30.01.2025, Zrcadlo církve 12/2024
Po léta pracovala v zahraničním obchodě. Když jsme ji poznali, byla zaměstnána v podniku Artia, který vyvážel a dovážel kulturní předměty a hodnoty. Jistě k tomu byla třeba dokonalá znalost výtvarného umění, literatury i hudby. Ale i sportu se věnovala celou svou duší. Lyžovala, plavala, cestovala. A nakonec se věnovala cykloturistice a golfu, což jí bylo osudným. Kde jinde by se seznámila se svým manželem Ferdou Peroutkou než právě na golfovém hřišti?
Vzpomínám, jak již dávno předtím mě můj dlouholetý přítel Ferda zaučoval do tajů golfové hry na Líšnici a v Mariánských Lázních; možná, že ne zrovna úspěšně, šampionem jsem se nestal, ale na golf stále s nadšením vzpomínám. Jaká to byla radost, když mně a dalším přátelům Ferda oznámil, že se bude ženit. Jeho nastávající jsme poznali až při svatebním obřadu ve vršovickém farním kostelíčku svatého Mikuláše. S mým dávným přítelem panem farářem Jiřím Hájkem uzavřeli i oba novomanželé dlouholeté přátelství.
Byla to od Marty veliká odvaha, provdat se za muže, jehož jméno bylo za komunistické totality tak proskribováno. Vždyť jeho strýc, poslanec Ferdinand Peroutka starší (1895–1978), byl od roku 1948 předním duchovním vůdcem československého exilu a významnou osobností v pořadech rozhlasové stanice Svobodná Evropa. A co navíc: byl snad největším novinářem a politologem v českých dějinách, autorem mohutného čtyřsvazkového díla Budování státu a vězněm koncentračních táborů 1939–1945, odkud čerpal námět svého beletristického díla Oblak a valčík.
Však také kvůli tomu byl mladý Ferdinand Peroutka diskriminován po celou dobu rudé diktatury, až do listopadu 1989. Nebyl přijat na žádnou vysokou školu, natož na vytouženou novinařinu, kterou vystudoval až po roce 1990. Poznal jsem ho jako hospodářský právník podniku ČKD DUKLA, když se mnou chodil jako technický poradce ke státní arbitráži.
V neděli 2. června 1979 jsem potkal rozzářeného Ferdu ve vršovickém kostele sv. Václava. Ptám se: Tak co je to? Kluk, holka? On na to: Kluk – holka. A byla to dvojčata Honza a Lenka.
O rok později mně umřela maminka. Ta měla také radost z Ferdova sňatku. Když poznala Martu, tak se do mě strefovala: vidíš, vidíš, jak šikovný ten tvůj kamarád je! Když už konečně se taky oženíš – a vezmeš si takovou skvělou dívku, jako je Marta!
Když jsem už zůstal na světě sám, byly mně stále otevřeny dveře domácnosti manželů Peroutkových. Zvali mě každý Štědrý den k nim, až do roku 1987, kdy jsem vstoupil do kláštera. Současně Ferda a Marta zvali na štědrovečerní večeři i Ferdovu tetu, vdovu paní Kašparovou z Vršovic, vlastní sestru Ferdinanda Peroutky seniora. Řídili se jako moje rodina zásadou: nikdy nenechat na Štědrý den nikoho z blízkých o samotě, vždy pozvat i někoho, kdo není přímo z rodiny. Na to jsem byl doma od raného dětství také zvyklý. Maminka také vždy zvala svou mladší osamělou přítelkyni.
Ale to nebylo všechno, ty štědré večery! S Peroutkovými jsem strávil řadu prázdnin na Šumavě i jiných výletů do přírody. Moc jsme si spolu rozuměli. A pěkně jsem se bavil i s oběma dětmi. A na večeře v jejich bytě na sídlišti na Jižním Městě jsem byl k Peroutkovým zván každý měsíc.
Marta byla vzornou manželkou i matkou. Vedla se svým manželem vzornou katolickou domácnost. Vychovala své děti tak, že pokračují v rodinné tradici. Už jí přivedli na svět řadu vnuků, vesměs s pořádnými křesťanskými jmény.
Ferda ve svém projevu na Martině pohřbu prohlásil, že to, jak se jim rok po svatbě narodila dvojčata Lenka a Jan, brali „jako úžasný dar od Pána Boha, stejně jako vzájemné darování jeden druhému“. Sami pak později trávili prázdniny na chatě v Čísovicích a ve Svobodných Hamrech, kde si Marta nejvíce oblíbila zámeckou zahradu. Ferda ve svém projevu pokračoval: „S přáteli jsme také často pěstovali sportovní turistiku a navštěvovali opuštěné kostely, kaple a romantické kostelíky. Děti jsme v té době přihlásili do křesťanských skautských oddílů a jezdili je navštěvovat na jejich tábory... Vnímal jsem Martu jako člověka v jádru prostého a skromného, ale obdarovaného a zdobeného drahokamy ušlechtilých vlastností a zásad. Angličané říkají: My House my Castle – čímž rozumí i pevnost a tvrz životního stylu, života vůbec. Marta byla tím mým ahradem, v němž jsem dýchal, v němž jsem žil pro oba... Ztratit svou tvrz, svůj domovský přístav, to je krutá bolest. Ale není konec všeho! Vždyť je tu tolik krásného k následování! Navažme na vše dobré, co nám Marta zanechává – na její laskavost a zbožnost, na empatii a toleranci, na smířlivost a statečnost, na cílevědomost a svědomitost. To je přece štafeta, kterou si máme předávat, je to i poslání od našeho Pána.“
Posledních pět let Martu postihla Alzheimerova choroba. Ale byla stále v láskyplné péči své rodiny, zvláště svého manžela. Za pomoci asistentek z neziskové organizace Petrklíč, které do bytu docházely Peroutkovým pomáhat. Po trápení, které v závěru života Martu postihlo, se všichni, jak to Ferda pěkně vyjádřil ve svém projevu, „tím spíše upínáme k naději, že tento dobrý, obětavý a přátelský člověk má své místo u našeho Stvořitele, kde se snad jednou znovu setkáme.“
Se zesnulou jsme se rozloučili pohřební mší svatou slavenou v kostele sv. Františka z Assisi, v ulici Na Sádce v Praze–Chodově, v pondělí 23. září 2024.
Requiescat in pace!
P. Prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera OP
30.06.2025, Catholic News Agency
Francouzské Národní shromáždění schválilo kontroverzní návrh zákona legalizujícího tzv. „asistenci při umírání“, což katoličtí biskupové označují za vážnou hrozbu pro důstojnost lidského života i pro samotnou soudržnost národa. Upravená verze zákona byla přijata 27. května poměrem 305 hlasů pro a 199 proti. Zatímco ustanovení o paliativní péči získala širokou podporu, článek zavádějící právní nárok na asistovanou sebevraždu a eutanazii vyvolal výraznou kritiku ze strany církevních představitelů, bioetiků i řady organizací občanské společnosti.
24.02.2025, RC Monitor 3/2025
Světový den nemocných, který připadá na svátek Panny Marie Lurdské, je připomínkou toho, že nikdo není ve svém utrpení sám. Kde je bolest, tam je Kristus. A kde je Kristus, tam je naděje. Povzbuzujme se navzájem, podejme pomocnou ruku a nesme světlo Kristovy lásky tam, kde ho nejvíce potřebují.
14.04.2025, RC Monitor 6/2025
Volné pokračování článku Pívečko a Eucharistie: Praha je zdá se pro našeho Pána Ježíše Krista poněkud ošidnou půdou. V početných kostelích stověžaté matičky hlavy účastnící se bohoslužeb šednou a ubývají. Dostat mladší ročníky na mši svatou to chce „velikej hever“, jak zpívá Vladimír Mišík (ten ovšem hned dodává, že ho slušně řečeno nemá). Jeden z panáčků si proto řekl, že když nejdou lidi za Pánem, že musí Pán za lidmi (asi poučen horou a Mohamedem), a tak zkusil hrát (rozuměj celebrovat) v hospodě, jenže arcibiskup mu pískl ofsajd. Pozorný rozhodčí. Vždyť Ježíš přece řekl: „Následuj mě.“ A ne: „Následuji tě.“ A až ten, kdo následoval, došel do večeřadla a teprve tam přijal Eucharistii. Už ten Břevnov ale nechme...
23.06.2025, librinostri.catholica.cz
Je tichá noc. Betlém odpočívá, ponořen do sladkého spánku – i Svatá rodina. Náhle však Josef procitá: zjevuje se mu anděl a přikazuje, aby ještě té noci uprchl do Egypta a ochránil život malého Ježíše. Bez přípravy, bez otálení, vydává se Svatá rodina na dalekou cestu do cizí země, obývané pohanským národem. Panna Maria tiše sedí na oslíku, v náručí drží Božské Dítě, po jejím boku kráčí Josef. Klid na jejich tvářích prozrazuje odevzdanost – tuto náhlou zkoušku svěřují nebeskému Otci pro spásu lidí.
11.02.2025, RC Monitor 2/2025
Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.
03.03.2025, RC Monitor 4/2025
Jeden z četných papežů Františků, a to jako náhodou zrovna ten skutečný a nevysněný, praví v úvodu k novele církevního trestního práva, dohnán na poslední chvíli akutním nebezpečím disciplinárního rozkladu v církvi: „Užití trestů ze strany pastýřů a představených se jeví jako nezbytné. Pastýřova nedbalost v přístupu k trestnímu systému činí zjevným, že neplní svůj úřad řádně a věrně.“