Mediálně zdatní kněží

Vědomí reprezentace samotného Krista má totiž kněze vykořeňovat ze zajetí osobního „já“ ve prospěch ztotožnění celé bytosti s vlastní svátostnou úlohou. Na druhé straně to ovšem neznamená, že by kněz měl být pouhým vybledlým a beznázorovým instrumentem anonymní instituce, že by měl postrádat zřetelně vyprofilovanou a silnou osobnost. Právě toto je jednou z nejnáročnějších úloh kněze, aby totiž na jedné straně nebyl „třtinou větrem se klátící“ (Mt 11,7), avšak zároveň zůstal knězem veskrze svátostným, odkazujícím na Krista tak, jako na něj kdysi odkázal Jan Křtitel svými pokornými slovy: „On musí růst a já se menšit“ (J 3,30).

Rady privilegovaných
Pokud někteří kněží v sobě postrádají tento nezbytný korektiv a zároveň usilují o zviditelňování své osoby v médiích, mohou dospět ve svých snahách až k žalostným sebekarikaturám. Všechno a všechny okolo sebe takový kněz filtruje skrze vlastní ego a svým trvale recyklovaným „já“ přejímá úlohu jakéhosi nadřazeného božstva, které tu kriticky, tu blahosklonně posuzuje církev, svět, společnost a také politické dění. Čím rozvolněnější jsou jeho náhledy na závaznou církevní nauku, tím rigidnější jsou jeho dogmata ve sféře politiky. Přitom však církev jednoznačně nařizuje, že je třeba se varovat, aby v otázkách připouštějících různé názory nikdo „nevydával své soukromé mínění za nauku církve“ (kánon 227 CIC). Avšak vzhledem k tomu, že například předvolební pastýřské listy naších ordinářů mívají spíše neutrální vyznění, mnozí věřící se rádi i v katolickou církví provozovaných médiích seznámí s radami privilegovaných kněžských vyvolenců. Lze konstatovat, že učitelský úřad církve, magisterium, sice mediálně angažovaným kněžím formálně nenáleží, avšak vzhledem k osobní popularitě a umění sebeprezentace mají jejich vyjádření o různých otázkách nesrovnatelně dalekosáhlejší dopad nežli opatrnický styl oficiální církevní mluvy.

Umění manipulace
Je tak možno rozlišovat mezi kněžími, kteří žijí své kněžství opravdu niterně a často i za cenu zneuznání či pohrdání, a naopak „osobami za kněze vysvěcenými“, jež rády využívají všech možností pro posilování vlastní popularity a vytváření oddaných fanklubů. Tendence disponovat, ba manipulovat zástupy věrných se duchovním nevyhýbala i v dřívějších dobách, ale jsou to teprve média, jež umožňují jako účinné zvětšovací sklo zmnohonásobit význam osoby kněze, který by se jinak musel spokojit s pokornou a „neviditelnou“ službou svému stádci ve farnosti. Tatáž lupa funguje také obráceně: díky obrazovkám narůstá fanklub mediálně zdatným kněžím nejen v kostele, nýbrž také mezi diváctvem a čtenářstvem.

Toto disproporčně nabobtnalé auditorium je ovšem poněkud nestejnorodé. Za současného stavu katolické církve a společnosti se jedná o prapodivnou mesalianci mezi liberálně orientovanými katolíky, kteří by chtěli církev radikálně přeměňovat, a sekulárními mediálními a intelektuálními „elitami“, z nichž mnohé by církev nejraději neviděly vůbec. Je pro ně zajímavá jen tehdy, když mohou spolu s mediálními kněžskými oblíbenci solidárně bojovat proti její dosavadní zkostnatělosti. Obě dvě skupiny se tak dojemně shodnou na tom, že jejich mediálně oblíbení a kriticky se vyjadřující kněží souhlasí s likvidací čehokoli, co spojuje katolickou církev s její dosavadní „temnou“ minulostí a stále ještě neúnosně „strnulou“ přítomností. Odstranění celibátu, zavedení kněžství žen, ignorance či popírání dosavadní morální nauky církve, zavedení církví posvěceného stejnopohlavního manželství, afinita k LGBT+: toto vše a mnohé další se stává cestou a cílem. Některé kroky či výroky současného pontifikátu jim sice mohou nahrávat, avšak pokud týž papež říká něco odlišného, než odpovídá jejich správnému „narativu“, cudně to naši mediální oblíbenci zamlčí.

„Nebudeme vést kulturní války“
Z úst církevních mediálních hvězd se však jistě nedočkáme například jednoznačného zastání ve prospěch ochrany nenarozeného života nebo tradiční rodiny. Tabuizovaným tématem je pro ně také například život věčný, ba dokonce riziko věčného zavržení, o němž nikdo nehovořil tak naléhavě jako sám Kristus. Otevírat tato nepohodlná témata by znamenalo ztrátu dlouhodobě budované popularity. Zásadní morální a společenské problémy tudíž spolu s církevní naukou zameteme pod koberec pod průhlednou záminkou, že přece „nebudeme vést kulturní války“.

Mediálně pěstovaná jednostrannost se také ukazuje v případě mnoha knih rozhovorů s duchovními. Vybraní novináři je vedou s vybranými kněžími, kteří jsou v jednom šiku zastánci modernizující se církve. Musí to být zkrátka „tak trochu jiní“ kněží, kteří přinášejí něco zajímavého i pro sekulární společnost a umí se prezentovat jako nositelé originálních a od „obyčejné“ církve se distancujících myšlenek. Zato kněží, kteří hlásají nezkrácené evangelium a autentickou nauku církve, nejsou mediálně nikterak zajímaví. Je snadné uhodnout, která z těchto dvou skupin kněží má privilegovaný přístup také do oficiálních katolických médií. Moravským babičkám sice obětavě slouží „nevýrazní“ kněží z druhé skupiny, avšak tytéž babičky otevřou týdeník honosící se přízviskem „katolický“ a vyhřezne na ně elitářství kněží a publicistů jednoho jediného, a to liberálního směru, jak jsme na to dnes zvyklí i z necírkevních médií. Platí to ovšem ze svých ztenčujících se peněženek ony babičky.

Obrovské mediální i poněkud skromnější nemediální fankluby kněžských oblíbenců ve skutečnosti představují optický klam. Nebýt totiž příslušného oblíbence, chyběli by i jeho fanoušci, neboť tyto příznivce oslovuje spíše knězova osoba, nežli samo poselství evangelia. Ano, dnešní trend svědčí spíše péči o mediální obraz církve, což vytváří živnou půdu pro rozvíjení privilegovanosti mediálně angažovaného typu kněží. Liberální katolicismus, který tito duchovní zosobňují, prakticky splývá se sekulární společností, rozumí si s ní a sdílí její hodnoty. Těší se tak mediální i společensko–politické popularitě, avšak nábožensky a duchovně je ochablý. Dlouhodobě se totiž ukazuje, že v jeho prostředí se vytrácí ochota zakládat rodiny s mnoha dětmi a předávat víru potomstvu. Podobně není liberální katolicismus schopen naplnit kněžské semináře mladými muži, toužícími předávat víru v Krista. Pro život církve tak probíhá důležité dění právě tam, kam mainstreamová média nedohlédnou, protože tam dohlédnout nechtějí. Zato pro tu část církve, na kterou se tatáž média příznivě a ochotně orientují, platí Kristova slova: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům“ (Lk 6,26).

P. doc. JUDr. Stanislav Přibyl