10.11.2021, OnePeterFive / RC Monitor 21/2021
Podle Fleuryho vedl náš světec církev ve Smyrně sedmdesát let s takovou rozvahou a uznáním, že byl považován za hlavního z asijských biskupů, a to z důvodu velké úcty, které se mu dostávalo. Když mu bylo osmdesát let, vydal se do Říma, aby se poradil s papežem Anicetem o některých otázkách kázně, zejména o tom, kdy se mají slavit Velikonoce. Polykarpovo zdržení v Římě bylo pro věřící velmi užitečné, protože mu poskytlo příležitost vyvrátit tehdejší hereze. Setkal se s heresiarchou Markionem, který se svatého biskupa zeptal, zda ho zná: „Ano,“ odpověděl mu světec, „vím, že jsi prvorozencem ďáblovým.“
Po svém návratu do Asie mnoho vytrpěl při pronásledování, které císař Marcus Aurelius vyvolal proti církvi a které bylo zvláště citelné ve Smyrně, kde prokonzul Statius Quadratus uplatňoval vůči věřícím nejbarbarštější krutost. Kromě jiných projevů pronásledování nechal dvanáct křesťanů přivezených z Filadelfie sežrat divokou zvěří. Pohané vzrušení tímto krveprolitím se hlasitě dožadovali povraždění křesťanů, zejména Polykarpa, který neopomněl povzbuzovat své stádce k nejhrdinštějším důkazům vytrvalosti při snášení muk a smrti pro Ježíše Krista. Navzdory neustálému křiku, který se proti němu zvedal, chtěl světec zůstat ve městě a plnit své pastýřské povinnosti, ale kvůli naléhání věřících byl nucen odejít do domu za městem, kde se během svého pobytu celé dny a noci věnoval svatým modlitbám.
Po krátké době však byl objeven. Tři dny před svým zatčením spatřil ve vidění svůj polštář v plamenech, z čehož poznal, že mučednictví, které je mu vyhrazeno, je smrt v ohni. Obrátil se tedy ke svým společníkům a řekl jim, že bude upálen zaživa. Křesťané, kteří si byli vědomi, že ho vojáci pronásledují, jej odvedli do jiného domu, ale mladý sluha, přemožený strachem z mučení, prozradil místo jeho úkrytu. Světec se o tom dozvěděl, ale odmítl se nadále skrývat a se svatou odevzdaností řekl: „Staň se vůle Boží.“ Plný hrdinské horlivosti se nabídl Bohu jako oběť určená k jeho poctě, prosil ho, aby přijal oběť jeho života, a radostně se vydal pronásledovatelům. Přijal je ve svém domě, nechal jim přichystat bohatou večeři a přál si jen trochu času na modlitbu, což mu bylo umožněno, a tak byl dvě hodiny pohroužen do rozjímání.
Kapitán a vojáci byli při pohledu na ctihodného biskupa plni zmatku a jen neochotně splnili rozkaz a za svítání s ním odešli. Protože cesta do Smyrny byla dlouhá, posadili ho na osla a vedli ho do města, když na cestě potkali dva vyšší důstojníky jménem Herodes a Niketas, kteří ho vzali do svého vozu a snažili se ho přesvědčit, aby se podřídil císařskému nařízení, a mimo jiné říkali: „Co je na tom špatného, když obětuješ bohům, aby sis zachránil život?“ Světec statečně odpověděl, že raději podstoupí všechna muka, dokonce i samotnou smrt, než aby souhlasil s tím, co mu radí. Po této rozhodné odpovědi se od něho rozzlobeně odvrátili, považovali ho za člověka ztraceného pro jeho tvrdošíjnost a shodili ho z vozu tak prudce, že si při pádu pohmoždil nebo podle Fleuryho zlomil nohu.
Světec se přesto s klidnou myslí vydal do amfiteátru, kde se chystal obětovat svůj život. Když vstoupil dovnitř, uslyšel hlas z nebe, který říkal: „Buď statečný, Polykarpe, jednej mužně.“ Byl předveden před prokonzula, který se snažil jeho odhodlání zviklat slovy: „Polykarpe, jsi starý a měl by ses vyhnout mukám, které nemáš sílu snášet; přísahej tedy při císařově štěstí a zvolej spolu s lidem: „Pryč s bezbožníky!“ Světec mu okamžitě odpověděl: „Ano! Pryč s bezbožníky – ale myslím tím modloslužebníky.“ Prokonzul se domníval, že si ho získal, a řekl: „Nyní pohaň Ježíše Krista a já tě propustím.“ Světec odvětil: „Sloužím mu už osmdesát šest let a nikdy mi neublížil, ale přinesl mi mnoho dobrého. Jak bych ho mohl hanět? Jak bych se mohl rouhat svému Stvořiteli a Spasiteli, který je také mým soudcem a který spravedlivě trestá ty, kdo ho zapřou?“ Když ho tyran stále pokoušel, aby zapřel Ježíše Krista, Polykarp mu odpověděl, že je křesťan a považuje za slávu zemřít pro Krista.
Prokonzul mu hrozil divokými zvířaty. „Rychle je zavolej,“ odpověděl světec, „nemohu vyměnit dobro za zlo; šelmy mi pomohou přejít ze smrtelného utrpení do nebeské slávy.“ „Pak tedy,“ řekl tyran, „budeš zaživa upálen.“ Světec odpověděl: „Tvůj oheň hoří jen chvíli, existuje však jiný oheň, který je věčný, a toho se bojím. Proč ještě otálíš a nesplníš své hrozby?“ Řekl to natolik neohroženě, že sám tyran byl naplněn obdivem; nařídil však veřejně vyhlásit, že se Polykarp přihlásil ke křesťanství, načež celý zástup pohanů vykřikl: „Ať ten ničitel našich bohů zemře!“ Veřejné slyšení skončilo a bylo rozhodnuto, že světec bude upálen zaživa, místo aby ho sežrala divoká zvěř.
Hranici stavěli pohané a také Židé, kteří se obzvláště aktivně nabízeli jako popravčí. Polykarp odložil své roucho a když viděl, že se ho chystají přibít ke kůlu, řekl: „Odložte ty hřeby. Ten, který mi dává odvahu přetrpět tento oheň, mi umožní, abych bez nich vydržel stát.“ Spokojili se tedy s tím, že mu svázali ruce za zády, a postavili ho ke kůlu, odkud světec pozvedl oči k nebi a modlil se následujícím způsobem: „Blahoslavím tě, Bože, že jsi mi zaručil účast na utrpení Ježíše Krista, tvého Syna, tím, že jsi mě učinil hodným nabídnut se jako oběť k tvé poctě, abych tě mohl chválit v nebi a dobrořečit ti po celou věčnost.“ Hranice byla zapálena, ale plameny se nedotýkaly světcova těla, nýbrž jako by kolem něj vytvořily oblouk, zatímco jeho tělo vydávalo nejlibější vůni. Pohané, rozčilení, že oheň světce nestráví, ho probodli kopím a z rány vyteklo takové množství krve, že plameny uhasila.
Takto zakončil svůj triumf svatý Polykarp, jak je zaznamenáno ve slavném listu církvi ve Smyrně, který lze číst v „Ruinartově sbírce Skutků mučedníků“. K jeho mučednické smrti došlo kolem roku 160.
Sv. Alfons Maria z Liguori
Přeložil Pavel Štička
02.05.2025, syrzdarma.cz
Na území Sýrie došlo krátce po vzniku islámu k první velké bitvě, která znamenala počátek jeho dominance na Blízkém východě. Trvalo 650 let, než západní civilizace ztratila poslední zbytky svého vlivu. A proč je 11. září historické datum? Islám krátce po svém vzniku dosáhl velkých vojenských úspěchů a začal se šířit na všechny světové strany. Při své expanzi se řídil teorií svaté války, která je s menšími obměnami platná dodnes.
11.02.2025, RC Monitor 2/2025
Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.
05.03.2025, RC Monitor 4/2025
Po Novém roce jsem si všiml řady článků, které řešily otázku, jak si v roce 2025 udržet pocit štěstí. Vědecké studie zjistily, že štěstí má tři hlavní pilíře: přátelství, žití v přítomném okamžiku a dobrovolnictví. Ty prý dokážou přeprogramovat náš mozek na optimističtější vlny.
02.06.2025, RC Monitor 10/2025
Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.
11.04.2025, RC Monitor 6/2025
Nelze zamlčet, že jedním z nově nastražených lákadel se po roce 1989 stala i pro katolické kněze možnost osobního sebezviditelňování v médiích. To však s sebou nese nemalé riziko ohrožení vlastní kněžské svátostné identity.
26.02.2025, The Catholic Thing
V poslední době trávím celkem dost času s pohany. Ne s moderními požitkářskými, falešně idealistickými, nezajímavými pohany všude kolem nás, zvlášť na našich univerzitách, nýbrž s dávnými – skoro až příliš zajímavými – houževnatými hledači pravdy a dobra.