Dům ze skla: Ne pouhé společenství věřících, ale přítomnost Ježíše Krista na oltáři je hlavní důvod pro návrat do kostelů

Kardinál ve svém textu nezamlčuje, že problémem církve v Itálii – a dodejme: nejen tam – nebyla pouze nemožnost účastnit se eucharistických bohoslužeb v době přísných hygienických opatření, nýbrž v současné době také neochota mnoha věřících se do kostelů opět vrátit. Hlavním prostředkem motivace, aby se lidé na mše svaté navrátili, má být ovšem, podle samotného motta „kde jsou dva nebo tři“, znovunalezení touhy lidí po společném setkávání „ve jménu Páně“.

Jak přípis státního sekretáře, tak témata samotných přednášek se prakticky neustále točí okolo setkávání lidí. Ti se však v omezené míře (třebas jen „dva nebo tři“) setkávali ve jménu Páně i v době protiepidemických opatření. Ba více: nechyběly velevýznamné hlasy z nitra církve, které pociťovaly nezastíranou radost z toho, že mše svaté byly zrušené nebo věřícím nepřístupné. Vždyť podle takových osvícených odborníků většina věřících mechanicky navštěvuje bohoslužby, ve kterých se konají pouze prázdné vnější obřady, jež sami věřící hlouběji nereflektují. Sami údajně nevědí, proč na tyto rity chodí, je to většinou jen otázka zvyku. Z této ustálené ritualistické letargie je covid vytrhl do soukromí, kde si svoji víru, ať sami, ať „dva nebo tři“, mohli najednou hlouběji uvědomovat. Problém je však v tom, že trend úpadku návštěvnosti bohoslužeb byl v Itálii – a opět dodejme: nejen tam – dlouhodobě hrozivý, především mládež se církvi dalece odcizila. Také možnost sledovat televizní přenosy, původně praktická náhrada pro ty, kteří se opravdu nemohou účastnit, se v rámci dalšího a dalšího zpohodlňování a vycházení vstříc lidu stala náhražkou, všeobecně považovanou za dostačující.

Ať tak či onak, lidu se evidentně již dlouho nepřipomínalo, jaká je samotná podstata mše svaté. Zatímco evangelický křesťan se zeptá: „Bratře, sestro, půjdeš v neděli do shromáždění?“, pro katolíka nepředstavuje samotné modlitební shromáždění věřících ještě zásadní důvod toho, proč přicházet na mši svatou. Nejdůležitější je totiž to, co se ve mši svaté odehrává na oltáři. Tím je samotná eucharistická přítomnost Kristova, a díky této přítomnosti také tajemné uskutečňování díla spásy. Právě proto, že Kristus na oltáři je, jeho Tělo se za nás vydává a jeho Krev se za nás prolévá. Nikoli shromáždění lidu, ba ani osobní přijímání svátosti Eucharistie není ústředním momentem bohoslužby, nýbrž stále aktualizované spásné konání v oběti mše svaté. Proto také sledování eucharistické bohoslužby jen skrze sklo obrazovky představuje velmi nedostatečnou nápodobu skutečné účasti při eucharistickém proměňování. Od pamětníků jsme navíc mnozí ještě slyšeli vyznání těch, kteří nešetřili námahou, chodili v každém počasí na mši svatou dlouhé kilometry do kostela a zpět, v létě i neobutí. Cenili si nekonečné hodnoty oběti mše svaté a věděli, že Ten, který přichází, nás ve svém majestátu tolik převyšuje, a přitom se k nám ve své oběti kříže tak hluboko sklonil. A toto všechno ještě tajuplně pozůstavil v eucharistickém tajemství.

Kardinál Parolin užívá ve své zdravici slov papeže Františka z generální audience 3. 2. 2021 o tom, že „Ježíš Kristus není idea nebo sentiment, nýbrž živá osoba a tajemství historické události“. Chybí zde však aplikace této skutečnosti na eucharistickou liturgii a samotné eucharistické tajemství. V projednávaných tématech setkání v Cremoně se okolo Eucharistie různě krouží, je zde mnoho sociologie a ne méně antropologie: „Kde jsou dva nebo tři...: kulturní odlišnosti“; „Kde jsou dva nebo tři...: liturgicko–pastorační služby“; „Kde jsou dva nebo tři...: od Misálu k liturgickému shromáždění“; „Kde jsou dva nebo tři...: generační odlišnosti“; „Kde jsou dva nebo tři...: jaká budoucnost?“ Snad by poslední přednáška celého setkávání mohla heslo změnit: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Srov. Lk 18,8).

P. Stanislav Přibyl