Opustila nás Ing. Marta Peroutková (1949–2024)

Narodila se 15. března 1949 na Královských Vinohradech v rodině docenta stavební fakulty ČVUT jako druhorozená po svém bratru Jaromírovi, který se rovněž stal jako otec stavebním inženýrem. Z iniciativy své babičky z matčiny strany byla pokřtěna v chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně. Vystudovala Gymnázium Na Pražačce v Praze 3 a Vysokou školu ekonomickou, tu dokonce s červeným diplomem. S maminkou se naučila výborně německy, ve škole anglicky i rusky.

Po léta pracovala v zahraničním obchodě. Když jsme ji poznali, byla zaměstnána v podniku Artia, který vyvážel a dovážel kulturní předměty a hodnoty. Jistě k tomu byla třeba dokonalá znalost výtvarného umění, literatury i hudby. Ale i sportu se věnovala celou svou duší. Lyžovala, plavala, cestovala. A nakonec se věnovala cykloturistice a golfu, což jí bylo osudným. Kde jinde by se seznámila se svým manželem Ferdou Peroutkou než právě na golfovém hřišti?

Vzpomínám, jak již dávno předtím mě můj dlouholetý přítel Ferda zaučoval do tajů golfové hry na Líšnici a v Mariánských Lázních; možná, že ne zrovna úspěšně, šampionem jsem se nestal, ale na golf stále s nadšením vzpomínám. Jaká to byla radost, když mně a dalším přátelům Ferda oznámil, že se bude ženit. Jeho nastávající jsme poznali až při svatebním obřadu ve vršovickém farním kostelíčku svatého Mikuláše. S mým dávným přítelem panem farářem Jiřím Hájkem uzavřeli i oba novomanželé dlouholeté přátelství.

Byla to od Marty veliká odvaha, provdat se za muže, jehož jméno bylo za komunistické totality tak proskribováno. Vždyť jeho strýc, poslanec Ferdinand Peroutka starší (1895–1978), byl od roku 1948 předním duchovním vůdcem československého exilu a významnou osobností v pořadech rozhlasové stanice Svobodná Evropa. A co navíc: byl snad největším novinářem a politologem v českých dějinách, autorem mohutného čtyřsvazkového díla Budování státu a vězněm koncentračních táborů 1939–1945, odkud čerpal námět svého beletristického díla Oblak a valčík.

Však také kvůli tomu byl mladý Ferdinand Peroutka diskriminován po celou dobu rudé diktatury, až do listopadu 1989. Nebyl přijat na žádnou vysokou školu, natož na vytouženou novinařinu, kterou vystudoval až po roce 1990. Poznal jsem ho jako hospodářský právník podniku ČKD DUKLA, když se mnou chodil jako technický poradce ke státní arbitráži.

V neděli 2. června 1979 jsem potkal rozzářeného Ferdu ve vršovickém kostele sv. Václava. Ptám se: Tak co je to? Kluk, holka? On na to: Kluk – holka. A byla to dvojčata Honza a Lenka.

O rok později mně umřela maminka. Ta měla také radost z Ferdova sňatku. Když poznala Martu, tak se do mě strefovala: vidíš, vidíš, jak šikovný ten tvůj kamarád je! Když už konečně se taky oženíš – a vezmeš si takovou skvělou dívku, jako je Marta!

Když jsem už zůstal na světě sám, byly mně stále otevřeny dveře domácnosti manželů Peroutkových. Zvali mě každý Štědrý den k nim, až do roku 1987, kdy jsem vstoupil do kláštera. Současně Ferda a Marta zvali na štědrovečerní večeři i Ferdovu tetu, vdovu paní Kašparovou z Vršovic, vlastní sestru Ferdinanda Peroutky seniora. Řídili se jako moje rodina zásadou: nikdy nenechat na Štědrý den nikoho z blízkých o samotě, vždy pozvat i někoho, kdo není přímo z rodiny. Na to jsem byl doma od raného dětství také zvyklý. Maminka také vždy zvala svou mladší osamělou přítelkyni.

Ale to nebylo všechno, ty štědré večery! S Peroutkovými jsem strávil řadu prázdnin na Šumavě i jiných výletů do přírody. Moc jsme si spolu rozuměli. A pěkně jsem se bavil i s oběma dětmi. A na večeře v jejich bytě na sídlišti na Jižním Městě jsem byl k Peroutkovým zván každý měsíc.

Marta byla vzornou manželkou i matkou. Vedla se svým manželem vzornou katolickou domácnost. Vychovala své děti tak, že pokračují v rodinné tradici. Už jí přivedli na svět řadu vnuků, vesměs s pořádnými křesťanskými jmény.

Ferda ve svém projevu na Martině pohřbu prohlásil, že to, jak se jim rok po svatbě narodila dvojčata Lenka a Jan, brali „jako úžasný dar od Pána Boha, stejně jako vzájemné darování jeden druhému“. Sami pak později trávili prázdniny na chatě v Čísovicích a ve Svobodných Hamrech, kde si Marta nejvíce oblíbila zámeckou zahradu. Ferda ve svém projevu pokračoval: „S přáteli jsme také často pěstovali sportovní turistiku a navštěvovali opuštěné kostely, kaple a romantické kostelíky. Děti jsme v té době přihlásili do křesťanských skautských oddílů a jezdili je navštěvovat na jejich tábory... Vnímal jsem Martu jako člověka v jádru prostého a skromného, ale obdarovaného a zdobeného drahokamy ušlechtilých vlastností a zásad. Angličané říkají: My House my Castle – čímž rozumí i pevnost a tvrz životního stylu, života vůbec. Marta byla tím mým ahradem, v němž jsem dýchal, v němž jsem žil pro oba... Ztratit svou tvrz, svůj domovský přístav, to je krutá bolest. Ale není konec všeho! Vždyť je tu tolik krásného k následování! Navažme na vše dobré, co nám Marta zanechává – na její laskavost a zbožnost, na empatii a toleranci, na smířlivost a statečnost, na cílevědomost a svědomitost. To je přece štafeta, kterou si máme předávat, je to i poslání od našeho Pána.“

Posledních pět let Martu postihla Alzheimerova choroba. Ale byla stále v láskyplné péči své rodiny, zvláště svého manžela. Za pomoci asistentek z neziskové organizace Petrklíč, které do bytu docházely Peroutkovým pomáhat. Po trápení, které v závěru života Martu postihlo, se všichni, jak to Ferda pěkně vyjádřil ve svém projevu, „tím spíše upínáme k naději, že tento dobrý, obětavý a přátelský člověk má své místo u našeho Stvořitele, kde se snad jednou znovu setkáme.“

Se zesnulou jsme se rozloučili pohřební mší svatou slavenou v kostele sv. Františka z Assisi, v ulici Na Sádce v Praze–Chodově, v pondělí 23. září 2024.

Requiescat in pace!

P. Prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera OP