.

Nic z toho neznamená, že by se ženatí katolíci měli vyhýbat obětavému životu. Jak řekl sv. František Saleský: „Manželský stav vyžaduje více ctnosti a stálosti než kterýkoli jiný. Je to neustálé cvičení v sebezapření.“ A blízko je doba – která bezpochyby přichází –, kdy katoličtí rodiče budou čelit pronásledování za to, že vychovávají své děti ve víře. I matky a otcové musí být ochotni nastavit hranice a trpět. Ale rodiče se zdráhají jít na zteč a vystavovat děti nebezpečí. A zdaleka není jasné, že by tak měli činit.

Svatým patronem katolických rodičů je Thomas More, ne Popieluszko. More byl otcem čtyř dětí a po smrti manželky také pečoval o dceru své druhé ženy. Využíval právních kliček a společenského manévrování, aby si zachránil hlavu a udržel si milost Jindřicha VIII. ... Ale od určitého okamžiku už tak dál činit nemohl. Tváří tvář zákonu o svrchovanosti, zákonu o následnictví a zrušení králova sňatku s Kateřinou Aragonskou se s králem nedohadoval, ale v tichosti se vzdal svého postu kancléře, čímž se snažil krále uspokojit a nepřijít o hlavu.

Jak postupem času měkká totalita tvrdne, rodiče po celé zemi nyní kráčejí Moreovou cestou. Jak dlouho mohu mlčet? Kde mám nastavit hranice? Existují ještě únikové cesty? Ale celibátní kněz by neměl být opatrný a nečinný. Měl by se zlu postavit čelem, dodávat svým farníkům odvahu, bojovat proti kultuře smrti a vnášet světlo do temných koutů společnosti – nehledě na následky. Stejně jako Kristus.

Kněžství je povolání být pro druhé Kristem, což zahrnuje i povolání k celibátu. Toto povolání v povolání je příležitostí k odvaze a velikosti. My laici jsme uvězněni za nepřátelskými liniemi. Pane Ježíši, pošli ve své milosti a lásce celibátní muže, kteří budou ochotni přijmout svou Kalvárii.

OnePeterFive
Přeložil Pavel Štička