Liturgické vzpomínky stárnoucího faráře

17.03.2025, RC Monitor 5/2025

Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.

V každém kostele se to dělalo trochu jinak. Někde se např. místo Gloria nebo i Credo zpívala sloka písně, jinde to recitovali (zhudebněná ordinaria ještě nevešla v užívání) nebo se hrálo během kánonu, který se říkal dál potichu. Varhaníci, co hráli ve více kostelích, museli mít dobrou paměť na odlišné zvyklosti, jeden měl dokonce kartotéku... Vůbec hudebníci to snad měli nejtěžší, protože sborové latinské zpěvy se považovaly za přežitek, bránící „lidu v aktivní účasti“, a jejich hlas nebyl příliš slyšán. Pan profesor Jaroslav Vodrážka, známý improvizátor a hluboce zbožný muž, bral službu varhaníka skutečně za něco až posvátného a do jeho usebraného prolínání písně a meziher tedy obtížně zapadaly požadavky „přerušování“. (Velmi pregnantně se vyjádřil prof. Václav Medek: Čoveče, kněz tu není proto, aby dělal výplň varhaníkovi, ale varhaník má dělat výplň knězi, ja? No, je na tom hodně pravdy i dnes.)

První roky „obnovené liturgie“ přinášely – bez ohledu na to, zda někde sloužili čelem nebo zády – těžkosti stran mešních textů. Byl k dispozici pouze mešní řád (tenká červená knížka) a s ostatním si kněz musel poradit za pomoci českých překladů Schallerova misálku (nebo novějšího Švédova), jelikož propria a communia se opozdila (v roce 1969 vyšel pouze mešní řád, celý misál až v roce 1970 a nové uspořádání kalendáře svátků svatých ještě později). Jediné, co chodilo na jednotlivých lístcích už dříve, byly přímluvy, tehdy ovšem začínající pozdravem Pán s vámi, jelikož v době ještě starého mešního řádu se počítalo s jejich zařazením mezi zmíněný pozdrav a veršík Offertorium.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Jak postupně vznikaly překlady mešních částí i lekcionáře, distribuovaly to konsistoře jako cyklostylované A4 přílohy k oběžníkům. A tak se k oltáři nosily hnedle štosy liturgické literatury a nejednou se přihodilo, že se listy popletly. Vzpomínám, jak se to jednou stalo P. Janu Blesíkovi CssR, který začal číst evangelium – a najednou nic... Pohotově to tedy dovyprávěl. Jindy začal ministrant číst proroka Izaiáše – a dočetl evangelium! Nu, Boží slovo to bylo.

Pan doktor Rajmon u sv. Gotharda se zprvu snažil všechny nové předpisy dodržovat. Ale pak hned nějak v lednu onemocněl zánětem průdušek a přecházel ho. Následkem toho „upraven“ byl místní mešní pořad tak, že se celou mši zpívalo, kněz „jel“ potichu a pouze přečetl evangelium, říkal nahlas konsekraci a společně se zpíval Otčenáš.

Se sv. Gothardem jsem byl „rozloučen“ v květnu 1970, protože jsem si dovolil kriticky zhodnotit sólo paní hospodyně. A tak neméně silným až štěkavým sopránem mi ve dveřích sakristie druhý den sdělila, ať si chodím k Matěji, kam bydlištěm patřím, nebo ať si chodím k Tomáši, ale je ať už neotravuju! (Pan doktor se nezmohl na slovo. Ale stejně jsem ho měl rád a každý rok za něj sloužím 2. ledna mši svatou...)

Moje liturgické vzpomínky tedy od těch dob jsou spojeny převážně s Malou Stranou, i když jsem ze slušnosti občas zašel také k sv. Matěji, kde působil oblíbený P. Jan Machač. Mně ovšem víc vyhovovala mentalita Malé Strany, kam jsem byl uveden opět tetou Hankou, která tam „objevila“ právě u sv. Tomáše P. Víta Marečka, augustiniána, který dostal v rámci pražského jara opět státní souhlas a jehož znala z mládí.

Ovšem v sousedství, u sv. Josefa, působil „veliký Dr.“, totiž prof. Ladislav Pokorný, velký liturgik před Hospodinem, který v předchozích letech měl na starosti prakticky celou Malou Stranu (říkalo se tomu SPOMAKO neboli Spojené malostranské kostely.) Tehdy se už zasazoval o liturgickou obnovu, mj. i tím, že instaloval do kostela sv. Mikuláše cosi, co vypadalo jako bedna pobitá látkami, a navíc na kolečkách. No, a tradovalo se, že tam měl pozvaného biskupa Tomáška, který když se opřel rukama o tento „oltář“, tak se týž dal do pohybu. „Co jste si, pane doktore, při tom pomyslel?“ „No, já jen čekal, kam až to pojede, hohohó!“ odvětil tento odborník na liturgii.

P. Mgr. Jan Gerndt

Další články

Církev není jen instituce

05.09.2025, Catholic Answers

Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.

Vím, že nic nevím

15.12.2025, RC Monitor 23/2025

Viděla jsem před nedávnem český film s názvem Velký vlastenecký výlet. Jde mi o jeho protagonisty, které pan režisér vyvezl na Ukrajinu, aby na vlastní oči viděli, jak to tam vypadá a že je tam opravdu válka. Vybraní protagonisté byli totiž lidé, kteří věří tvrzením na internetu, že všecko je lež a fake, na Ukrajině žádná válka není, my posíláme peníze bůhví na co a všichni jsme ve vleku protiruské propagandy...

Technologie nejsou neutrální

09.07.2025, Crisis Magazine

Bůh viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Jako křesťané se z tohoto dobra radujeme. Těšíme se z krásy Slunce a Měsíce, z vůně rozkvetlého olivovníku, z chuti masa, ptactva a obilí, z nápojů, které povznášejí našeho ducha, z manželského svazku, který plodí nový život. Všeho s mírou, říkáme, střídmost nevyjímaje. A i když se ke střídmosti stavíme poněkud moralisticky, máme pravdu, když říkáme, že Bůh nám dal dobrotu svého stvoření jako cestu milosti, díky níž se my sami stáváme dobrými.

Z tesařské dílny až na oltář světa

23.06.2025, librinostri.catholica.cz

Je tichá noc. Betlém odpočívá, ponořen do sladkého spánku – i Svatá rodina. Náhle však Josef procitá: zjevuje se mu anděl a přikazuje, aby ještě té noci uprchl do Egypta a ochránil život malého Ježíše. Bez přípravy, bez otálení, vydává se Svatá rodina na dalekou cestu do cizí země, obývané pohanským národem. Panna Maria tiše sedí na oslíku, v náručí drží Božské Dítě, po jejím boku kráčí Josef. Klid na jejich tvářích prozrazuje odevzdanost – tuto náhlou zkoušku svěřují nebeskému Otci pro spásu lidí.

Můžete zvážit hmotnost televizního signálu?

07.07.2025, RC Monitor 12/2025

Dostal jsem se tuhle na internetu do sporu se známým, který je členem Mensy, tedy má vysoké IQ. A ten mi tvrdil, že Boha nelze poznat, protože věda. Co totiž nejde změřit a zvážit, tak neexistuje. Proto jsem mu položil následující otázky: „Můžete změřit délku elektřiny? Můžete zvážit hmotnost televizního signálu? Můžete dokázat svou vlastní existenci a předat někomu komplexní poznání vlastní osoby se všemi myšlenkami, touhami, vzpomínkami, láskami, nenávistmi, ambicemi, výhrami, zklamáními...?“ Neodpověděl mi.

Královský rod a kněžské poslání

13.11.2025, RC Monitor 21/2025

„Lidi sou různý a různý koníčky maj...“ Tato slova písně z alba Pražského výběru z roku 1988 mi vytanula na mysli, když jsem zaregistroval novou zábavu začínající na západ od našich hranic. Po hobby horsingu, kdy člověk osedlá tyčku s koňskou hlavou a hopsá přes překážky, tu máme tzv. vyšší level, a tím je hobby dogging. Je to vpravdě zábava méně fyzicky náročná – nikdo vás nenutí hopsat a podávat sportovní výkony. Stačí, když si pořídíte vodítko a obojek a budete venčit vzduch a po návratu domů stačí, když pověsíte vodítko na věšák a ani z něj netřeba odpoutávat psa. No, neberte to.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.