30.01.2025, Zrcadlo církve 12/2024
Po léta pracovala v zahraničním obchodě. Když jsme ji poznali, byla zaměstnána v podniku Artia, který vyvážel a dovážel kulturní předměty a hodnoty. Jistě k tomu byla třeba dokonalá znalost výtvarného umění, literatury i hudby. Ale i sportu se věnovala celou svou duší. Lyžovala, plavala, cestovala. A nakonec se věnovala cykloturistice a golfu, což jí bylo osudným. Kde jinde by se seznámila se svým manželem Ferdou Peroutkou než právě na golfovém hřišti?
Vzpomínám, jak již dávno předtím mě můj dlouholetý přítel Ferda zaučoval do tajů golfové hry na Líšnici a v Mariánských Lázních; možná, že ne zrovna úspěšně, šampionem jsem se nestal, ale na golf stále s nadšením vzpomínám. Jaká to byla radost, když mně a dalším přátelům Ferda oznámil, že se bude ženit. Jeho nastávající jsme poznali až při svatebním obřadu ve vršovickém farním kostelíčku svatého Mikuláše. S mým dávným přítelem panem farářem Jiřím Hájkem uzavřeli i oba novomanželé dlouholeté přátelství.
Byla to od Marty veliká odvaha, provdat se za muže, jehož jméno bylo za komunistické totality tak proskribováno. Vždyť jeho strýc, poslanec Ferdinand Peroutka starší (1895–1978), byl od roku 1948 předním duchovním vůdcem československého exilu a významnou osobností v pořadech rozhlasové stanice Svobodná Evropa. A co navíc: byl snad největším novinářem a politologem v českých dějinách, autorem mohutného čtyřsvazkového díla Budování státu a vězněm koncentračních táborů 1939–1945, odkud čerpal námět svého beletristického díla Oblak a valčík.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
V neděli 2. června 1979 jsem potkal rozzářeného Ferdu ve vršovickém kostele sv. Václava. Ptám se: Tak co je to? Kluk, holka? On na to: Kluk – holka. A byla to dvojčata Honza a Lenka.
O rok později mně umřela maminka. Ta měla také radost z Ferdova sňatku. Když poznala Martu, tak se do mě strefovala: vidíš, vidíš, jak šikovný ten tvůj kamarád je! Když už konečně se taky oženíš – a vezmeš si takovou skvělou dívku, jako je Marta!
Když jsem už zůstal na světě sám, byly mně stále otevřeny dveře domácnosti manželů Peroutkových. Zvali mě každý Štědrý den k nim, až do roku 1987, kdy jsem vstoupil do kláštera. Současně Ferda a Marta zvali na štědrovečerní večeři i Ferdovu tetu, vdovu paní Kašparovou z Vršovic, vlastní sestru Ferdinanda Peroutky seniora. Řídili se jako moje rodina zásadou: nikdy nenechat na Štědrý den nikoho z blízkých o samotě, vždy pozvat i někoho, kdo není přímo z rodiny. Na to jsem byl doma od raného dětství také zvyklý. Maminka také vždy zvala svou mladší osamělou přítelkyni.
Ale to nebylo všechno, ty štědré večery! S Peroutkovými jsem strávil řadu prázdnin na Šumavě i jiných výletů do přírody. Moc jsme si spolu rozuměli. A pěkně jsem se bavil i s oběma dětmi. A na večeře v jejich bytě na sídlišti na Jižním Městě jsem byl k Peroutkovým zván každý měsíc.
Marta byla vzornou manželkou i matkou. Vedla se svým manželem vzornou katolickou domácnost. Vychovala své děti tak, že pokračují v rodinné tradici. Už jí přivedli na svět řadu vnuků, vesměs s pořádnými křesťanskými jmény.
Ferda ve svém projevu na Martině pohřbu prohlásil, že to, jak se jim rok po svatbě narodila dvojčata Lenka a Jan, brali „jako úžasný dar od Pána Boha, stejně jako vzájemné darování jeden druhému“. Sami pak později trávili prázdniny na chatě v Čísovicích a ve Svobodných Hamrech, kde si Marta nejvíce oblíbila zámeckou zahradu. Ferda ve svém projevu pokračoval: „S přáteli jsme také často pěstovali sportovní turistiku a navštěvovali opuštěné kostely, kaple a romantické kostelíky. Děti jsme v té době přihlásili do křesťanských skautských oddílů a jezdili je navštěvovat na jejich tábory... Vnímal jsem Martu jako člověka v jádru prostého a skromného, ale obdarovaného a zdobeného drahokamy ušlechtilých vlastností a zásad. Angličané říkají: My House my Castle – čímž rozumí i pevnost a tvrz životního stylu, života vůbec. Marta byla tím mým ahradem, v němž jsem dýchal, v němž jsem žil pro oba... Ztratit svou tvrz, svůj domovský přístav, to je krutá bolest. Ale není konec všeho! Vždyť je tu tolik krásného k následování! Navažme na vše dobré, co nám Marta zanechává – na její laskavost a zbožnost, na empatii a toleranci, na smířlivost a statečnost, na cílevědomost a svědomitost. To je přece štafeta, kterou si máme předávat, je to i poslání od našeho Pána.“
Posledních pět let Martu postihla Alzheimerova choroba. Ale byla stále v láskyplné péči své rodiny, zvláště svého manžela. Za pomoci asistentek z neziskové organizace Petrklíč, které do bytu docházely Peroutkovým pomáhat. Po trápení, které v závěru života Martu postihlo, se všichni, jak to Ferda pěkně vyjádřil ve svém projevu, „tím spíše upínáme k naději, že tento dobrý, obětavý a přátelský člověk má své místo u našeho Stvořitele, kde se snad jednou znovu setkáme.“
Se zesnulou jsme se rozloučili pohřební mší svatou slavenou v kostele sv. Františka z Assisi, v ulici Na Sádce v Praze–Chodově, v pondělí 23. září 2024.
Requiescat in pace!
P. Prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera OP
04.11.2026, syrzdarma.cz
Ministerstvo odpočinku a asociálních opatření připravilo pohádku o líném Honzovi, kterou budou najatí dobrovolníci číst dětem na prvním stupni základních škol. Pohádka je maximálně výchovná, tvrdí ministerstvo. Po každém přečtení dostanou děti za úkol odpovědět na jednoduchou otázku, která se bude celostátně vyhodnocovat. Blum, blum, blum, pohádka začíná.
11.11.2026, RC Monitor 21/2026
Nechci ze sebe dělat škarohlída, ale mám takový svíravý pocit, že se opět poněkud prohloubí a protáhne ona pomyslná propast, která rozděluje společnost. Tentokráte kvůli televizním poplatkům. Nepopírám, že některé názory mohou mít vliv na naši spásu, ale myslím si, že zrovna názor na to, zda platit, či neplatit koncesionářské poplatky mezi ně neplatí. Tedy alespoň potud, pokud zůstaneme pouze u názoru s tím, že ostatní mohou mít názor opačný.
12.11.2026, RC Monitor 21/2026
Když ztratíme klíče, obracíme se ke svatému Antonínovi. Při nemocech krku vzýváme svatého Blažeje, hasiči mají svého patrona ve svatém Floriánovi a kněží ve svatém Janu Marii Vianneyovi. Katolická tradice zná patrony jednotlivých profesí, měst, zemí, nemocí i nejrůznějších životních situací. Mají ale svatí v nebi skutečně rozdělené kompetence? A má vůbec smysl obracet se na konkrétního světce s konkrétní prosbou?
13.10.2026, Vatican News
Papež Lev XIV. se po nedělní modlitbě Anděl Páně 11. října 2026 obrátil na poutníky na Svatopetrském náměstí se dvěma naléhavými tématy. Tím prvním byla válka na Ukrajině a její dopad na nejchudší obyvatele světa. Římský biskup připomněl, že konflikt nezasahuje jen ty, kdo žijí v jeho bezprostřední blízkosti, ale také lidi závislé na dodávkách obilí, pro něž se každodenní chléb stal předmětem vyjednávání. Vyzval proto všechny zúčastněné strany, aby zajistily bezpečnou plavbu Černým mořem pro obilní transporty. „Každodenní chléb milionů lidí se nesmí stát válečným rukojmím,“ zdůraznil papež. Na náměstí přitom přivítal poutníky z mukačevské řeckokatolické eparchie, tedy z regionu, který dopady války pociťuje přímo.
13.11.2026, RC Monitor 21/2026
Svatost nezná státních hranic, nezávisí na původu ani na společenském postavení. Je odpovědí člověka na Boží lásku. Skvělým příkladem toho jsou dvě výjimečné ženy středověké Evropy – svatá Anežka Česká a svatá Hedvika Slezská. Je známo, že Hedvika byla Anežčinou tetou, a že právě ona sehrála důležitou roli v jejím dětství. Obě ženy navíc patřily k mimořádnému okruhu středoevropských panovnických žen 13. století, které spojily vysoký šlechtický původ s hlubokou zbožností a službou chudým. Ačkoli se nakonec jejich životní cesty lišily, spojovala je jedna touha: sloužit Kristu přítomnému v druhém člověku.
26.10.2026, RC Monitor 20/2026
Čas od času se rád každý duchovní správce pochlubí svými farníky, jak jsou aktivní, zbožní, duchovně na výši atd. Ne, určitě to není špatně, ale přiznejme si, že ne všichni jsou tací. Také máme jistě ve farnostech „šedý průměr“ takzvaně vezoucích se. Prostě každý jsme originál, ale všichni máme jedno společné – chceme se dostat do nebe, a proto přistupujeme ke svátostem, modlíme se, postíme se, občas vezmeme koště nebo hadr do ruky a vymeteme pavučiny v kostele a zameteme listí či sníh před kostelem, doneseme květiny ze zahrádky na výzdobu.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.