Liturgické vzpomínky stárnoucího faráře

17.03.2025, RC Monitor 5/2025

Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.

V každém kostele se to dělalo trochu jinak. Někde se např. místo Gloria nebo i Credo zpívala sloka písně, jinde to recitovali (zhudebněná ordinaria ještě nevešla v užívání) nebo se hrálo během kánonu, který se říkal dál potichu. Varhaníci, co hráli ve více kostelích, museli mít dobrou paměť na odlišné zvyklosti, jeden měl dokonce kartotéku... Vůbec hudebníci to snad měli nejtěžší, protože sborové latinské zpěvy se považovaly za přežitek, bránící „lidu v aktivní účasti“, a jejich hlas nebyl příliš slyšán. Pan profesor Jaroslav Vodrážka, známý improvizátor a hluboce zbožný muž, bral službu varhaníka skutečně za něco až posvátného a do jeho usebraného prolínání písně a meziher tedy obtížně zapadaly požadavky „přerušování“. (Velmi pregnantně se vyjádřil prof. Václav Medek: Čoveče, kněz tu není proto, aby dělal výplň varhaníkovi, ale varhaník má dělat výplň knězi, ja? No, je na tom hodně pravdy i dnes.)

První roky „obnovené liturgie“ přinášely – bez ohledu na to, zda někde sloužili čelem nebo zády – těžkosti stran mešních textů. Byl k dispozici pouze mešní řád (tenká červená knížka) a s ostatním si kněz musel poradit za pomoci českých překladů Schallerova misálku (nebo novějšího Švédova), jelikož propria a communia se opozdila (v roce 1969 vyšel pouze mešní řád, celý misál až v roce 1970 a nové uspořádání kalendáře svátků svatých ještě později). Jediné, co chodilo na jednotlivých lístcích už dříve, byly přímluvy, tehdy ovšem začínající pozdravem Pán s vámi, jelikož v době ještě starého mešního řádu se počítalo s jejich zařazením mezi zmíněný pozdrav a veršík Offertorium.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Jak postupně vznikaly překlady mešních částí i lekcionáře, distribuovaly to konsistoře jako cyklostylované A4 přílohy k oběžníkům. A tak se k oltáři nosily hnedle štosy liturgické literatury a nejednou se přihodilo, že se listy popletly. Vzpomínám, jak se to jednou stalo P. Janu Blesíkovi CssR, který začal číst evangelium – a najednou nic... Pohotově to tedy dovyprávěl. Jindy začal ministrant číst proroka Izaiáše – a dočetl evangelium! Nu, Boží slovo to bylo.

Pan doktor Rajmon u sv. Gotharda se zprvu snažil všechny nové předpisy dodržovat. Ale pak hned nějak v lednu onemocněl zánětem průdušek a přecházel ho. Následkem toho „upraven“ byl místní mešní pořad tak, že se celou mši zpívalo, kněz „jel“ potichu a pouze přečetl evangelium, říkal nahlas konsekraci a společně se zpíval Otčenáš.

Se sv. Gothardem jsem byl „rozloučen“ v květnu 1970, protože jsem si dovolil kriticky zhodnotit sólo paní hospodyně. A tak neméně silným až štěkavým sopránem mi ve dveřích sakristie druhý den sdělila, ať si chodím k Matěji, kam bydlištěm patřím, nebo ať si chodím k Tomáši, ale je ať už neotravuju! (Pan doktor se nezmohl na slovo. Ale stejně jsem ho měl rád a každý rok za něj sloužím 2. ledna mši svatou...)

Moje liturgické vzpomínky tedy od těch dob jsou spojeny převážně s Malou Stranou, i když jsem ze slušnosti občas zašel také k sv. Matěji, kde působil oblíbený P. Jan Machač. Mně ovšem víc vyhovovala mentalita Malé Strany, kam jsem byl uveden opět tetou Hankou, která tam „objevila“ právě u sv. Tomáše P. Víta Marečka, augustiniána, který dostal v rámci pražského jara opět státní souhlas a jehož znala z mládí.

Ovšem v sousedství, u sv. Josefa, působil „veliký Dr.“, totiž prof. Ladislav Pokorný, velký liturgik před Hospodinem, který v předchozích letech měl na starosti prakticky celou Malou Stranu (říkalo se tomu SPOMAKO neboli Spojené malostranské kostely.) Tehdy se už zasazoval o liturgickou obnovu, mj. i tím, že instaloval do kostela sv. Mikuláše cosi, co vypadalo jako bedna pobitá látkami, a navíc na kolečkách. No, a tradovalo se, že tam měl pozvaného biskupa Tomáška, který když se opřel rukama o tento „oltář“, tak se týž dal do pohybu. „Co jste si, pane doktore, při tom pomyslel?“ „No, já jen čekal, kam až to pojede, hohohó!“ odvětil tento odborník na liturgii.

P. Mgr. Jan Gerndt

Další články

Mlčet nestačí: hřešíme i vědomým mlčením

11.09.2025, RC Monitor 16/2025

V naší době se slova mění rychleji než činy a význam pojmů bývá často obrácen naruby. To, co bylo po staletí považováno za samozřejmost, je dnes zpochybňováno a přepisováno. Jedním z nejvýraznějších příkladů je tzv. genderová ideologie – myšlenkový směr, který se snaží redefinovat samotný základ lidské identity. A už se nevede jen akademická debata. V roce 2024 se tato ideologie stala součástí vzdělávacích programů našich škol. Profesor Petr Piťha ji výstižně nazval „biologickou diktaturou“ a dodal, že jde o nejnebezpečnější formu diktatury, předčící dokonce i diktaturu třídní či rasovou.

Svátek Panny Marie Růžencové

13.10.2025, RC Monitor 19/2025

„Pamatujte, pro zbabělce žádný ráj neexistuje,“ jsou slova, která pronesl Juan de Austria v den bitvy u Lepanta. A jak víme z moudrých knih, vojáci a námořníci Svaté ligy si tato jeho slova vzali k srdci a jako zbabělci se nechovali, i když Osmani byli v přesile. Svátek Panny Marie Růžencové nám ale také připomíná, že samotná statečnost ne vždy postačuje.

Prožijme advent v klidu a ztíšení

08.12.2025, RC Monitor 23/2025

Možná i někteří z vás už zaslechli písničku o svátcích vánočních, která je již více než deset let stará, ale přesto aktuální. Sice zní vtipně, ale je vlastně smutná, neboť líčí svátky tak, jak si je mnozí sami znepříjemňují. Líčí totiž předvánoční shon tolik typický pro mnoho dnešních domácností. Kapr, cukroví, stromek, úklid, i na kostičky lega dojde. Je tedy celkem logické, že konečné hodnocení Vánoc je v této novodobé „vánoční hymně“ silně nelichotivé a zde i nevhodné citovat.

Vánoční a novoroční přání

24.12.2025, RC

„V záplavě slov, hudby, malicherných zpráv vydávaných za životně důležité mnohdy člověk přeslechne Boží hlas. Proto je dobré alespoň občas zmlknout, ztišit se a zkusit naslouchat. Ujišťuji, že i ti, kdo Boha neznají, neprohloupí. Naučí se naslouchat svým nejbližším, zjistí, co je skutečně důležité. A možná i ocení tichou lásku těch, kdo jsou kolem nás a s námi.“ (+ Dominik kardinál Duka, Radiožurnál, duben 2014)

Zapomenutá menšina ve Svaté zemi

06.10.2025, Les Femmes – The Truth

Většina debat o Blízkém východě se týká konfliktu mezi Židy a muslimy. Další skupina však zůstává téměř neviditelná. Zatímco o Hamásu a Izraeli, judaismu a islámu se píšou stohy textu, o zapomenutém lidu, který rychle mizí ze země, v níž se narodil Kristus – tedy o křesťanech – se mluví jen velmi málo.

U soudu se lhát nesmí. V novinách je to norma

17.12.2025, Syrzdarma.cz

Během dlouhých staletí lidstvo metodou pokus–omyl zdokonalovalo proces hledání pravdy v soudním procesu, ve kterém je v sázce spravedlnost a mnohdy i lidský život. Lež u soudu znamená trest. V novinách mohou lhát všichni, zejména v době války. Slavný americký novinář o tom napsal v roce 1919 esej.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.