11.04.2025, RC Monitor 6/2025
Rady privilegovaných
Pokud někteří kněží v sobě postrádají tento nezbytný korektiv a zároveň usilují o zviditelňování své osoby v médiích, mohou dospět ve svých snahách až k žalostným sebekarikaturám. Všechno a všechny okolo sebe takový kněz filtruje skrze vlastní ego a svým trvale recyklovaným „já“ přejímá úlohu jakéhosi nadřazeného božstva, které tu kriticky, tu blahosklonně posuzuje církev, svět, společnost a také politické dění. Čím rozvolněnější jsou jeho náhledy na závaznou církevní nauku, tím rigidnější jsou jeho dogmata ve sféře politiky. Přitom však církev jednoznačně nařizuje, že je třeba se varovat, aby v otázkách připouštějících různé názory nikdo „nevydával své soukromé mínění za nauku církve“ (kánon 227 CIC). Avšak vzhledem k tomu, že například předvolební pastýřské listy naších ordinářů mívají spíše neutrální vyznění, mnozí věřící se rádi i v katolickou církví provozovaných médiích seznámí s radami privilegovaných kněžských vyvolenců. Lze konstatovat, že učitelský úřad církve, magisterium, sice mediálně angažovaným kněžím formálně nenáleží, avšak vzhledem k osobní popularitě a umění sebeprezentace mají jejich vyjádření o různých otázkách nesrovnatelně dalekosáhlejší dopad nežli opatrnický styl oficiální církevní mluvy.
Umění manipulace
Je tak možno rozlišovat mezi kněžími, kteří žijí své kněžství opravdu niterně a často i za cenu zneuznání či pohrdání, a naopak „osobami za kněze vysvěcenými“, jež rády využívají všech možností pro posilování vlastní popularity a vytváření oddaných fanklubů. Tendence disponovat, ba manipulovat zástupy věrných se duchovním nevyhýbala i v dřívějších dobách, ale jsou to teprve média, jež umožňují jako účinné zvětšovací sklo zmnohonásobit význam osoby kněze, který by se jinak musel spokojit s pokornou a „neviditelnou“ službou svému stádci ve farnosti. Tatáž lupa funguje také obráceně: díky obrazovkám narůstá fanklub mediálně zdatným kněžím nejen v kostele, nýbrž také mezi diváctvem a čtenářstvem.
Toto disproporčně nabobtnalé auditorium je ovšem poněkud nestejnorodé. Za současného stavu katolické církve a společnosti se jedná o prapodivnou mesalianci mezi liberálně orientovanými katolíky, kteří by chtěli církev radikálně přeměňovat, a sekulárními mediálními a intelektuálními „elitami“, z nichž mnohé by církev nejraději neviděly vůbec. Je pro ně zajímavá jen tehdy, když mohou spolu s mediálními kněžskými oblíbenci solidárně bojovat proti její dosavadní zkostnatělosti. Obě dvě skupiny se tak dojemně shodnou na tom, že jejich mediálně oblíbení a kriticky se vyjadřující kněží souhlasí s likvidací čehokoli, co spojuje katolickou církev s její dosavadní „temnou“ minulostí a stále ještě neúnosně „strnulou“ přítomností. Odstranění celibátu, zavedení kněžství žen, ignorance či popírání dosavadní morální nauky církve, zavedení církví posvěceného stejnopohlavního manželství, afinita k LGBT+: toto vše a mnohé další se stává cestou a cílem. Některé kroky či výroky současného pontifikátu jim sice mohou nahrávat, avšak pokud týž papež říká něco odlišného, než odpovídá jejich správnému „narativu“, cudně to naši mediální oblíbenci zamlčí.
„Nebudeme vést kulturní války“
Z úst církevních mediálních hvězd se však jistě nedočkáme například jednoznačného zastání ve prospěch ochrany nenarozeného života nebo tradiční rodiny. Tabuizovaným tématem je pro ně také například život věčný, ba dokonce riziko věčného zavržení, o němž nikdo nehovořil tak naléhavě jako sám Kristus. Otevírat tato nepohodlná témata by znamenalo ztrátu dlouhodobě budované popularity. Zásadní morální a společenské problémy tudíž spolu s církevní naukou zameteme pod koberec pod průhlednou záminkou, že přece „nebudeme vést kulturní války“.
Mediálně pěstovaná jednostrannost se také ukazuje v případě mnoha knih rozhovorů s duchovními. Vybraní novináři je vedou s vybranými kněžími, kteří jsou v jednom šiku zastánci modernizující se církve. Musí to být zkrátka „tak trochu jiní“ kněží, kteří přinášejí něco zajímavého i pro sekulární společnost a umí se prezentovat jako nositelé originálních a od „obyčejné“ církve se distancujících myšlenek. Zato kněží, kteří hlásají nezkrácené evangelium a autentickou nauku církve, nejsou mediálně nikterak zajímaví. Je snadné uhodnout, která z těchto dvou skupin kněží má privilegovaný přístup také do oficiálních katolických médií. Moravským babičkám sice obětavě slouží „nevýrazní“ kněží z druhé skupiny, avšak tytéž babičky otevřou týdeník honosící se přízviskem „katolický“ a vyhřezne na ně elitářství kněží a publicistů jednoho jediného, a to liberálního směru, jak jsme na to dnes zvyklí i z necírkevních médií. Platí to ovšem ze svých ztenčujících se peněženek ony babičky.
Obrovské mediální i poněkud skromnější nemediální fankluby kněžských oblíbenců ve skutečnosti představují optický klam. Nebýt totiž příslušného oblíbence, chyběli by i jeho fanoušci, neboť tyto příznivce oslovuje spíše knězova osoba, nežli samo poselství evangelia. Ano, dnešní trend svědčí spíše péči o mediální obraz církve, což vytváří živnou půdu pro rozvíjení privilegovanosti mediálně angažovaného typu kněží. Liberální katolicismus, který tito duchovní zosobňují, prakticky splývá se sekulární společností, rozumí si s ní a sdílí její hodnoty. Těší se tak mediální i společensko–politické popularitě, avšak nábožensky a duchovně je ochablý. Dlouhodobě se totiž ukazuje, že v jeho prostředí se vytrácí ochota zakládat rodiny s mnoha dětmi a předávat víru potomstvu. Podobně není liberální katolicismus schopen naplnit kněžské semináře mladými muži, toužícími předávat víru v Krista. Pro život církve tak probíhá důležité dění právě tam, kam mainstreamová média nedohlédnou, protože tam dohlédnout nechtějí. Zato pro tu část církve, na kterou se tatáž média příznivě a ochotně orientují, platí Kristova slova: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům“ (Lk 6,26).
P. doc. JUDr. Stanislav Přibyl
19.04.2025, RC
„Smrt byla odstraněna vzkříšením, neboť jako když slunce zažene tmu, tak Kristus svým vzkříšením zničil smrt.“ - Svatý Atanáš Alexandrijský (†373), O vtělení Slova, 27
04.06.2025, KSA
Klub sv. Athanasia zve na přednášku JUDr. Jakuba Kříže Ph.D. na téma Smlouva České republiky se Svatým stolcem. Přednáška o tzv. konkordátu se uskuteční v úterý 17. června v Praze.
03.03.2025, RC Monitor 4/2025
Jeden z četných papežů Františků, a to jako náhodou zrovna ten skutečný a nevysněný, praví v úvodu k novele církevního trestního práva, dohnán na poslední chvíli akutním nebezpečím disciplinárního rozkladu v církvi: „Užití trestů ze strany pastýřů a představených se jeví jako nezbytné. Pastýřova nedbalost v přístupu k trestnímu systému činí zjevným, že neplní svůj úřad řádně a věrně.“
22.04.2025, The European Conservative
Politika na podporu porodnosti je nezbytná, ale nestačí: kultura, která uvěřila, že nejvyšším cílem je individuální štěstí, míří k zániku. Celosvětová populační krize – tedy prudký pokles porodnosti, který zasáhl téměř všechny země světa, s výjimkou (zatím) subsaharské Afriky – je možná největší hrozbou, které civilizace čelí. Jenže o ní téměř nikdo nechce mluvit. Ale to vlastně není tak docela pravda. V Evropě, kde porodnost už dlouhá léta nedosahuje úrovně prosté reprodukce, se političtí představitelé tomuto tématu nemohou vyhnout. Problém spočívá v tom, že většina z nich chce říkat a slyšet jen jedno: že jediným možným řešením je masová migrace z plodnějších zemí.
29.04.2025, RC Monitor 8/2025
Když roku 1934 malíř Evžen Kazimirowski dokončil obraz Božího Milosrdenství podle pokynů sestry Faustyny a ona ho poprvé spatřila, byla zklamaná a dala se do pláče. Ježíš totiž dle jejího vyjádření nebyl tak krásný, jak ho vídala. Dá se totiž pochopit obojí, jak zklamání sestry Faustyny, tak nedokonalou práci pana malíře. Není totiž v našich lidských silách popsat či jinak ztvárnit něco, co nás přesahuje. Jeví se to takřka nemožné.
08.05.2025, Vatican News
Konkláve zvolilo 267. římským biskupem kardinála Roberta Francise Prevosta Tuto zprávu oznámil zástupu shromážděnému na Svatopetrském náměstí kardinál protodiakon Dominique Mamberti. Annuntio vobis gaudium magnum: habemus Papam! „Oznamuji vám velkou radost: máme papeže!“. „Eminentissimum ac Reverendissimum Dominum, Dominum Robertum Franciscum, Sanctæ Romanæ Ecclesiæ Cardinalem Prevost, qui sibi nomen imposuit Leone XIV." „Nejdůstojnější a nejctěnější pán, pan Robert Francis, kardinál Svaté římské církve Prevost, který si dal jméno Lev XIV.