Nesnášenlivost tolerantních

13.01.2025, The Catholic Thing

Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“


Myslím, že je to spíše stav, který je současné době nejvlastnější, a souvisí s naléhavou touhou necítit bodnutí svědomí u hříchů, které schvalujeme. Těm, kdo se pravidelně a poctivě věnují zpytování svědomí, se nebude líbit to, co v něm naleznou. Je to proto, že všichni jsme hříšníci a nedosahujeme Boží slávy. Světec si je jistější Božím milosrdenstvím než obyčejný hříšník, ale také si dává větší pozor, aby se neprovinil, a více se stydí, když se proviní. Nepotřebuje hesla zpolitizovaných odnoží církve, která by ho poučovala o toleranci. Jeho vlastní hříchy ho poučují dostatečně. Mluvím zde o lidech, které je třeba tolerovat, ne o hříších. Chceme lékaře, kteří milují své pacienty a nenávidí jejich rakovinu. Musíme si osvojit myšlenku, že hřích je skutečný, stejně jako jsou skutečné nemoci těla. Téměř měsíc jsem chodil s krevní sraženinou v noze a nechtěl jsem uvěřit, že tam opravdu je. Sraženina však není povinna respektovat mé přání.

Morální nemoci
My katolíci věříme, že Bůh dal lidské duši mravní zdraví: prospívá nám to, co je objektivně dobré, a chřadneme v důsledku toho, co je objektivně špatné. Naše morální nemoci nejsou povinny respektovat naše názory na ně. Samozřejmě, pokud člověk hřeší s plným a jasným vědomím, že to, co dělá, je špatné, přidává k samotnému hříchu navíc vzdor nebo lehkovážnost. A v tomto smyslu můžeme říci, že určitá míra nevědomosti zmírňuje něčí vinu, když posuzujeme celý čin a všechny jeho okolnosti. Samotný hřích však zůstává a škodí. Představme si tedy někoho, kdo ochořel těžkou morální nemocí, hříchem, na který si tak navykl, že si nedokáže představit život bez něj, přestože tento hřích deformuje jeho jednání s ostatními lidmi, zejména s těmi, o nichž ví, že daný hřích odsuzují, i když nevědí, že jím trpí. Začne hlásat „toleranci“, aby bolest otupil. Nemusí si své pohnutky nutně uvědomovat. Pociťuje podvědomou paniku. Kdyby to byl podnikatel, který se dostal do platební neschopnosti, stejný druh pohnutek by ho vedl k tomu, aby se vyhýbal své bance či pohledu do účetní knihy a aby podrážděně reagoval na každého, kdo by mluvil o etice spořivosti a obezřetnosti ve finančních záležitostech.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Ale to nestačí. Rána se nikdy doopravdy neumrtví. Nemoc pokračuje ve svém díle. Cosi v duši křičí, že je něco v nepořádku. Popouzí člověka k činu a ten pak přisuzuje zlé úmysly těm, kdo mu hřích připomínají, a energicky útočí na hříchy, kterých se sám nedopouští, a dokonce i na morální postoje, které jsou dobré nebo neutrální, pokud je lze s těmito hříchy zaměnit. Hovoří o „toleranci“, ale zní to jako vrčení raněného zvířete. A protože člověk je tvor společenský, společenský až do morku kostí, může se tento stav obecně rozšířit. Nejhalasněji hlásá „toleranci“ společnost, jejíž příznačné hříchy se staly nesnesitelnými. Jsou to otevřené, rozjitřené bolavé rány. Každý je vidí. Ale každý musí být přesvědčen, že nejsou tím, čím jsou, nebo že jsou přirozené a nevyhnutelné. Melanom musí být nazýván znaménkem krásy.

„Rady zkušeného ďábla“
V rané fázi tohoto vnitřního konfliktu je tolerance k příznačnému hříchu společnosti a vzteklé reakce na jeho opak záležitostí marnivosti a společenských trendů, jak naznačuje strýc Zmarchrob: „Módní protesty každé generace obracíme proti těm chybám, od kterých jim hrozí nejmenší nebezpečí; vedeme je tak, aby podporovali takovou ctnost, která je nejbližší té neřesti, kterou se nejvíce snažíme rozšířit. Vedeme je tedy k tomu, aby při záplavách všichni běhali s hasicími přístroji a mačkali se na tom boku lodi, který je už skoro pod vodou.“

Zkušený ďábel pokračuje: „Proti nebezpečí plynoucímu z nadšení brojíme právě ve chvíli, kdy jsou světáčtí a vlažní; o sto let později z nich děláme romantické snílky omámené city, ale módní protest varuje před nebezpečím ’pouhého porozumění‘. V krutých dobách varujeme před sentimentalitou, v bezduchých a povrchních dobách před nebezpečím vážnosti, v oplzlých dobách před puritánstvím. A kdykoli lidé spějí k otroctví nebo tyranii, chráníme je před liberalismem.“

Radikální operace
A tak máme společnost, která zapomněla na všechny obřadní formy a která nemá vkus, pokud jde o slavnosti, ale varuje před „ritualismem“. Jsme nejméně patriarchální národ v dějinách světa, a přesto halasně bojujeme proti „toxické maskulinitě“. Máme svět, kterému hrozí, že se vytratí všechny národní a kulturní rozdíly, a přesto se bojíme, že by si jedna či dvě země zachovaly svou identitu a nebyly pohlceny masou. Ale jak jsem naznačil, u některých zel jsme již za hranicí módního pokřiku. Nemoc se nyní projevuje jako odpor k tomu, co je zdravé a normální. Odtud pramení nesnášenlivost tolerantních. Nelze ji rozptýlit slovy či přesvědčováním. Je mimo dosah logiky. Je to infekce v srdci. Vyžaduje radikální operaci a tu může provést jen jediný chirurg.

Anthony Esolen
Přeložil Pavel Štička


Další články



Druhé přikázání v každodenním životě víry: Od morální váhy slova k pasti jednosměrného monologu

10.11.2026, RC Monitor 20/2026

Darování Božího jména člověku není pouhou teoretickou pravdou ani něco, co uctíváme pouze v liturgii. Dává nám tu výsadu zakusit tajemství nejvyšší důvěrnosti a blízkosti, které se chce hluboce zrcadlit nejen v řádu naší lidské řeči, ale celistvě v našich každodenních vztazích. Druhé přikázání nás volá k tomu, abychom posvátnost Boží přítomnosti vnášeli do každého vysloveného slova. To se v praktickém životě křesťana nejvýrazněji projevuje ve dvou klíčových oblastech: v závaznosti našich lidských slibů a v upřímnosti naší osobní komunikace s Bohem.

Naše malé poklady

23.10.2026, RC Monitor 19/2026

Občas se dívám na televizi, hlavně pozdě večer, když nemůžu spát, ale není to moudrý zvyk. Filmy nebo seriály jsou prošpikovány reklamami, které trvají tak dlouho, že zapomenete, na co jste se dívali. Jediné, co z tohoto zlozvyku dobrého vyplývá, že mohu, jak se dříve říkávalo, držet prst na tepu doby. Výmluvné jsou hlavně reklamy, kde účinkují děti.

O hladu a halucinacích: jak fáze hladovění popisují upadající Západ

06.11.2026, Community in Mission

Vzhledem k mimořádně žalostnému stavu toho, co ještě zbývá ze západní kultury a křesťanstva, může být užitečné podívat se na současnou situaci optikou jednotlivých fází hladovění. Fyzický hlad je vážný problém a máme povinnost pomáhat těm, kdo hladoví a trpí podvýživou. V dnešní době je však ještě rozšířenější hlad duchovní, ne-li přímo hladovění. Stejně jako tomu je v případě fyzického hladu, zdrojem tohoto duchovního strádání není Bůh, který nám dává hojnost milosti a pravdy; tím zdrojem jsme my sami. Je jisté, že jde o zvláštní druh hladovění, neboť si ho z velké části způsobujeme sami. A co víc, zdá se, že se již nachází v pokročilém stadiu.

Vlivy na naši spásu

11.11.2026, RC Monitor 21/2026

Nechci ze sebe dělat škarohlída, ale mám takový svíravý pocit, že se opět poněkud prohloubí a protáhne ona pomyslná propast, která rozděluje společnost. Tentokráte kvůli televizním poplatkům. Nepopírám, že některé názory mohou mít vliv na naši spásu, ale myslím si, že zrovna názor na to, zda platit, či neplatit koncesionářské poplatky mezi ně neplatí. Tedy alespoň potud, pokud zůstaneme pouze u názoru s tím, že ostatní mohou mít názor opačný.

Jsou volnost, rovnost a bratrství univerzálními hodnotami?

17.11.2026, Crisis Magazine

Ještě k cestě Svatého otce do Francie: otázkou není, zda katolíci mohou podporovat volnost, rovnost a bratrství; samozřejmě mohou. Podstatou problému je věcný obsah, který tyto pojmy získávají, když jsou předkládány jako všeobecně platné etické imperativy.

V jednoho Boha věřiti budeš

23.09.2026, RC Monitor 17/2026

Bůh se člověku zjevil jako transcendentní a osobní Bůh, což znamená, že přesahuje člověka ve všem a zároveň s ním touží mít osobitý a jedinečný vztah.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.