Udělejme Halloween opět katolickým

Na jedné straně této bitvy se řadí nesourodá koalice bojovníků: Wiccané, okultisté, protestantští fundamentalisté a katolíci, kteří v tajemné slavnosti, jíž končí říjen, vidí hluboce protikřesťanskou oslavu všeho temného, ba dokonce pohanského. Přesto se jejich názory na to, zda jde o dobrou či špatnou věc, se velmi liší a oslavy Haloweenu prorůstají i do katolických rodin, zejména tam, kde vyrůstají malé děti. Proti katolickému vidění událostí podzimu stojí ti, kteří v každoročním rituálu se svítilnami vyřezanými z dýní, kostýmy, koledováním, lovením jablek a ostatní nevinnou zábavou vidí možnost spojit dotek strašidelného, který má většina lidí ráda, s možností pobavit se a zkonzumovat nějaké sladkosti. Tato strana spatřuje ve svých protivnících pouhý kmen nepřejících morousů, kteří chtějí zničit jakoukoli zábavu (což je v dnešním světě neustále se ztenčující a tím i, často za každou cenu, vyhledávaná komodita). Co pozoruji je, že tato skupina přikládá tomuto svátku jen velmi malý význam, zatímco odpůrci Haloweenu tento význam někdy možná příliš zveličují.

Problém je částečně v tom, že novopohané kolem tohoto svátku šíří mylnou historii. Ta vychází z představy, již ve dvacátých letech 20. století začala šířit Margaret Murrayová (navazující na Fraserovu Zlatou ratolest), že čarodějnice středověké a raně novověké Evropy nebyly ve skutečnosti vyznavačkami satana, jak tvrdí křesťané, ale praktikovaly prastarou předkřesťanskou víru, která byla následně církví pronásledována a zatlačena do podzemí. Když se o dvě desetiletí později objevily pokusy obnovit rituály tohoto údajného náboženství, tito aktivisté se snažili „znovu zpohanštět“ Halloween a další křesťanské svátky. Vzhledem k tomu, že mnozí ze zúčastněných byli talentovaní spisovatelé – a že média a akademická obec se pomalu, ale stále rozhodněji stavěly proti křesťanství –, dostaly se tyto snahy do obecného povědomí.

Je nesmírně důležité si uvědomit, že vigilie slavnosti Všech svatých, večer zažitý pro mnohé tedy jako “Halloweenrdquo, zdaleka nebyl a není jedinou obětí tohoto tažení. Vánoční cesmína a jmelí byly ve skutečnosti druidské; vánoční stromky jsou pozůstatkem uctívání Thora; Santa Claus a jeho nesčetní druhové, kteří rozdávají dárky, byli původně šamani atd. Velikonoce „skutečně“ připomínají vzkříšení přírody po zimě a plodnost symbolizovanou zajíčky, zatímco ohně v předvečer měsíce máje a svátku svatého Jana se ve skutečnosti konaly na počest různých pohanských božstev. Tak to šlo dál s celým církevním rokem. Na Halloween se však tehdy zaměřovali obzvláště, protože je tradičně spojován s mrtvými, vílami a čarodějnicemi. V celé této směsici drobných historických faktů se objevila obrovská lež.

Jistěže mnoho lidových zvyků, které obklopují naše svátky, má předkřesťanské kořeny; ale pro to existuje důležitý důvod. Lidstvo má k dispozici omezený počet způsobů, jak cokoli uctívat. Skutečnost, že mrtvé jazyky, kadidlo, svíce, oheň a voda – a dost často i chléb a víno – se používají v nejrůznějších předkřesťanských i nekřesťanských kultech, vedla po protestantské revoltě nespočet protikatolických spisovatelů k tomu, že označili naše rozličné liturgie za „pohanské“. Raná církev viděla užitek v těchto věcech, stejně jako ve využití různých pohanských posvátných míst ke křesťanskému kultu, vynětí přirozeného dobra z kultu démonů a jeho obrácení k právoplatnému nadpřirozenému účelu. Tohoto ducha obdivuhodně vystihuje odpustková modlitba z 19. století k Panně Marii, Královně růžence, z Pompejí:

Ó ctihodná Královno vítězství, Panno, která kraluješ v ráji, jejíž mocné jméno způsobuje, že se nebe raduje a peklo chvěje, slavná Královno nejsvětějšího růžence, my, tvé šťastné děti, které si tvá dobrota vyvolila v tomto století, abychom ti postavili chrám v Pompejích, klečíme v tento slavnostní den u tvých nohou a připomínáme si tvá poslední vítězství na místě, kde byly dříve uctívány modly a démoni...

Když Dom Guéranger komentuje v tomto duchu zvyky předvečera svátku Tří králů, poukazuje na důležitou věc: “V posledních třech stech letech horlivost mnohých odsuzovala tyto prosté zvyky, v nichž se mísila vážnost náboženství s domácími radovánkami některých svátků. Tradice křesťanských rodinných radovánek byly zatracovány pod záminkou jejich možného zneužití; jako by oddych, na kterém nemá náboženství žádný podíl a vliv, byl méně přístupný nestřídmosti a hříchu. Jiní zase tvrdili (i když s malým nebo žádným odůvodněním), že koláč Twelfth Cake a zvyk volit krále jsou pouhou napodobeninou starověkých pohanských saturnálií. Připustíme-li, že je to pravda (což není), odpovíme, že mnohé ze starých pohanských zvyků prošly křesťanskou proměnou a nikoho nenapadne je takto očištěné odmítat. Celá tato mylná horlivost má za následek smutný důsledek - citelné odloučení církve od rodinného života a zvyků, vyloučení všech náboženských projevů z našich tradic a nastolení toho, čemu se honosně říká (ačkoli je to slovo již samo o sobě dostatečně expresivní) sekularizace společnosti. Ve vyprázdněných domovech se pak mohou usadit rituály skutečně pohanské, ty, které se teprve rodí na světlo světa a milost Kristova se jich ještě nestačila v uplynulých málo letech dotknout a proměnit je.

Poté, co se podobně vyjádřil o svatojánských ohních, uzavírá tento vzdělaný benediktin své úvahy o tomto svátku slovy:

“Blahoslavená je ta společnost, v níž se ještě zachovalo něco z takových zvyků, z nichž prostota našich předků čerpala radost jistě pravdivější a čistší, než jakou jejich potomci hledají v oslavách, na nichž nemá duše žádný podíl!rdquo

Pozdější autor, folklorista Ronald Hutton, ve své knize The Rise and Fall of Merry England: The Ritual Year 1400-1700, s vyčerpávající dokumentací poukázal na to, že anglické lidové zvyky, na které wiccané poukazují jako na pozůstatky pohanství, byly skutečně součástí „starého náboženství“. Tímto starým náboženstvím však nebyl nějaký pomyslný předkřesťanský kult, ale prostě katolicismus. Je to známkou toho, jak jsme sekularizovaní – ve smyslu, v jakém toto slovo používá Dom Guéranger –, že i mnozí věrní katolíci uvěřili argumentům wiccanů.

Jak se to tedy má s Halloweenem? Je jistě pravda, že mnoho předkřesťanských i novodobých nekřesťanských národů má „tajuplné“ svátky zasvěcené mrtvým, od japonského Obonu přes čínské obřady „hladových duchů“ až po arabský „čtvrtek mrtvých“. Je také pravda, že – slovy moderních novopohanů – se v každé kultuře objevuje víra v čarodějnice ve smyslu lidí, kteří se vzdávali čehokoli, co považovali za duchovní zlo, výměnou za domnělé nadpřirozené síly. Katolický zákaz čarodějnictví zdaleka není výtvorem církve a nemá kořeny v církevních otcích. Stále, tedy i dnes, jsou v oblastech Číny a Afriky osoby podezřelé z čarodějnictví běžně usmrcovány svými rozhořčenými sousedy (i když tato obvinění mohou být stejně falešná jako náboženství, které tito sousedé vyznávají).

Tak tomu bylo i u starých Keltů, kteří jsou považováni za hlavní původce Samhainu, svátku, který u počátků Halloweenu hraje stejně nejednoznačnou roli jako saturnálie u původu Vánoc. Svátek, který spadá na konec října, byl skutečně považován za dobu, kdy je „závoj mezi světy velmi tenký“, jak zní dnes donekonečna opakovaná fráze o tomto ročním období. Keltský „jiný svět“ byl místem, kde sídlili zemřelí i víly a z jehož neblahých aspektů čerpaly čarodějnice svou moc. Když do keltských zemí přišel katolicismus – stejně jako do všech ostatních míst – přinesl dva důležité dary, které žádný druid nemohl nabídnout: Věčnou spásu díky svým dogmatům a svátostem a silnou ochranu proti temnotě, nadpřirozeným silám zla – které však ze své podstaty nemohly a nechtěly přestat bojovat proti silám Světla. Když 1. listopadu 731 papež Řehoř III. zasvětil oratoř u svatého Petra Všem svatým, svátek Všech svatých tak nalezl svůj původ. V roce 800 se slavil v Irsku, a Samhain kupodivu připadl právě na tento den. V různých katolických obřadech se konaly liturgické modlitby za všechny zemřelé v různé dny – podobně jako dnes o dušičkových sobotách ve východních církvích. Dvě století poté, co se objevil svátek Všech svatých, však začal bl. Odilo z Cluny slavit dušičky 2. listopadu – toto datum se brzy začalo dodržovat na celém Západě. Kolem těchto dvou svátků se vytvořilo mnoho zvyků, které se v jednotlivých kulturách liší. Liturgické vyjádření je však všechny spojovalo: nic není tak výmluvného jako liturgie večera o svátku Všech svatých, kdy slavnostní druhé nešpory okamžitě uvolní místo nešporám za zemřelé. Tak vznikl na mnoha místech zvyk navštěvovat toho večera hřbitovy a zapalovat svíčky – tajemný, ale opravdu krásný výjev.

A co to všechno tedy pro nás znamená, pokud jde o Halloween? Na jedné straně bych zachoval většinu toho, co je obvyklé – rozhodně však žádné tabulky Ouija nebo vyvolávání mrtvých! Mějte na paměti, že halloweenské koledování má vzdálený původ ve starém zvyku zvaném „Souling“, který se kdysi praktikoval na Britských ostrovech i jinde a který je stále populární v Portugalsku. Lidé chodili od domu k domu a výměnou za dobroty se modlili za zemřelé z daného stavení. Jak Halloweenu vrátit jeho kouzlo, je návrat k jeho kořenům – tak, že se děti pomodlí za zemřelé příbuzné těch, kdo jim dali sladkosti, dříve než je začnou jíst – a do sáčků se sladkostmi, které naopak rozdáváte, vložte malé lístečky s prosbou o modlitbu za vlastní zesnulé příbuzné. Sám to tak dělám a často se mi stává, že koledníci, kteří k nám po roce znovu přicházejí, mě ujišťují, že tak učinili.

Kromě toho ve své rodině vyhraďte Halloweenu místo, které mu skutečně náleží, protože je prostě začátkem tridua „Hallowtide“ (včetně slavnosti Všech svatých a památky Všech věrných zesnulých) a měsíce modliteb za duše v očistci. Následující dva dny jděte na mši svatou, a pokud jste poblíž nebo navštěvujete farnost, kde se konají výše zmíněné nešpory, zúčastněte se jich. Jeden z následujících dnů nebo oba následující dny navštivte hřbitov – rodinný hrob, pokud je poblíž; hřbitovy můžete navštívit také během oktávu Všech svatých (1.-8. listopadu, v tomto roce dokonce opět po celý měsíc), pomodlit se za duše v očistci a získat pro ně plnomocné odpustky.

Měsíc modliteb za duše v očistci je dále skvělou příležitostí k tomu, abyste své děti poučili a sami se vzdělávali v tom, co církev učí jednak o společenství svatých a očistci, jednak o svátostinách, které nás chrání před temnotou – např. o svěcené vodě, byť stále se nám ještě nevrátila do většiny kostelů. Měsíc modliteb za duše v očistci, odcházení roku, je jistě i smutným obdobím, které s sebou přináší nejen vzpomínky na zesnulé, ale i výmluvnou připomínku naší vlastní smrtelnosti. Ale jak se začíná šeřit stále dříve, začínáme z dálky vidět Vánoce, v nichž skutečně světlo svítí ve tmě a tma ho nepohltí.