Nesnášenlivost tolerantních

13.01.2025, The Catholic Thing

Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“

Myslím, že je to spíše stav, který je současné době nejvlastnější, a souvisí s naléhavou touhou necítit bodnutí svědomí u hříchů, které schvalujeme. Těm, kdo se pravidelně a poctivě věnují zpytování svědomí, se nebude líbit to, co v něm naleznou. Je to proto, že všichni jsme hříšníci a nedosahujeme Boží slávy. Světec si je jistější Božím milosrdenstvím než obyčejný hříšník, ale také si dává větší pozor, aby se neprovinil, a více se stydí, když se proviní. Nepotřebuje hesla zpolitizovaných odnoží církve, která by ho poučovala o toleranci. Jeho vlastní hříchy ho poučují dostatečně. Mluvím zde o lidech, které je třeba tolerovat, ne o hříších. Chceme lékaře, kteří milují své pacienty a nenávidí jejich rakovinu. Musíme si osvojit myšlenku, že hřích je skutečný, stejně jako jsou skutečné nemoci těla. Téměř měsíc jsem chodil s krevní sraženinou v noze a nechtěl jsem uvěřit, že tam opravdu je. Sraženina však není povinna respektovat mé přání.

Morální nemoci
My katolíci věříme, že Bůh dal lidské duši mravní zdraví: prospívá nám to, co je objektivně dobré, a chřadneme v důsledku toho, co je objektivně špatné. Naše morální nemoci nejsou povinny respektovat naše názory na ně. Samozřejmě, pokud člověk hřeší s plným a jasným vědomím, že to, co dělá, je špatné, přidává k samotnému hříchu navíc vzdor nebo lehkovážnost. A v tomto smyslu můžeme říci, že určitá míra nevědomosti zmírňuje něčí vinu, když posuzujeme celý čin a všechny jeho okolnosti. Samotný hřích však zůstává a škodí. Představme si tedy někoho, kdo ochořel těžkou morální nemocí, hříchem, na který si tak navykl, že si nedokáže představit život bez něj, přestože tento hřích deformuje jeho jednání s ostatními lidmi, zejména s těmi, o nichž ví, že daný hřích odsuzují, i když nevědí, že jím trpí. Začne hlásat „toleranci“, aby bolest otupil. Nemusí si své pohnutky nutně uvědomovat. Pociťuje podvědomou paniku. Kdyby to byl podnikatel, který se dostal do platební neschopnosti, stejný druh pohnutek by ho vedl k tomu, aby se vyhýbal své bance či pohledu do účetní knihy a aby podrážděně reagoval na každého, kdo by mluvil o etice spořivosti a obezřetnosti ve finančních záležitostech.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Ale to nestačí. Rána se nikdy doopravdy neumrtví. Nemoc pokračuje ve svém díle. Cosi v duši křičí, že je něco v nepořádku. Popouzí člověka k činu a ten pak přisuzuje zlé úmysly těm, kdo mu hřích připomínají, a energicky útočí na hříchy, kterých se sám nedopouští, a dokonce i na morální postoje, které jsou dobré nebo neutrální, pokud je lze s těmito hříchy zaměnit. Hovoří o „toleranci“, ale zní to jako vrčení raněného zvířete. A protože člověk je tvor společenský, společenský až do morku kostí, může se tento stav obecně rozšířit. Nejhalasněji hlásá „toleranci“ společnost, jejíž příznačné hříchy se staly nesnesitelnými. Jsou to otevřené, rozjitřené bolavé rány. Každý je vidí. Ale každý musí být přesvědčen, že nejsou tím, čím jsou, nebo že jsou přirozené a nevyhnutelné. Melanom musí být nazýván znaménkem krásy.

„Rady zkušeného ďábla“
V rané fázi tohoto vnitřního konfliktu je tolerance k příznačnému hříchu společnosti a vzteklé reakce na jeho opak záležitostí marnivosti a společenských trendů, jak naznačuje strýc Zmarchrob: „Módní protesty každé generace obracíme proti těm chybám, od kterých jim hrozí nejmenší nebezpečí; vedeme je tak, aby podporovali takovou ctnost, která je nejbližší té neřesti, kterou se nejvíce snažíme rozšířit. Vedeme je tedy k tomu, aby při záplavách všichni běhali s hasicími přístroji a mačkali se na tom boku lodi, který je už skoro pod vodou.“

Zkušený ďábel pokračuje: „Proti nebezpečí plynoucímu z nadšení brojíme právě ve chvíli, kdy jsou světáčtí a vlažní; o sto let později z nich děláme romantické snílky omámené city, ale módní protest varuje před nebezpečím ’pouhého porozumění‘. V krutých dobách varujeme před sentimentalitou, v bezduchých a povrchních dobách před nebezpečím vážnosti, v oplzlých dobách před puritánstvím. A kdykoli lidé spějí k otroctví nebo tyranii, chráníme je před liberalismem.“

Radikální operace
A tak máme společnost, která zapomněla na všechny obřadní formy a která nemá vkus, pokud jde o slavnosti, ale varuje před „ritualismem“. Jsme nejméně patriarchální národ v dějinách světa, a přesto halasně bojujeme proti „toxické maskulinitě“. Máme svět, kterému hrozí, že se vytratí všechny národní a kulturní rozdíly, a přesto se bojíme, že by si jedna či dvě země zachovaly svou identitu a nebyly pohlceny masou. Ale jak jsem naznačil, u některých zel jsme již za hranicí módního pokřiku. Nemoc se nyní projevuje jako odpor k tomu, co je zdravé a normální. Odtud pramení nesnášenlivost tolerantních. Nelze ji rozptýlit slovy či přesvědčováním. Je mimo dosah logiky. Je to infekce v srdci. Vyžaduje radikální operaci a tu může provést jen jediný chirurg.

Anthony Esolen
Přeložil Pavel Štička

Další články

Papež Lev vydal první papežskou exhortaci Dilexi Te

31.10.2025, The Catholic Herald

Papež Lev XIV. vydal svou první významnou papežskou exhortaci Dilexi Te (Miloval jsem Tě) – pastorační dokument o křesťanské povinnosti milovat a sloužit chudým. Text, podepsaný 4. října na svátek svatého Františka z Assisi a zveřejněný Vatikánem 9. října, představuje pokračování i završení díla, které krátce před svou smrtí zahájil papež František. Ve své předmluvě papež Lev prozrazuje, že jeho předchůdce připravoval tento dokument už v době své smrti na počátku roku.

Církev není jen instituce

05.09.2025, Catholic Answers

Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.

Prožijme advent v klidu a ztíšení

08.12.2025, RC Monitor 23/2025

Možná i někteří z vás už zaslechli písničku o svátcích vánočních, která je již více než deset let stará, ale přesto aktuální. Sice zní vtipně, ale je vlastně smutná, neboť líčí svátky tak, jak si je mnozí sami znepříjemňují. Líčí totiž předvánoční shon tolik typický pro mnoho dnešních domácností. Kapr, cukroví, stromek, úklid, i na kostičky lega dojde. Je tedy celkem logické, že konečné hodnocení Vánoc je v této novodobé „vánoční hymně“ silně nelichotivé a zde i nevhodné citovat.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

01.09.2025, RC Monitor 14/2025

Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.

Proč by hlas katolické církve ohledně umělé inteligence mohl být zcela zásadní

18.11.2025, First Things

Papež Lev XIV. nedávno pronesl osobní poselství určené vedoucím pracovníkům Silicon Valley, akademikům a vatikánským úředníkům, kteří se sešli v Římě na konferenci o umělé inteligenci. Vyzval je, aby při vývoji umělé inteligence dodržovali „etická kritéria“, která jsou zaměřená na člověka a berou v úvahu „blaho člověka nejen po materiální, ale i po intelektuální a duchovní stránce“.

Mladí Britové stále více pro život

10.12.2025, The Catholic Herald

Počet žen mladších osmnácti let, které v Anglii a Walesu usilovaly o potrat, klesl za posledních deset let téměř na polovinu a mezi mladými Brity významně narůstají pro-life postoje. Údaje z roku 2022, tedy nejnovější data, která jsou k dispozici, vykazují prudký pokles počtu žen mladších 18 let, které podstoupily interrupci. V roce 2012 to bylo 12,8 na 1000 žen, zatímco do roku 2022 jejich počet klesl na 7,5, což je pokles o 41,1 procent. Projevuje se zde celkový pokles míry početí, která v roce 2021 činila 13,2 na 1000 žen, což představuje výrazný pokles oproti 30,9 v roce 2011.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.