Nesnášenlivost tolerantních

13.01.2025, The Catholic Thing

Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“

Myslím, že je to spíše stav, který je současné době nejvlastnější, a souvisí s naléhavou touhou necítit bodnutí svědomí u hříchů, které schvalujeme. Těm, kdo se pravidelně a poctivě věnují zpytování svědomí, se nebude líbit to, co v něm naleznou. Je to proto, že všichni jsme hříšníci a nedosahujeme Boží slávy. Světec si je jistější Božím milosrdenstvím než obyčejný hříšník, ale také si dává větší pozor, aby se neprovinil, a více se stydí, když se proviní. Nepotřebuje hesla zpolitizovaných odnoží církve, která by ho poučovala o toleranci. Jeho vlastní hříchy ho poučují dostatečně. Mluvím zde o lidech, které je třeba tolerovat, ne o hříších. Chceme lékaře, kteří milují své pacienty a nenávidí jejich rakovinu. Musíme si osvojit myšlenku, že hřích je skutečný, stejně jako jsou skutečné nemoci těla. Téměř měsíc jsem chodil s krevní sraženinou v noze a nechtěl jsem uvěřit, že tam opravdu je. Sraženina však není povinna respektovat mé přání.

Morální nemoci
My katolíci věříme, že Bůh dal lidské duši mravní zdraví: prospívá nám to, co je objektivně dobré, a chřadneme v důsledku toho, co je objektivně špatné. Naše morální nemoci nejsou povinny respektovat naše názory na ně. Samozřejmě, pokud člověk hřeší s plným a jasným vědomím, že to, co dělá, je špatné, přidává k samotnému hříchu navíc vzdor nebo lehkovážnost. A v tomto smyslu můžeme říci, že určitá míra nevědomosti zmírňuje něčí vinu, když posuzujeme celý čin a všechny jeho okolnosti. Samotný hřích však zůstává a škodí. Představme si tedy někoho, kdo ochořel těžkou morální nemocí, hříchem, na který si tak navykl, že si nedokáže představit život bez něj, přestože tento hřích deformuje jeho jednání s ostatními lidmi, zejména s těmi, o nichž ví, že daný hřích odsuzují, i když nevědí, že jím trpí. Začne hlásat „toleranci“, aby bolest otupil. Nemusí si své pohnutky nutně uvědomovat. Pociťuje podvědomou paniku. Kdyby to byl podnikatel, který se dostal do platební neschopnosti, stejný druh pohnutek by ho vedl k tomu, aby se vyhýbal své bance či pohledu do účetní knihy a aby podrážděně reagoval na každého, kdo by mluvil o etice spořivosti a obezřetnosti ve finančních záležitostech.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Ale to nestačí. Rána se nikdy doopravdy neumrtví. Nemoc pokračuje ve svém díle. Cosi v duši křičí, že je něco v nepořádku. Popouzí člověka k činu a ten pak přisuzuje zlé úmysly těm, kdo mu hřích připomínají, a energicky útočí na hříchy, kterých se sám nedopouští, a dokonce i na morální postoje, které jsou dobré nebo neutrální, pokud je lze s těmito hříchy zaměnit. Hovoří o „toleranci“, ale zní to jako vrčení raněného zvířete. A protože člověk je tvor společenský, společenský až do morku kostí, může se tento stav obecně rozšířit. Nejhalasněji hlásá „toleranci“ společnost, jejíž příznačné hříchy se staly nesnesitelnými. Jsou to otevřené, rozjitřené bolavé rány. Každý je vidí. Ale každý musí být přesvědčen, že nejsou tím, čím jsou, nebo že jsou přirozené a nevyhnutelné. Melanom musí být nazýván znaménkem krásy.

„Rady zkušeného ďábla“
V rané fázi tohoto vnitřního konfliktu je tolerance k příznačnému hříchu společnosti a vzteklé reakce na jeho opak záležitostí marnivosti a společenských trendů, jak naznačuje strýc Zmarchrob: „Módní protesty každé generace obracíme proti těm chybám, od kterých jim hrozí nejmenší nebezpečí; vedeme je tak, aby podporovali takovou ctnost, která je nejbližší té neřesti, kterou se nejvíce snažíme rozšířit. Vedeme je tedy k tomu, aby při záplavách všichni běhali s hasicími přístroji a mačkali se na tom boku lodi, který je už skoro pod vodou.“

Zkušený ďábel pokračuje: „Proti nebezpečí plynoucímu z nadšení brojíme právě ve chvíli, kdy jsou světáčtí a vlažní; o sto let později z nich děláme romantické snílky omámené city, ale módní protest varuje před nebezpečím ’pouhého porozumění‘. V krutých dobách varujeme před sentimentalitou, v bezduchých a povrchních dobách před nebezpečím vážnosti, v oplzlých dobách před puritánstvím. A kdykoli lidé spějí k otroctví nebo tyranii, chráníme je před liberalismem.“

Radikální operace
A tak máme společnost, která zapomněla na všechny obřadní formy a která nemá vkus, pokud jde o slavnosti, ale varuje před „ritualismem“. Jsme nejméně patriarchální národ v dějinách světa, a přesto halasně bojujeme proti „toxické maskulinitě“. Máme svět, kterému hrozí, že se vytratí všechny národní a kulturní rozdíly, a přesto se bojíme, že by si jedna či dvě země zachovaly svou identitu a nebyly pohlceny masou. Ale jak jsem naznačil, u některých zel jsme již za hranicí módního pokřiku. Nemoc se nyní projevuje jako odpor k tomu, co je zdravé a normální. Odtud pramení nesnášenlivost tolerantních. Nelze ji rozptýlit slovy či přesvědčováním. Je mimo dosah logiky. Je to infekce v srdci. Vyžaduje radikální operaci a tu může provést jen jediný chirurg.

Anthony Esolen
Přeložil Pavel Štička

Další články

Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získal mistr apokalypsy

12.12.2025, The American TFP

Představte si literární svět plný temných dystopií, absurdních událostí a postav bloudících rozpadajícím se společenským řádem. Taková je tvorba maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Je známý těžkým stylem bez odstavců, mnohastránkovými větami a příběhy, v nichž se hranice mezi realitou a absurditou rozplývá. Jeden z jeho románů má čtyři sta stran a tvoří jedinou větu.

Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

S růžencem na cestě: K 70. narozeninám biskupa Antonína Baslera

16.02.2026, RC

Mons. Antonín Basler se narodil 16. února 1956 v Šumperku jako čtvrté dítě Antonína a Anny Baslerových. Má tři starší sestry – Marii, Annu a Jiřinu. Patří k osobnostem české církve, jejichž služba je dlouhodobě spojena s pastorační blízkostí lidem a s důrazem na srozumitelně žitou víru. Po kněžském svěcení v roce 1984 působil v řadě farností, později převzal významné úkoly v rámci olomoucké arcidiecéze. Dne 5. července 2017 jej papež František jmenoval titulárním biskupem diecéze Vaga v dnešním Tunisku a pomocným biskupem olomouckým. Ke dni 1. října 2017 ho arcibiskup Jan Graubner ustanovil druhým generálním vikářem olomoucké arcidiecéze. Biskupské svěcení přijal z rukou arcibiskupa Jana Graubnera 14. října 2017.

Vím, že nic nevím

15.12.2025, RC Monitor 23/2025

Viděla jsem před nedávnem český film s názvem Velký vlastenecký výlet. Jde mi o jeho protagonisty, které pan režisér vyvezl na Ukrajinu, aby na vlastní oči viděli, jak to tam vypadá a že je tam opravdu válka. Vybraní protagonisté byli totiž lidé, kteří věří tvrzením na internetu, že všecko je lež a fake, na Ukrajině žádná válka není, my posíláme peníze bůhví na co a všichni jsme ve vleku protiruské propagandy...

Svatý Valentin, patron zamilovaných

13.02.2026, RC Monitor 2/2026

Vážení a milí čtenáři Monitoru, v posledních letech se (především z komerčních důvodů) čím dál víc šíří připomínání si památky sv. Valentina 14. února jakožto dne zamilovaných. Dovolil bych si stručně připomenout několik zajímavostí spojených s touto postavou z dob dávno minulých.

Requiem za Dominika kardinála Duku OP

10.11.2025, RC

Prof. Petr Piťha věnoval zesnulému kardinálu Dominiku Dukovi homilii, která zazní v nejbližších dnech při rekviem v kapitulním kostele Všech svatých na Pražském hradě. Slova rozloučení, která vycházejí z hlubokého přátelství i víry, exkluzivně a s vděčností za oba vzácné muže české církve přinášíme již nyní. "Když jsme se spolu, Dominiku, naposledy loučili, popřáli jsme si dobrou noc. Přeji Ti ji i teď – služebníku věrný, který jsi věděl, co znamená nést tíhu i krásu pravdy. Odpočívej v pokoji, a prosím Tě, vyprošuj nám občasná odpočinutí časná, která tolik potřebujeme. Protože unaveni jsme my, kteří zůstáváme."

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.