Kosti katolických mučedníků byly 150 let po jejich nalezení na půdě identifikovány

Jan Graffiusová je kurátorka sbírky Stonyhurst Collections, výjimečného souboru ostatků katolických mučedníků ve Stonyhurst College v Lancashire v severozápadní Anglii. Domnívá se, že záhadu konečně rozluštila.

„Výchozím bodem je podívat se na důkazy, které máme před sebou,“ objasňovala v rozhovoru pro CNA. „Máme tu tedy dvě lebky. Jedna má v mozkovně díru a mnohé z kostí, které k těm lebkám patří, vykazují známky toho, že byly řezány ostrou čepelí.

Bezprostředním předpokladem, který si z toho vyvodíte, je, že nejméně jeden z těch dvou lidí byl po smrti rozčtvrcen a že jedna z těch hlav byla nabodnuta na bodec.“

V souvislosti s tím, že detaily byly „docela názorné“, pokračovala: „Prozkoumala jsem lebku, zda byla díra v její horní části vytvořena zvenčí, nebo zevnitř. A způsob, jakým byla kost poškozena, naznačoval, že síla musela přijít zevnitř lebky, ze samotné mozkovny. Musela být také proražena něčím zevnitř, například bodcem.

Rozhodujícím argumentem bylo, že kostrč byla odříznuta velice čistě. A když se vláčí, věší a čtvrtí, je čtvrcení opravdu doslovné: tělo se rozseká na kusy. To mi napovídá, odkud nejspíš pocházely rány, které oddělily nohy od těla.“

Druhým určujícím faktorem bylo podle Graffiusové místo nálezu kostí. Byly objeveny v domě spojeném s jezuitským řádem, kde byly dříve nalezeny ostatky anglických mučedníků.

„Byla zde tedy spojitost s nějakým anglickým nebo velšským mučedníkem a někým, kdo měl nějaký vztah k jezuitům,“ vysvětlovala.

(V Holywellu se navíc nachází studna sv. Winefrida, nejstarší trvale navštěvované poutní místo v Británii.)

Jak Graffiusová dodala, dalším vodítkem bylo, že obě lebky byly nalezeny společně, což vypovídá o blízkém vztahu daných osob.

Svá zjištění konzultovala s Mauricem Whiteheadem a Hannah Thomasovou, akademickými odborníky na velšské mučedníky 16. a 17. století. To vedlo k průlomu.

Příběh
21. července 1679 hrál Philip Evans tenis, když se dozvěděl, že následujícího dne bude popraven. Údajně tu zprávu přijal v dobré náladě a požádal o dovolení, aby na hřišti věznice, kde byl držen, směl dohrát zápas.

Evans se narodil o čtyřiatřicet let dřív v Monmouthshire v jihovýchodním Walesu. Studoval v Anglické jezuitské koleji v St Omeru ve Vlámsku a do jezuitského řádu vstoupil ve svých dvaceti letech. Roku 1675 se vrátil do vlasti, aby tam sloužil jako misionář, což byl po velšské reformaci značně riskantní počin.

Lovci kněží vystopovali Evanse 2. prosince 1678. Po týdnech věznění na samotce v cardiffském žaláři mu bylo dovoleno sdílet celu s dalším odsouzencem, Johnem Lloydem.

Lloyd byl starší než Evans. Narodil se v Breconu ve středním Walesu a na katolické kněžství se připravoval ve španělském Valladolidu. Do Walesu se vrátil roku 1654, s vědomím, že tím riskuje život.

Evans a Lloyd byli během letního zasedání soudu roku 1679 odsouzeni k smrti. Žalářník jim v posledním měsíci jejich života dopřál značnou svobodu, kdy Evans mohl hrát na harfu a také se věnovat raketovým sportům.

Večer před popravou napsal Evans své mladší sestře, řeholnici v Paříži:

„Drahá sestro, vím, že jsi natolik zběhlá v zásadách křesťanské odvahy, že tě vůbec nepřekvapí, když vyrozumíš, že ti tvůj milující bratr píše tyto řádky jako svůj poslední dopis, neboť za několik hodin bude popraven jako kněz, a tudíž pro Boha. Může křesťana potkat větší štěstí?“

Následujícího dne byl Evans jako první pověšen, vláčen a rozčtvrcen. Svědectví poukazovala na to, že jeho popravčí projevovali neobyčejnou agresivitu. Při popravách skupin katolických kněží bývalo první usmrcení často zvlášť surové, ve snaze přesvědčit ty, kdo na popravu teprve čekali, aby se zřekli své víry. Lloyd však pevně vytrval ve víře až do konce.

Graffiusová uvedla, že odborníci, s nimiž se radila, vyslovili myšlenku, že kosti možná patří těmto dvěma velšským kněžím.

„Oba mi řekli: ’Podívejte, to musí být Evans a Lloyd, protože jejich životy byly těsně propojeny.‘ Strávili spolu ve vězení poslední půlrok svého života. Byli popraveni ve stejnou dobu. Byli pohřbeni, nebo odklizeni, zároveň a vždycky se o nich mluví jako o dvojici, chcete-li, protože byli tak blízkými přáteli.

Bylo tedy naprosto logické a i z historického pohledu dávalo smysl, aby kosti těchto mužů v tak blízkém vztahu byly zachráněny a ukryty společně.“

O průběhu identifikace kostí vypráví on-line výstava „’Jak krvácí spalující láska‘: Ostatky čtyřiceti anglických a velšských mučedníků“, inspirovaná padesátým výročím kanonizace čtyřiceti anglických a velšských mučedníků.

Tato výstava se původně měla uskutečnit fyzicky, při příležitosti výročí kanonizace papeže Jana Pavla VI. 25. října 1970. Koronavirová krize však organizátory přinutila změnit plány, a tak místo toho nabídli audiovizuální zážitek internetovým uživatelům z celého světa.

Výstava popisuje objevení kostí v Holywellu i život Evanse a Lloyda, kteří patřili k čtyřiceti mučedníkům kanonizovaným roku 1970. Představuje také ostatky obdivovaných jezuitských mučedníků sv. Edmunda Campiona, sv. Roberta Southwella a blahoslaveného Edwarda Oldcorna, stejně jako dva klobouky, krucifix a část žíněného roucha sv. Thomase Mora.

Když Graffiusová poskládala důkazy a uvedla kosti z Holywellu do spojitosti s Evansem a Lloydem, byla „prostě nadšená“, jak se sama vyjádřila.

„Mít možnost se značnou dávkou jistoty prohlásit: ’Jsou to tihle‘, je opravdu vzrušující,“ dodala.

Přeložila Alena Švecová