Dům ze skla: Zrovnoprávnění

Definitivně pak potvrdil katolickou nauku a praxi jako závaznou sám papež Jan Pavel II. v apoštolském listě „Ordinatio sacerdotalis“ z roku 1994: „Proto, abych odstranil veškerou pochybnost ohledně tak závažné otázky, týkající se samotného božského zřízení církve, prohlašuji mocí své služby posilovat bratry (Lk 22,32), že církev nemá žádnou pravomoc udělovat ženám kněžské svěcení a že toto rozhodnutí musí všichni věřící církve mít za konečné.“

Jistě se zde nejedná o vyhlášení dogmatu jako závazné pravdy samotné víry, nýbrž o učení, které je ověřené dvoutisíciletou praxí a vychází ze svátostné symboliky, totiž reprezentace Krista v osobě kněze a ve svátostných úkonech. Tomuto přístupu je cizí sexistická arogance ve smyslu „ženy nesmí“, nýbrž naopak pokora vůči příkladu samotného Krista, jeho apoštolů a jejich nástupců: „církev není oprávněna“. S dogmatem má ovšem takové učení společnou definitivní závaznost. A právě ta dnes není v kurzu. V církvi se jistě vedlo po dlouhá staletí bezpočet všemožných debat a „učených hádání“, avšak zatímco některé sporné otázky vyzněly do ztracena, v případech, kdy nejvyšší autorita rozpoznala ohrožení základů víry, pak rázně zakročila, jak to vystihuje okřídlené heslo „Roma locuta – causa finita“, Řím promluvil a záležitost tím skončila. Odlišný přístup mají v dnešní církvi ti, kdo svévolně neuznávají za uzavřené to, co se jim nelíbí, byť se jasně vysloví sám papež. Stále nacházejí nové výmluvy a okliky. Spoléhají na plynutí času a „pochod církevními institucemi“, kdy věc, která byla dříve nepředstavitelná, se stane nejprve předmětem umanutého připomínání, aby se později prosadila lobbingem u povolných hierarchů. Nastolování požadavku ženského diakonátu je názornou ukázkou tohoto procesu „přivykání“ věřících, které má vytvořit předpolí pro definitivní vítězství, v tomto případě kněžství žen.

Jestliže u Madridu se bojovalo za Prahu, na synodě o Amazonii se bojovalo za Evropu. Německá veřejnoprávní televize ve zpravodajství o posynodní apoštolské exhortaci papeže Františka „Querida Amazonia“ (2020) představila jako jediný hlas za církev nejmenovanou paní, která v reakci na absenci diakonátu žen v papežově dokumentu rezignovaně prohlásila: „Když ani za tohoto papeže my ženy nemůžeme dosáhnout v církvi zrovnoprávnění, tak už opravdu nevím.“ Ano, o takovém zrovnoprávnění (Gleichberechtigung) se aktuálně vyjádřila i Tübingenská profesorka teologie s opravdu teologicky znějícím příjmením: Johanna Rahner. Razantně prohlásila, že kdo je proti zrovnoprávnění žen v církvi, stává se „rasistou“. Nedotkla se tím náhodou samotného papeže Františka?

P. Stanislav Přibyl