Dar eucharistie

Trocha historie na úvod: přijímání na ruku v novověku zavedli v 16. století protestanté, kteří popírali reálnou přítomnost Krista v Eucharistii a dokonce zrušili kněžské svěcení. V katolické Církvi se začalo přijímat na ruku v 60. letech 20. století nejdříve v Holandsku i přes papežovo napomenutí a pak se rozšířilo i v Belgii, v Německu a Francii. Když hrozilo schizma, papež v roce 1969 podávání na ruku povolil pro ty země, kde se už v rozporu s církevní kázní rozmohlo. Takovým způsobem došlo k povolení podávání na ruku i u nás. Od roku 1990 je někteří kněží a biskupové v rozporu s poslušností začali praktikovat, v roce 1997 biskupská konference podala žádost ke Svatému stolci a na jaře 1998 bylo věřícím svaté přijímání na ruku umožněno.

Když si Pán (já věřím, že na mocnou přímluvu sv. Josefa, dělníka pěstouna Páně) povolal důstojného otce Filipa M. Antonína Štajnera III. O.P., mnozí říkali: je dobře, že jeho nesnesitelná muka způsobená nesením těžké nemoci skončila. Ale mnozí (včetně mne) se ptají: co bude dál? Kdo dál se bude obětovat za to, co má být katolíkům nejcennější? Přes dvacet let připoután na lůžko nesl oběť na oltář za úctu k Eucharistii. Neúcta k Eucharistii patří k smrtelným nebezpečím naší doby, výrazně větším než jaderné války nebo pandemie, proti nimž ale vedeme přímo křižácké výpravy (kam se hrabou ty historické co do důsledků osobní připravenosti k oběti a sebezáporu, ba přímo zapomenutí na svou lidskost a lidská práva!). Jestliže se Eucharistie nestane středem našeho života, pak se náš život řítí do záhuby. A můžeme si to buď přiznat nebo neefektivně popírat, ale tak nebo tak je finále zřejmé, na Krista zapomeneme. A na to nenajdeme žádnou omluvu či výmluvu. Prostě – chce to návrat na správnou trasu, tu, která vede ke spáse, a to skrze lásku k Bohu a lidem. Bohu díky, možnost obrácení je tu stále, dokud dýcháme...

Při Římskokatolické farnosti v Ořechu vznikl Spolek Jindřicha Šimona Baara (jsborech.cz), krásný počin. Ještě dnes vzpomínají v Ořechu na kazatelské umění J. Š. Baara. Vyrostl do formátu vzorného duchovního řečníka; jeho slovo jadrné, upřímně řečené, osobním životem podložené. Baar nikdy nebyl vzdálen životu, jeho obzorem nebyla jeho spisovatelská pracovna a jistě nekázal nečasově. Tím méně byl vzdálen duchovnímu vanutí, jež zachycoval u oltáře v jednotlivých úsecích liturgického roku. Když přišel Popelec a v chrámě zaznívaly vážné a tklivé melodie křížových cest a postních písní, jeho ústa prosila s apoštoly, kteří se přibližovali k Velkému pátku: „Přidej nám víru.“ Značná část Baarových promluv vyvěrá z bolestného prožívání doby, v níž počíná systematické odkřesťaňování lidu a počátek neblahého zhmotaření a nesmírně velké mravní bídy. V této úzkosti si Baar napsal na okraj svých prací poznámku — vyznání, se kterým také vstupoval na kazatelnu před své farníky: „Toužím po tom, abych měl lid věřící. Z kořene víry vyroste všechno ostatní.“ Kéž se toto vyřčené stane bolestí našich pastýřů a kéž nás to nutí ke konkrétní odpovědi s touhou po svatosti, k níž je každý z nás povolán. Ale kéž to taky bereme vážně!

–zd–