11.04.2025, RC Monitor 6/2025
Rady privilegovaných
Pokud někteří kněží v sobě postrádají tento nezbytný korektiv a zároveň usilují o zviditelňování své osoby v médiích, mohou dospět ve svých snahách až k žalostným sebekarikaturám. Všechno a všechny okolo sebe takový kněz filtruje skrze vlastní ego a svým trvale recyklovaným „já“ přejímá úlohu jakéhosi nadřazeného božstva, které tu kriticky, tu blahosklonně posuzuje církev, svět, společnost a také politické dění. Čím rozvolněnější jsou jeho náhledy na závaznou církevní nauku, tím rigidnější jsou jeho dogmata ve sféře politiky. Přitom však církev jednoznačně nařizuje, že je třeba se varovat, aby v otázkách připouštějících různé názory nikdo „nevydával své soukromé mínění za nauku církve“ (kánon 227 CIC). Avšak vzhledem k tomu, že například předvolební pastýřské listy naších ordinářů mívají spíše neutrální vyznění, mnozí věřící se rádi i v katolickou církví provozovaných médiích seznámí s radami privilegovaných kněžských vyvolenců. Lze konstatovat, že učitelský úřad církve, magisterium, sice mediálně angažovaným kněžím formálně nenáleží, avšak vzhledem k osobní popularitě a umění sebeprezentace mají jejich vyjádření o různých otázkách nesrovnatelně dalekosáhlejší dopad nežli opatrnický styl oficiální církevní mluvy.
Umění manipulace
Je tak možno rozlišovat mezi kněžími, kteří žijí své kněžství opravdu niterně a často i za cenu zneuznání či pohrdání, a naopak „osobami za kněze vysvěcenými“, jež rády využívají všech možností pro posilování vlastní popularity a vytváření oddaných fanklubů. Tendence disponovat, ba manipulovat zástupy věrných se duchovním nevyhýbala i v dřívějších dobách, ale jsou to teprve média, jež umožňují jako účinné zvětšovací sklo zmnohonásobit význam osoby kněze, který by se jinak musel spokojit s pokornou a „neviditelnou“ službou svému stádci ve farnosti. Tatáž lupa funguje také obráceně: díky obrazovkám narůstá fanklub mediálně zdatným kněžím nejen v kostele, nýbrž také mezi diváctvem a čtenářstvem.
Toto disproporčně nabobtnalé auditorium je ovšem poněkud nestejnorodé. Za současného stavu katolické církve a společnosti se jedná o prapodivnou mesalianci mezi liberálně orientovanými katolíky, kteří by chtěli církev radikálně přeměňovat, a sekulárními mediálními a intelektuálními „elitami“, z nichž mnohé by církev nejraději neviděly vůbec. Je pro ně zajímavá jen tehdy, když mohou spolu s mediálními kněžskými oblíbenci solidárně bojovat proti její dosavadní zkostnatělosti. Obě dvě skupiny se tak dojemně shodnou na tom, že jejich mediálně oblíbení a kriticky se vyjadřující kněží souhlasí s likvidací čehokoli, co spojuje katolickou církev s její dosavadní „temnou“ minulostí a stále ještě neúnosně „strnulou“ přítomností. Odstranění celibátu, zavedení kněžství žen, ignorance či popírání dosavadní morální nauky církve, zavedení církví posvěceného stejnopohlavního manželství, afinita k LGBT+: toto vše a mnohé další se stává cestou a cílem. Některé kroky či výroky současného pontifikátu jim sice mohou nahrávat, avšak pokud týž papež říká něco odlišného, než odpovídá jejich správnému „narativu“, cudně to naši mediální oblíbenci zamlčí.
„Nebudeme vést kulturní války“
Z úst církevních mediálních hvězd se však jistě nedočkáme například jednoznačného zastání ve prospěch ochrany nenarozeného života nebo tradiční rodiny. Tabuizovaným tématem je pro ně také například život věčný, ba dokonce riziko věčného zavržení, o němž nikdo nehovořil tak naléhavě jako sám Kristus. Otevírat tato nepohodlná témata by znamenalo ztrátu dlouhodobě budované popularity. Zásadní morální a společenské problémy tudíž spolu s církevní naukou zameteme pod koberec pod průhlednou záminkou, že přece „nebudeme vést kulturní války“.
Mediálně pěstovaná jednostrannost se také ukazuje v případě mnoha knih rozhovorů s duchovními. Vybraní novináři je vedou s vybranými kněžími, kteří jsou v jednom šiku zastánci modernizující se církve. Musí to být zkrátka „tak trochu jiní“ kněží, kteří přinášejí něco zajímavého i pro sekulární společnost a umí se prezentovat jako nositelé originálních a od „obyčejné“ církve se distancujících myšlenek. Zato kněží, kteří hlásají nezkrácené evangelium a autentickou nauku církve, nejsou mediálně nikterak zajímaví. Je snadné uhodnout, která z těchto dvou skupin kněží má privilegovaný přístup také do oficiálních katolických médií. Moravským babičkám sice obětavě slouží „nevýrazní“ kněží z druhé skupiny, avšak tytéž babičky otevřou týdeník honosící se přízviskem „katolický“ a vyhřezne na ně elitářství kněží a publicistů jednoho jediného, a to liberálního směru, jak jsme na to dnes zvyklí i z necírkevních médií. Platí to ovšem ze svých ztenčujících se peněženek ony babičky.
Obrovské mediální i poněkud skromnější nemediální fankluby kněžských oblíbenců ve skutečnosti představují optický klam. Nebýt totiž příslušného oblíbence, chyběli by i jeho fanoušci, neboť tyto příznivce oslovuje spíše knězova osoba, nežli samo poselství evangelia. Ano, dnešní trend svědčí spíše péči o mediální obraz církve, což vytváří živnou půdu pro rozvíjení privilegovanosti mediálně angažovaného typu kněží. Liberální katolicismus, který tito duchovní zosobňují, prakticky splývá se sekulární společností, rozumí si s ní a sdílí její hodnoty. Těší se tak mediální i společensko–politické popularitě, avšak nábožensky a duchovně je ochablý. Dlouhodobě se totiž ukazuje, že v jeho prostředí se vytrácí ochota zakládat rodiny s mnoha dětmi a předávat víru potomstvu. Podobně není liberální katolicismus schopen naplnit kněžské semináře mladými muži, toužícími předávat víru v Krista. Pro život církve tak probíhá důležité dění právě tam, kam mainstreamová média nedohlédnou, protože tam dohlédnout nechtějí. Zato pro tu část církve, na kterou se tatáž média příznivě a ochotně orientují, platí Kristova slova: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům“ (Lk 6,26).
P. doc. JUDr. Stanislav Přibyl
06.02.2025, National Catholic Register
Tento středověký gotický klenot – který byl až do svého uzavření nejnavštěvovanějším místem Francie se zhruba 13 miliony návštěvníky ročně, tedy mnohem více, než kolik jich přijde na Eiffelovu věž – je nerozlučně spjata s velkolepými dějinami Francie a s duší jejího lidu.
13.11.2024, Catholic Culture
Eugeniusz Mróz žil ve Wadowicích ve stejném nájemním domě jako rodina Wojtyłových. Na gymnáziu studoval s Karolem Wojtyłou. Oba zůstali 70 let přáteli.
13.01.2025, The Catholic Thing
Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“
18.04.2025, RC, brusselstimes.com
Více než 500 lidí zasedlo v neděli ke společnému charitativnímu iftaru v kostele svatého Jana Křtitele v Molenbeeku. Akce se konala v rámci snahy městské části získat titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2030. Iftar je jídlo, kterým muslimové po západu slunce přerušují půst během posvátného měsíce ramadánu. Letos připadl začátek tohoto období na březen, tedy i na dobu křesťanského postu. I právě tato časová souhra byla zřejmě jedním z důvodů, proč se pořadatelé rozhodli umístit tuto slavnost přímo do katolického kostela.
18.12.2024, RC Monitor 22/2024
Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.
11.02.2025, RC Monitor 2/2025
Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.