13.01.2025, The Catholic Thing
Morální nemoci
My katolíci věříme, že Bůh dal lidské duši mravní zdraví: prospívá nám to, co je objektivně dobré, a chřadneme v důsledku toho, co je objektivně špatné. Naše morální nemoci nejsou povinny respektovat naše názory na ně. Samozřejmě, pokud člověk hřeší s plným a jasným vědomím, že to, co dělá, je špatné, přidává k samotnému hříchu navíc vzdor nebo lehkovážnost. A v tomto smyslu můžeme říci, že určitá míra nevědomosti zmírňuje něčí vinu, když posuzujeme celý čin a všechny jeho okolnosti. Samotný hřích však zůstává a škodí. Představme si tedy někoho, kdo ochořel těžkou morální nemocí, hříchem, na který si tak navykl, že si nedokáže představit život bez něj, přestože tento hřích deformuje jeho jednání s ostatními lidmi, zejména s těmi, o nichž ví, že daný hřích odsuzují, i když nevědí, že jím trpí. Začne hlásat „toleranci“, aby bolest otupil. Nemusí si své pohnutky nutně uvědomovat. Pociťuje podvědomou paniku. Kdyby to byl podnikatel, který se dostal do platební neschopnosti, stejný druh pohnutek by ho vedl k tomu, aby se vyhýbal své bance či pohledu do účetní knihy a aby podrážděně reagoval na každého, kdo by mluvil o etice spořivosti a obezřetnosti ve finančních záležitostech.
Ale to nestačí. Rána se nikdy doopravdy neumrtví. Nemoc pokračuje ve svém díle. Cosi v duši křičí, že je něco v nepořádku. Popouzí člověka k činu a ten pak přisuzuje zlé úmysly těm, kdo mu hřích připomínají, a energicky útočí na hříchy, kterých se sám nedopouští, a dokonce i na morální postoje, které jsou dobré nebo neutrální, pokud je lze s těmito hříchy zaměnit. Hovoří o „toleranci“, ale zní to jako vrčení raněného zvířete. A protože člověk je tvor společenský, společenský až do morku kostí, může se tento stav obecně rozšířit. Nejhalasněji hlásá „toleranci“ společnost, jejíž příznačné hříchy se staly nesnesitelnými. Jsou to otevřené, rozjitřené bolavé rány. Každý je vidí. Ale každý musí být přesvědčen, že nejsou tím, čím jsou, nebo že jsou přirozené a nevyhnutelné. Melanom musí být nazýván znaménkem krásy.
„Rady zkušeného ďábla“
V rané fázi tohoto vnitřního konfliktu je tolerance k příznačnému hříchu společnosti a vzteklé reakce na jeho opak záležitostí marnivosti a společenských trendů, jak naznačuje strýc Zmarchrob: „Módní protesty každé generace obracíme proti těm chybám, od kterých jim hrozí nejmenší nebezpečí; vedeme je tak, aby podporovali takovou ctnost, která je nejbližší té neřesti, kterou se nejvíce snažíme rozšířit. Vedeme je tedy k tomu, aby při záplavách všichni běhali s hasicími přístroji a mačkali se na tom boku lodi, který je už skoro pod vodou.“
Zkušený ďábel pokračuje: „Proti nebezpečí plynoucímu z nadšení brojíme právě ve chvíli, kdy jsou světáčtí a vlažní; o sto let později z nich děláme romantické snílky omámené city, ale módní protest varuje před nebezpečím ’pouhého porozumění‘. V krutých dobách varujeme před sentimentalitou, v bezduchých a povrchních dobách před nebezpečím vážnosti, v oplzlých dobách před puritánstvím. A kdykoli lidé spějí k otroctví nebo tyranii, chráníme je před liberalismem.“
Radikální operace
A tak máme společnost, která zapomněla na všechny obřadní formy a která nemá vkus, pokud jde o slavnosti, ale varuje před „ritualismem“. Jsme nejméně patriarchální národ v dějinách světa, a přesto halasně bojujeme proti „toxické maskulinitě“. Máme svět, kterému hrozí, že se vytratí všechny národní a kulturní rozdíly, a přesto se bojíme, že by si jedna či dvě země zachovaly svou identitu a nebyly pohlceny masou. Ale jak jsem naznačil, u některých zel jsme již za hranicí módního pokřiku. Nemoc se nyní projevuje jako odpor k tomu, co je zdravé a normální. Odtud pramení nesnášenlivost tolerantních. Nelze ji rozptýlit slovy či přesvědčováním. Je mimo dosah logiky. Je to infekce v srdci. Vyžaduje radikální operaci a tu může provést jen jediný chirurg.
Anthony Esolen
Přeložil Pavel Štička
24.03.2025, RC Monitor 5/2025
„Svátost Kristova těla a jeho krve ať nám slouží k věčnému životu“ (modlitba kněze po Beránku Boží). „Kéž přijetí tvých svatých svátostí, Pane, není mi k soudu ani odsouzení, ale k uzdravení duše i těla“ (z řeckokatolické liturgie).
03.03.2025, RC Monitor 4/2025
Jeden z četných papežů Františků, a to jako náhodou zrovna ten skutečný a nevysněný, praví v úvodu k novele církevního trestního práva, dohnán na poslední chvíli akutním nebezpečím disciplinárního rozkladu v církvi: „Užití trestů ze strany pastýřů a představených se jeví jako nezbytné. Pastýřova nedbalost v přístupu k trestnímu systému činí zjevným, že neplní svůj úřad řádně a věrně.“
25.12.2024, redakce RC Monitoru
"V temnotě, kterou lidstvo šíří, není nic definitivního; díky Božímu působení se vše může znovu rozzářit." (Br. M.-Samuel, opat z Nového Dvora)
09.01.2025, Crisis Magazine
Naše kultura založená na obrazovkách je plochá a časově omezená, naprosto imanentní, v jistém smyslu velmi pomíjivá. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci.
14.04.2025, RC Monitor 6/2025
Volné pokračování článku Pívečko a Eucharistie: Praha je zdá se pro našeho Pána Ježíše Krista poněkud ošidnou půdou. V početných kostelích stověžaté matičky hlavy účastnící se bohoslužeb šednou a ubývají. Dostat mladší ročníky na mši svatou to chce „velikej hever“, jak zpívá Vladimír Mišík (ten ovšem hned dodává, že ho slušně řečeno nemá). Jeden z panáčků si proto řekl, že když nejdou lidi za Pánem, že musí Pán za lidmi (asi poučen horou a Mohamedem), a tak zkusil hrát (rozuměj celebrovat) v hospodě, jenže arcibiskup mu pískl ofsajd. Pozorný rozhodčí. Vždyť Ježíš přece řekl: „Následuj mě.“ A ne: „Následuji tě.“ A až ten, kdo následoval, došel do večeřadla a teprve tam přijal Eucharistii. Už ten Břevnov ale nechme...
16.01.2025, RC Monitor 24/2024
Slovo církev (ecclesia) znamená společenství, soudržnost, setkávání se. V běžném životě to chápeme tak, že jednou v týdnu, v neděli, zajdeme na mši svatou do kostela. A tam – podle farnosti – s ostatními lidmi, které buď známe, nebo neznáme, strávíme tu zhruba hodinku mše svaté. V některých farnostech jdou dál – pořádají po mši svaté třeba společnou snídani, po vzoru prvních křesťanů při agapé, nebo farní kafe.