Nesnášenlivost tolerantních

13.01.2025, The Catholic Thing

Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“


Myslím, že je to spíše stav, který je současné době nejvlastnější, a souvisí s naléhavou touhou necítit bodnutí svědomí u hříchů, které schvalujeme. Těm, kdo se pravidelně a poctivě věnují zpytování svědomí, se nebude líbit to, co v něm naleznou. Je to proto, že všichni jsme hříšníci a nedosahujeme Boží slávy. Světec si je jistější Božím milosrdenstvím než obyčejný hříšník, ale také si dává větší pozor, aby se neprovinil, a více se stydí, když se proviní. Nepotřebuje hesla zpolitizovaných odnoží církve, která by ho poučovala o toleranci. Jeho vlastní hříchy ho poučují dostatečně. Mluvím zde o lidech, které je třeba tolerovat, ne o hříších. Chceme lékaře, kteří milují své pacienty a nenávidí jejich rakovinu. Musíme si osvojit myšlenku, že hřích je skutečný, stejně jako jsou skutečné nemoci těla. Téměř měsíc jsem chodil s krevní sraženinou v noze a nechtěl jsem uvěřit, že tam opravdu je. Sraženina však není povinna respektovat mé přání.

Morální nemoci
My katolíci věříme, že Bůh dal lidské duši mravní zdraví: prospívá nám to, co je objektivně dobré, a chřadneme v důsledku toho, co je objektivně špatné. Naše morální nemoci nejsou povinny respektovat naše názory na ně. Samozřejmě, pokud člověk hřeší s plným a jasným vědomím, že to, co dělá, je špatné, přidává k samotnému hříchu navíc vzdor nebo lehkovážnost. A v tomto smyslu můžeme říci, že určitá míra nevědomosti zmírňuje něčí vinu, když posuzujeme celý čin a všechny jeho okolnosti. Samotný hřích však zůstává a škodí. Představme si tedy někoho, kdo ochořel těžkou morální nemocí, hříchem, na který si tak navykl, že si nedokáže představit život bez něj, přestože tento hřích deformuje jeho jednání s ostatními lidmi, zejména s těmi, o nichž ví, že daný hřích odsuzují, i když nevědí, že jím trpí. Začne hlásat „toleranci“, aby bolest otupil. Nemusí si své pohnutky nutně uvědomovat. Pociťuje podvědomou paniku. Kdyby to byl podnikatel, který se dostal do platební neschopnosti, stejný druh pohnutek by ho vedl k tomu, aby se vyhýbal své bance či pohledu do účetní knihy a aby podrážděně reagoval na každého, kdo by mluvil o etice spořivosti a obezřetnosti ve finančních záležitostech.

Ale to nestačí. Rána se nikdy doopravdy neumrtví. Nemoc pokračuje ve svém díle. Cosi v duši křičí, že je něco v nepořádku. Popouzí člověka k činu a ten pak přisuzuje zlé úmysly těm, kdo mu hřích připomínají, a energicky útočí na hříchy, kterých se sám nedopouští, a dokonce i na morální postoje, které jsou dobré nebo neutrální, pokud je lze s těmito hříchy zaměnit. Hovoří o „toleranci“, ale zní to jako vrčení raněného zvířete. A protože člověk je tvor společenský, společenský až do morku kostí, může se tento stav obecně rozšířit. Nejhalasněji hlásá „toleranci“ společnost, jejíž příznačné hříchy se staly nesnesitelnými. Jsou to otevřené, rozjitřené bolavé rány. Každý je vidí. Ale každý musí být přesvědčen, že nejsou tím, čím jsou, nebo že jsou přirozené a nevyhnutelné. Melanom musí být nazýván znaménkem krásy.

„Rady zkušeného ďábla“
V rané fázi tohoto vnitřního konfliktu je tolerance k příznačnému hříchu společnosti a vzteklé reakce na jeho opak záležitostí marnivosti a společenských trendů, jak naznačuje strýc Zmarchrob: „Módní protesty každé generace obracíme proti těm chybám, od kterých jim hrozí nejmenší nebezpečí; vedeme je tak, aby podporovali takovou ctnost, která je nejbližší té neřesti, kterou se nejvíce snažíme rozšířit. Vedeme je tedy k tomu, aby při záplavách všichni běhali s hasicími přístroji a mačkali se na tom boku lodi, který je už skoro pod vodou.“

Zkušený ďábel pokračuje: „Proti nebezpečí plynoucímu z nadšení brojíme právě ve chvíli, kdy jsou světáčtí a vlažní; o sto let později z nich děláme romantické snílky omámené city, ale módní protest varuje před nebezpečím ’pouhého porozumění‘. V krutých dobách varujeme před sentimentalitou, v bezduchých a povrchních dobách před nebezpečím vážnosti, v oplzlých dobách před puritánstvím. A kdykoli lidé spějí k otroctví nebo tyranii, chráníme je před liberalismem.“

Radikální operace
A tak máme společnost, která zapomněla na všechny obřadní formy a která nemá vkus, pokud jde o slavnosti, ale varuje před „ritualismem“. Jsme nejméně patriarchální národ v dějinách světa, a přesto halasně bojujeme proti „toxické maskulinitě“. Máme svět, kterému hrozí, že se vytratí všechny národní a kulturní rozdíly, a přesto se bojíme, že by si jedna či dvě země zachovaly svou identitu a nebyly pohlceny masou. Ale jak jsem naznačil, u některých zel jsme již za hranicí módního pokřiku. Nemoc se nyní projevuje jako odpor k tomu, co je zdravé a normální. Odtud pramení nesnášenlivost tolerantních. Nelze ji rozptýlit slovy či přesvědčováním. Je mimo dosah logiky. Je to infekce v srdci. Vyžaduje radikální operaci a tu může provést jen jediný chirurg.

Anthony Esolen
Přeložil Pavel Štička


Další články



Všudypřítomná obrazovka

09.01.2025, Crisis Magazine

Naše kultura založená na obrazovkách je plochá a časově omezená, naprosto imanentní, v jistém smyslu velmi pomíjivá. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci.

Pokrok? Ano, ale se selským rozumem

02.09.2024, RC Monitor 16/2024

Ježíš Kristus jako dobrý Pastýř pracuje s dalšími zvěstovateli radostné zprávy, tedy s apoštoly. V evangeliu i jinde v Písmu je docela často použito obrazu dobrého pastýře. Jistý vliv na to asi má kulturní kontext. Asi se mnozí z nás kdysi ve školních škamnách v hodinách (zvláště řecké) literatury učili cosi o bukolické poezii. Tedy o textech, které idealizují život pastýřů v přírodě uprostřed zvířat a o pastýřském každodenním živobytí. Také v Novém zákoně, ale i v pozdějších vyobrazeních Krista (které můžeme spatřit v prvních kostelech), se tento příměr používá. My běžní lidé máme být ovcemi, které jsou chápany jako spíše hloupá a stádní zvířata.

V Libanonu vandalové útočili na betlém

16.12.2024, ACE MENA / CNA / CWR

Dne 23. listopadu někdo ve městě Faraya v okrese Keserwan v Libanonu položil k betlému pušku, což mezi místními obyvateli vyvolalo silné pobouření. Občané města se sešli na náměstí a na protest zvonili kostelními zvony. Napětí se snažily snížit bezpečnostní jednotky. Vandalové pracovali v noci, kdy z betléma odstranili sochu Ježíška a poblíž zanechali ruční střelnou zbraň. Kaserwanský okres je známý jako výspa libanonských maronitských katolíků. Nacházejí se zde význačné památky, jako například katedrála Panny Marie Libanonské v Harrise a maronitský patriarchát ve Bkerke.

Církev Kristova je apoštolská

18.11.2024, RC Monitor 21/2024

Vyznání víry uvádí o Kristově církvi, že je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská. Co to znamená, že Kristova církev je apoštolská?

Normální je nehřešit

11.10.2024, RC Monitor 18/2024

Jedna čtenářka našeho časopisu se zamýšlí nad normálností i současným bláznivým světem. Když jsem její článek četl, vzpomněl jsem si na patera Hertze, dominikána, profesora na Angeliku, který nás měl na morálku, když jsme jeden semestr probírali spravedlnost.

Post–on–line vyhlídky

18.12.2024, RC Monitor 22/2024

Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.