Dům ze skla: Může se koncil mýlit?

Významný, ač neúspěšný pokus představuje také koncil, slavený postupně v Basileji, Ferraře, Florencii a Římě (1431–1445). Ve florentském období koncilu došlo mj. k vydání buly Exultate Deo, adresované s Římem nesjednoceným arménským křesťanům. Jako nezbytná materie svátosti svěcení se v ní neuvádí tradiční vkládání biskupových rukou na hlavu svěcence, nýbrž obřad „předávání nástrojů“ (traditio instrumentorum), totiž předání knihy evangeliáře jáhnovi a předání kalicha s vínem a pateny s chlebem knězi. Tato věroučná nepřesnost pronikla i do liturgické knihy Pontificale Romanum a byla opravena až roku 1947 papežem Piem XII.

Daleko známější je u nás Kostnický koncil (1414–1418), který se v povrchním českém národním sebevědomí dodnes interpretuje jako zlovolný komplot, který se nesešel kvůli ničemu významnějšímu, než za účelem pomstychtivého upálení hrdinného Jana Husa. Přitom víme, že koncil byl svolán kvůli nejzávažnější krizi v dějinách papežství. Bylo nutné sesadit hned tři papeže, z nichž každý si nárokoval papežský trůn, a poté ještě závazně potvrdit nového a jediného právoplatného papeže. Aby koncil tohoto cíle dosáhl, zvolil velmi choulostivou operaci, pomohl si „oslím můstkem“. Povýšil se totiž i nad svrchovanou papežskou autoritu a nárokoval si, že „obdržel svoji moc přímo od Krista a poslušností mu je povinen kdokoli a jakéhokoli postavení a hodnosti, byť si by to byl samotný papež“. Následně zvolený papež Martin V. pak dal sice věci obratem „do pořádku“, nicméně bula Heac sancta synodus (1415), obsahující tento blud tzv. „konciliarismu“, nadále zůstává součástí církví uznávaných koncilních dokumentů. Přitom i podle současné církevní disciplíny platí, že „papež nemůže být nikým souzen“, a také kanonické trestní právo dosud stanoví (zjevně anachronickou) skutkovou podstatu zločinu odvolání od papeže k ekumenickému koncilu.

V dokumentech koncilů se mohou také nacházet věcné chyby. Přestože tvorbě dokumentů Druhého vatikánského koncilu napomáhali tehdy mladí teologové, budoucí nositelé slovutných jmen, neráčili si ani oni povšimnout chybičky, která se tu a tam přece jen vloudí. V osmé kapitole věroučné konstituce Lumen gentium se tvrdí o Panně Marii: „Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna, aniž poznala muže, zastíněna Duchem svatým.“ Ve skutečnosti podle evangelisty sv. Lukáše Duch svatý na ni „sestoupil“, avšak zastínila ji „moc Nejvyššího“ (srov. Lk 1,35).

Problémem Druhého vatikánského koncilu však byl bezesporu zvrat v jeho průběhu, který se dnes nekriticky chválí, protože dějiny, jak známo, píší vítězové. Původní předlohy koncilních dokumentů byly totiž smeteny ze stolu a došlo k přípravě nových návrhů, z nichž teprve vzešly platné a schválené koncilní dokumenty. Z rozhovorů s papežem Benediktem se ale dozvídáme, že původní schémata nebyla zdaleka tak odsouzeníhodná a že sám tehdy jako koncilní poradce Joseph Ratzinger pracoval na tom, aby došlo k jejich oživení referencemi z Písma svatého a z církevních otců. V nově nastolených návrzích se ovšem objevily některé postoje, které církev opravdu v dosavadním dějinném průběhu nezastávala, typicky to platí pro vztah katolické církve ke světu. Církev si totiž byla vždy vědoma, že tento svět je ovládán zlým „vládcem tohoto světa“ (srov. Jan 12,31) a že pro křesťanský život je nutné obezřetně přemáhat „tělo, svět a ďábla“. Avšak v šedesátých letech, kdy se slavil Druhý vatikánský koncil, došlo v této věci k zásadnímu obratu a v církvi začalo období okouzlené naivní fascinace světem a snahy se před světem ukazovat v tom nejlíbivějším světle. Sám nadšený účastník koncilu, exilový teolog prof. Karel Skalický, uvádí o nově navrženém schématu konstituce Gaudium et spes o církvi v dnešním světě: „Tento kladný postoj však nebyl teologicky hluboce promyšlen. To se projevovalo hlavně v tom, že křesťanské očekávání budoucího věku se tu a tam směšovalo s nadějemi technickocivilizačního rázu, a že předloha se nezmiňovala o hříchu. To byl jistě vážný nedostatek, neboť úsilí o vybudování lepšího světa, které se neptá po nejvlastnější povaze zla, jež chce odstranit, je nerealistické, a tím odsouzené k nezdaru.“

Jistěže pak došlo při zpracovávání nových verzí koncilních dokumentů k vložení doplňků, změn i k retuším jednostranností. Gaudium et spes tak obsahuje například tento silný úryvek ve svém č. 25: „Je jisté, že poruchy tak často se vyskytující ve společenském pořádku zčásti pocházejí z napětí v hospodářských, politických a sociálních strukturách. Ale jejich hlubší kořen je lidská pýcha a sobectví, jež rozvracejí i společenské prostředí. Kde je řád věcí postižen následky hříchu, člověk, rodící se již s náklonností ke zlému, nalézá nové podněty k hříchu; ta nemůže překonat bez rozhodného úsilí a bez pomoci milosti.“ Avšak ono „budování lepšího světa“, ono módní mondo migliore, se stalo nakonec podmanivějším heslem, nežli přiznání vlastního osobního hříchu, který ve skutečnosti stojí i za společenskými zlořády. Ty se pak začaly tepat například z hlediska marxismem ovlivněné „teologie osvobození“, od jejíhož výraznějšího vlivu nás oddělila železná opona a praxe totalitního komunistického režimu, obdobně jako teologie osvobození neblaze inspirovaného marxismem.

Koncil se tedy nemýlil vlastním obsahem svých dokumentů, avšak reduktivní propagace koncilu a atmosféra dychtivosti po epochálním společenském pokroku paradoxně vytvořila stav, kdy se křesťanské poselství dodnes jeví tolika lidem v dnešním světě jako zcela nadbytečné. Zpozdilá církev podle nich pouze dohnala svět, ale nic nového mu nenabídla. Touha církve se zalíbit světu nebyla opětována a církev nezačala být „oblíbenější“, než v dobách, kdy se vůči světu kriticky vymezovala na základě své pevně definované nauky. Dočasného potlesku se jí dnes dostává jen pokud se podbízí a svoji nauku raději zamlčuje. Nároky si už nedovolí klást často ani na své věřící.

P. Doc. Stanislav Přibyl