Liturgické vzpomínky stárnoucího faráře

17.03.2025, RC Monitor 5/2025

Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.

V každém kostele se to dělalo trochu jinak. Někde se např. místo Gloria nebo i Credo zpívala sloka písně, jinde to recitovali (zhudebněná ordinaria ještě nevešla v užívání) nebo se hrálo během kánonu, který se říkal dál potichu. Varhaníci, co hráli ve více kostelích, museli mít dobrou paměť na odlišné zvyklosti, jeden měl dokonce kartotéku... Vůbec hudebníci to snad měli nejtěžší, protože sborové latinské zpěvy se považovaly za přežitek, bránící „lidu v aktivní účasti“, a jejich hlas nebyl příliš slyšán. Pan profesor Jaroslav Vodrážka, známý improvizátor a hluboce zbožný muž, bral službu varhaníka skutečně za něco až posvátného a do jeho usebraného prolínání písně a meziher tedy obtížně zapadaly požadavky „přerušování“. (Velmi pregnantně se vyjádřil prof. Václav Medek: Čoveče, kněz tu není proto, aby dělal výplň varhaníkovi, ale varhaník má dělat výplň knězi, ja? No, je na tom hodně pravdy i dnes.)

První roky „obnovené liturgie“ přinášely – bez ohledu na to, zda někde sloužili čelem nebo zády – těžkosti stran mešních textů. Byl k dispozici pouze mešní řád (tenká červená knížka) a s ostatním si kněz musel poradit za pomoci českých překladů Schallerova misálku (nebo novějšího Švédova), jelikož propria a communia se opozdila (v roce 1969 vyšel pouze mešní řád, celý misál až v roce 1970 a nové uspořádání kalendáře svátků svatých ještě později). Jediné, co chodilo na jednotlivých lístcích už dříve, byly přímluvy, tehdy ovšem začínající pozdravem Pán s vámi, jelikož v době ještě starého mešního řádu se počítalo s jejich zařazením mezi zmíněný pozdrav a veršík Offertorium.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Jak postupně vznikaly překlady mešních částí i lekcionáře, distribuovaly to konsistoře jako cyklostylované A4 přílohy k oběžníkům. A tak se k oltáři nosily hnedle štosy liturgické literatury a nejednou se přihodilo, že se listy popletly. Vzpomínám, jak se to jednou stalo P. Janu Blesíkovi CssR, který začal číst evangelium – a najednou nic... Pohotově to tedy dovyprávěl. Jindy začal ministrant číst proroka Izaiáše – a dočetl evangelium! Nu, Boží slovo to bylo.

Pan doktor Rajmon u sv. Gotharda se zprvu snažil všechny nové předpisy dodržovat. Ale pak hned nějak v lednu onemocněl zánětem průdušek a přecházel ho. Následkem toho „upraven“ byl místní mešní pořad tak, že se celou mši zpívalo, kněz „jel“ potichu a pouze přečetl evangelium, říkal nahlas konsekraci a společně se zpíval Otčenáš.

Se sv. Gothardem jsem byl „rozloučen“ v květnu 1970, protože jsem si dovolil kriticky zhodnotit sólo paní hospodyně. A tak neméně silným až štěkavým sopránem mi ve dveřích sakristie druhý den sdělila, ať si chodím k Matěji, kam bydlištěm patřím, nebo ať si chodím k Tomáši, ale je ať už neotravuju! (Pan doktor se nezmohl na slovo. Ale stejně jsem ho měl rád a každý rok za něj sloužím 2. ledna mši svatou...)

Moje liturgické vzpomínky tedy od těch dob jsou spojeny převážně s Malou Stranou, i když jsem ze slušnosti občas zašel také k sv. Matěji, kde působil oblíbený P. Jan Machač. Mně ovšem víc vyhovovala mentalita Malé Strany, kam jsem byl uveden opět tetou Hankou, která tam „objevila“ právě u sv. Tomáše P. Víta Marečka, augustiniána, který dostal v rámci pražského jara opět státní souhlas a jehož znala z mládí.

Ovšem v sousedství, u sv. Josefa, působil „veliký Dr.“, totiž prof. Ladislav Pokorný, velký liturgik před Hospodinem, který v předchozích letech měl na starosti prakticky celou Malou Stranu (říkalo se tomu SPOMAKO neboli Spojené malostranské kostely.) Tehdy se už zasazoval o liturgickou obnovu, mj. i tím, že instaloval do kostela sv. Mikuláše cosi, co vypadalo jako bedna pobitá látkami, a navíc na kolečkách. No, a tradovalo se, že tam měl pozvaného biskupa Tomáška, který když se opřel rukama o tento „oltář“, tak se týž dal do pohybu. „Co jste si, pane doktore, při tom pomyslel?“ „No, já jen čekal, kam až to pojede, hohohó!“ odvětil tento odborník na liturgii.

P. Mgr. Jan Gerndt

Další články

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

01.09.2025, RC Monitor 14/2025

Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.

Úsilí o získání ostatků sv. Dobroslavy/Orosie pro naši zem

22.08.2025, RC Monitor 15/2025

V době tolika špatných zpráv je příjemné informovat o zprávě dobré a navíc zjevně iniciované a vedené vůlí Boží. Jistě se nestalo jen tak náhodou, že se ke mně na Velký pátek dostal malý letáček s obrázkem, hlavními životními daty, patronací a modlitbou věnovaný životu této naší první světice (byla pro věrnost ke křesťanství brutálně zabita roku 882, tedy 29 let před sv. Ludmilou), který připravili její velcí ctitelé, manželé Michalčákovi. Zjištění, že tato opomíjená Moravanka existuje, byl pro mne nejen velký impuls, ale také nemalý šok, protože jsem se dozvěděl, poprvé!, že vůbec žila, i když jsem autorem hagiografické knihy Čechy a jejich svatí. Upozorňuji, že v této zprávě nebudu mluvit o životě světice, jejíž legendu se chystám napsat k datu přenesení ostatků.

Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

Pět způsobů, jak být jako Svatá rodina

27.12.2025, National Catholic Register

O Vánocích i po nich žijme a milujme jako Ježíš, Marie a Josef. Svátek Svaté rodiny je krásný způsob, jak během vánočního oktávu vzdát čest lidské rodině, do níž patřil Ježíš. Svatá rodina Ježíše, Marie a sv. Josefa je příkladem pro všechny křesťanské rodiny, z nichž je každá po právu povolána ke svatosti. Jak tedy dnes běžná rodina zrcadlí Svatou rodinu?

Vánoční a novoroční přání

24.12.2025, RC

„V záplavě slov, hudby, malicherných zpráv vydávaných za životně důležité mnohdy člověk přeslechne Boží hlas. Proto je dobré alespoň občas zmlknout, ztišit se a zkusit naslouchat. Ujišťuji, že i ti, kdo Boha neznají, neprohloupí. Naučí se naslouchat svým nejbližším, zjistí, co je skutečně důležité. A možná i ocení tichou lásku těch, kdo jsou kolem nás a s námi.“ (+ Dominik kardinál Duka, Radiožurnál, duben 2014)

Prožijme advent v klidu a ztíšení

08.12.2025, RC Monitor 23/2025

Možná i někteří z vás už zaslechli písničku o svátcích vánočních, která je již více než deset let stará, ale přesto aktuální. Sice zní vtipně, ale je vlastně smutná, neboť líčí svátky tak, jak si je mnozí sami znepříjemňují. Líčí totiž předvánoční shon tolik typický pro mnoho dnešních domácností. Kapr, cukroví, stromek, úklid, i na kostičky lega dojde. Je tedy celkem logické, že konečné hodnocení Vánoc je v této novodobé „vánoční hymně“ silně nelichotivé a zde i nevhodné citovat.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.