Bez Evropanů nemá Evropa budoucnost

Manažersko–liberální paradigma
Když Evropská komise v lednu představila svůj „Soubor demografických opatření“, konzervativní evropští poslanci ji kritizovali za to, že upřednostňuje migraci před jinými možnými řešeními krize. Levicoví europoslanci je podle očekávání označili za rasisty a nenávistné xenofoby – stále pevně přesvědčeni, že nepříjemné pravdy lze jednoduše vymazat progresivistickými hesly. Může však někdo věrohodně popřít, že masová migrace Evropu rozkládá? Samozřejmě, že ano – nejen představitelé establishmentu, ale i miliony voličů, kteří je stále podporují, ze strachu, že jinak by jejich hlas mohl pomoci takzvané „krajní pravici“. Pravicová AfD byla v nedávných německých volbách odstavena, přestože zdvojnásobila svůj volební výsledek. Jenže žádný seriózní člověk neočekává, že centristická vládní koalice, která bude nyní Německu vládnout, dokáže vyřešit tamější vážné krize.

To platí v celé Evropě – ale už ne na dlouho. V neúprosné analýze zániku starého řádu liberální severoirský komentátor Gerry Lynch nemilosrdně zkritizoval levici za její samolibou neochotu připustit, že se skutečné podmínky zásadně změnily a že staré jistoty už neplatí. Lynch píše: „Paradigmata závisí na víře, ztráta víry je zabíjí.“ Chce tím říci, že manažersko–liberální paradigma, které od konce druhé světové války určovalo politiku ve Spojených státech a v Evropě, je mrtvé. Evropané si idealizovali svůj model nadnárodního řízení se sociálním etatismem, tvrdým sekularismem, kulturním liberalismem, odporem k národní suverenitě, sentimentálním humanismem a otevřeností vůči masové migraci. Evropané žili ve snovém světě, který byl zčásti financován ochotou Ameriky platit za jejich obranu. Rostoucí životní náklady, které jsou s tímto paradigmatem neodmyslitelně spjaty evropští představitelé i jejich voliči po mnoho let popírali. Rovněž v otázce migrace, stejně jako v Americe, politici důsledně jednali proti vůli veřejnosti – ale většinou za to nemuseli platit žádnou cenu. Tyto časy se však chýlí ke konci a změna režimu – změna paradigmatu – v Americe urychlí pád toho, co bychom mohli nazvat bruselskou utopií.

Je však třeba říci, že problém nespočívá jen v eurokratické vládnoucí třídě. Evropa je skutečně závislá na levné pracovní síle migrantů. Francouzský ministr hospodářství nedávno ve státní televizi prohlásil, že Francie potřebuje více migrantů. Obrovské kulturní náklady za tuto strukturální ekonomickou politiku platí obyčejní Evropané, kteří čelí prudkému nárůstu násilné kriminality, včetně teroristických vražd páchaných islamisty. A zaplatí ji i budoucí generace Evropanů, které zdědí země možná nenávratně proměněné – odevropštěné – přítomností těchto migrantů a jejich dětí. Všichni poctiví Evropané to vědí. A nenávidí to. Všichni ostatní buď popírají realitu, nebo, jako krajně levicový francouzský politik Jean–Luc Mélenchon, oslavují „Velkou výměnu“ jako pozitivní jev („Jsme předurčeni být kreolským národem, a tím lépe“). A přesto zůstává krutá realita: bez Evropanů nemá Evropa budoucnost. Pokud je masová migrace nepřijatelným řešením, pak jedinou možností pro Evropany je mít více dětí. Třetí možnost neexistuje.

Maďarská cesta?
Do situace vstupuje maďarský premiér Viktor Orbán, který právě oznámil novou radikální politiku na podporu porodnosti: doživotní osvobození od daně z příjmu pro ženy, které mají dvě a více dětí. Prorodinná vláda Fidesz dlouhodobě využívá daňovou politiku ke stimulaci porodnosti. Nyní Orbánova vláda činí obrovský skok v podpoře rodin, a to navzdory značným veřejným výdajům. Orbánovy ambiciózní priority jsou správné: bez Evropanů nebude evropská budoucnost a evropské vlády musí učinit z podpory porodnosti hlavní prioritu. Bohužel výsledky jsou spíše rozporuplné, jak vysvětlil pronatalitní demograf Lyman Stone v roce 2022. „Dosavadní maďarská politika ukazuje na chmurnou realitu: politické změny, dokonce i ty dramatické, prostě nestačí k vytvoření světa, jaký si mnozí konzervativci přejí.“ Hlavním důvodem, proč ženy nemají děti, totiž nejsou finanční překážky. Nicholas Eberstadt, jeden z předních amerických demografů, upozorňuje, že k depopulaci dochází jak v bohatých, tak v chudých zemích. Podle něj se jedná o globální kulturní revoluci v otázce rodin. Když ženy vnímají, že nemusí mít velkou rodinu, obvykle se rozhodnou ji nemít.

Napsal: Lidé na celém světě si nyní uvědomují možnost zcela odlišného způsobu života, než jaký vedli jejich rodiče. Jistě, náboženská víra – která obvykle podporuje manželství a oslavuje výchovu dětí – zjevně slábne v mnoha regionech, kde porodnost prudce klesá. Lidé naopak stále více oceňují nezávislost, seberealizaci a pohodlí. A děti přes četné radosti, které přinášejí, v zásadě snižují pohodlí.

Manželství a děti jsou základním dobrem
Každý rodič ví, že výchova dětí vyžaduje oběti, které nejsou jen materiální. Založení rodiny znamená obrovské omezení osobní svobody. V roce 1999, když jsme s manželkou čekali první dítě, mi moje sestra, která už měla dvě malé děti, řekla: „Přijdete o svobodu, kterou jste si dosud užívali. Tomu se nevyhnete a myslím, že to víte. Ale co nevíte, je, kolik radosti vám rodičovství přinese. To se nedá pochopit, dokud to nezažijete.“ Měla pravdu. Narodily se nám ještě další dvě děti a další jsme už neměli jen kvůli zdravotním problémům. Vychovávat děti bylo to nejtěžší, co jsme kdy dělali, ale také to nejvíce obohacující. Moje sestra však měla pravdu, když říkala, že požehnání, které plyne z obětování vlastní nezávislosti a pohodlí, se bezdětným velmi těžko vysvětluje. Spolu s manželkou jsme si uvědomili, že naše „seberealizace“ spočívá především v tom, že jsme rodiči.

Moje generace je pravděpodobně poslední, která vyrůstala s přesvědčením, že manželství a děti jsou základním dobrem – tedy něčím, co je přirozenou součástí dobrého života. Záleželo také na tom, že jsme křesťané a považujeme plození dětí s jeho oběťmi za poslání, které nám svěřil Bůh. Dnes kultura v USA, Evropě i jinde považuje rodinu za relativní dobro: mít děti je v pořádku, ale pouze tehdy, pokud zapadnou do celkového konceptu spokojeného života – tedy takového konceptu, který nečiní z manželství a plození další generace smysl života, ale spíše je podřizuje konečnému cíli dosažení osobního naplnění a „blahobytu“.

V tomto ohledu se maďarská společnost neliší od ostatních. Naše katolická přítelkyně z Budapešti – třicetiletá matka tří dětí – si jednou posteskla, že její generace Maďarů si nepřeje nic jiného, než aby se jejich země stala maďarskou verzí Švédska. Měla tím na mysli, že navzdory zjevnému konzervatismu v Maďarsku sdílejí mladí Maďaři v hloubi duše celoevropskou touhu po sekulárním, konzumním a pohodlném životě. Nejsou podle ní motivováni vyššími ideály, které by je vedly k překonání jejich individuálního já. To není jen maďarský, ale evropský, americký a vlastně celosvětový problém.

Velmi pohodlná smrt
Je to tvrdá, ale nezbytná lekce. S oblibou cituji projev Viktora Orbána z minulých let o limitech politiky. Vysvětloval, že politici mohou poskytnout materiální základnu pro kulturní změnu a obnovu, ale nemohou ji vynutit. To mohou udělat pouze jiné instituce – rodiny, církve, školy, občanské organizace, umělci a podobně – pokud využijí prostor vytvořený politikou k tomu, co mohou udělat jen oni. Největší výzvou, před níž Evropa stojí, je zvrátit katastrofální demografický úpadek, aniž by zcela podlehla masové migraci ničící její civilizaci. V této krizi je politika nezbytná, ale nestačí. Orbán je mnohem dál než většina evropských politiků v chápání závažnosti krize a jejích dlouhodobých důsledků a v tom, že využívá všechny dostupné zdroje své vlády k jejímu řešení způsobem, který zajistí přežití Maďarska jako Maďarska a Evropy jako Evropy. Ale – a myslím, že by to i on sám přiznal – pokud Orbán nenajde pronatalitní partnery mimo politiku, kteří povedou kulturní revoluci, bude veškeré jeho mimořádné úsilí marné. Žádný politický vůdce nemůže přinutit neochotné lidi, aby měli děti a vychovávali je ve funkčních rodinách. Kultura, která dospěla k přesvědčení, že individuální štěstí je jejím nejvyšším cílem, je kulturou směřující k neplodnosti a zániku.

Přemýšlejte o tom: důvodem, proč tu dnes jsme, je to, že naši předkové v době mnohem větší materiální chudoby a často i nestability věřili, že založení rodiny stojí za to. Zvolili si život navzdory všemu. A my? My, nejbohatší a nejzajištěnější generace, jaká kdy žila, si volíme velmi pohodlnou smrt. To je paradox, který politika nemůže vyřešit.

Rod Dreher
Přeložil Pavel Štička