Liturgické vzpomínky stárnoucího faráře

17.03.2025, RC Monitor 5/2025

Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.


V každém kostele se to dělalo trochu jinak. Někde se např. místo Gloria nebo i Credo zpívala sloka písně, jinde to recitovali (zhudebněná ordinaria ještě nevešla v užívání) nebo se hrálo během kánonu, který se říkal dál potichu. Varhaníci, co hráli ve více kostelích, museli mít dobrou paměť na odlišné zvyklosti, jeden měl dokonce kartotéku... Vůbec hudebníci to snad měli nejtěžší, protože sborové latinské zpěvy se považovaly za přežitek, bránící „lidu v aktivní účasti“, a jejich hlas nebyl příliš slyšán. Pan profesor Jaroslav Vodrážka, známý improvizátor a hluboce zbožný muž, bral službu varhaníka skutečně za něco až posvátného a do jeho usebraného prolínání písně a meziher tedy obtížně zapadaly požadavky „přerušování“. (Velmi pregnantně se vyjádřil prof. Václav Medek: Čoveče, kněz tu není proto, aby dělal výplň varhaníkovi, ale varhaník má dělat výplň knězi, ja? No, je na tom hodně pravdy i dnes.)

První roky „obnovené liturgie“ přinášely – bez ohledu na to, zda někde sloužili čelem nebo zády – těžkosti stran mešních textů. Byl k dispozici pouze mešní řád (tenká červená knížka) a s ostatním si kněz musel poradit za pomoci českých překladů Schallerova misálku (nebo novějšího Švédova), jelikož propria a communia se opozdila (v roce 1969 vyšel pouze mešní řád, celý misál až v roce 1970 a nové uspořádání kalendáře svátků svatých ještě později). Jediné, co chodilo na jednotlivých lístcích už dříve, byly přímluvy, tehdy ovšem začínající pozdravem Pán s vámi, jelikož v době ještě starého mešního řádu se počítalo s jejich zařazením mezi zmíněný pozdrav a veršík Offertorium.

Jak postupně vznikaly překlady mešních částí i lekcionáře, distribuovaly to konsistoře jako cyklostylované A4 přílohy k oběžníkům. A tak se k oltáři nosily hnedle štosy liturgické literatury a nejednou se přihodilo, že se listy popletly. Vzpomínám, jak se to jednou stalo P. Janu Blesíkovi CssR, který začal číst evangelium – a najednou nic... Pohotově to tedy dovyprávěl. Jindy začal ministrant číst proroka Izaiáše – a dočetl evangelium! Nu, Boží slovo to bylo.

Pan doktor Rajmon u sv. Gotharda se zprvu snažil všechny nové předpisy dodržovat. Ale pak hned nějak v lednu onemocněl zánětem průdušek a přecházel ho. Následkem toho „upraven“ byl místní mešní pořad tak, že se celou mši zpívalo, kněz „jel“ potichu a pouze přečetl evangelium, říkal nahlas konsekraci a společně se zpíval Otčenáš.

Se sv. Gothardem jsem byl „rozloučen“ v květnu 1970, protože jsem si dovolil kriticky zhodnotit sólo paní hospodyně. A tak neméně silným až štěkavým sopránem mi ve dveřích sakristie druhý den sdělila, ať si chodím k Matěji, kam bydlištěm patřím, nebo ať si chodím k Tomáši, ale je ať už neotravuju! (Pan doktor se nezmohl na slovo. Ale stejně jsem ho měl rád a každý rok za něj sloužím 2. ledna mši svatou...)

Moje liturgické vzpomínky tedy od těch dob jsou spojeny převážně s Malou Stranou, i když jsem ze slušnosti občas zašel také k sv. Matěji, kde působil oblíbený P. Jan Machač. Mně ovšem víc vyhovovala mentalita Malé Strany, kam jsem byl uveden opět tetou Hankou, která tam „objevila“ právě u sv. Tomáše P. Víta Marečka, augustiniána, který dostal v rámci pražského jara opět státní souhlas a jehož znala z mládí.

Ovšem v sousedství, u sv. Josefa, působil „veliký Dr.“, totiž prof. Ladislav Pokorný, velký liturgik před Hospodinem, který v předchozích letech měl na starosti prakticky celou Malou Stranu (říkalo se tomu SPOMAKO neboli Spojené malostranské kostely.) Tehdy se už zasazoval o liturgickou obnovu, mj. i tím, že instaloval do kostela sv. Mikuláše cosi, co vypadalo jako bedna pobitá látkami, a navíc na kolečkách. No, a tradovalo se, že tam měl pozvaného biskupa Tomáška, který když se opřel rukama o tento „oltář“, tak se týž dal do pohybu. „Co jste si, pane doktore, při tom pomyslel?“ „No, já jen čekal, kam až to pojede, hohohó!“ odvětil tento odborník na liturgii.

P. Mgr. Jan Gerndt


Další články



Fotka měsíce - únor 2025

24.02.2025, RC Monitor 3/2025

Světový den nemocných, který připadá na svátek Panny Marie Lurdské, je připomínkou toho, že nikdo není ve svém utrpení sám. Kde je bolest, tam je Kristus. A kde je Kristus, tam je naděje. Povzbuzujme se navzájem, podejme pomocnou ruku a nesme světlo Kristovy lásky tam, kde ho nejvíce potřebují.

Proč jsem se stal katolíkem? Odpověď je Eucharistie

28.02.2025, National Catholic Register

Téměř všichni protestantští konvertité v příběhu o svém obrácení dosvědčují moc Eucharistie. Při svém pokusu prokázat nesprávnost katolicismu jsem si jen ověřil jeho správnost. S manželkou jsme byli členy jedné evangelikální „nedenominační“ církve a pracoval jsem na protestantské střední škole. Věděl jsem, že kdybych se připojil ke katolické církvi, nemohl bych na té škole dál působit. Vzpomínám si, jak jsem jeden týden seděl na bohoslužbě a říkal si: „Ve své teologii můžu být katolíkem a přitom dál chodit sem do protestantského sboru.“

Rozdíl mezi rovností a stejností

20.12.2024, RC Monitor 23/2024

Je jasné, že fyzický svět (ale zřejmě ani duchovní) není dvourozměrný, ale třírozměrný, a takové má být i naše myšlení, resp. chápání celé Boží duchovní skutečnosti, které se zakládá na pozorování světa jako takového, byť ho ve svém „dvourozměrném“ myšlení nedokážeme nikdy plně pochopit a plně vyjádřit. Bůh (Trojice) evidentně není „dvourozměrný“ (Bůh a ďábel, jak si to většinou představujeme), ale trojiční (Otec, Syn a Duch svatý). Ďábel je jen padlý anděl... stvoření, ale často ho svět považuje za rovnocenný protiklad trojičního Boha.

Opustila nás Ing. Marta Peroutková (1949–2024)

30.01.2025, Zrcadlo církve 12/2024

Dne 17. září 2024 z tohoto světa odešla zakládající členka Společnosti pro církevní právo a blízká přítelkyně nás všech paní Ing. Marta Peroutková, rozená Šťastná, ekonomka, kdysi pracovnice v zahraničním obchodu, poté zástupkyně Naumannovy nadace v České republice. Ing. Peroutková pozorně provázela životem nejen svého manžela i celou svou rodinu, ale i své přátele a přátele svého manžela. Po řadu let nevynechala ani jednu z akcí Společnosti pro církevní právo; v roce 2008, kdy společnost byla pro nedostatek místa v dominikánském klášteře z jeho prostor vypovězena, se rozhodným způsobem zasloužila o její další trvání tak, že zajistila pro Společnost pro církevní právo dvě krásné místnosti v domě svém a své rodiny na Žižkově v Sudoměřské ulici č. 25.

Za biskupem Andreasem Launem. R.I.P.

23.01.2025, RC Monitor 1/2025

Dr. Andreas Laun, emeritní pomocný biskup salcburské arcidiecéze, zemřel 31. prosince 2024 ve věku 82 let. Jeho život se vyznačoval neúnavnou oddaností církvi a živému svědectví žité katolické víry i věrnému naplňování biskupského povolání.

K otázce udílení svátosti svěcení ženám

21.03.2025, RC Monitor 5/2025

Trocha teorie na úvod: Svátost svěcení má tři stupně. Každý stupeň svěcení je svátostí. Proto je velmi nepřesné a zavádějící pojmenování svátost kněžství. Jedná se pouze o lidové označení této svátosti, plynoucí z toho, že se nejčastěji uděluje svátost svěcení ve stupni kněžském.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.