26.02.2025, The Catholic Thing
Platón a Aristoteles jsou veliká světla – když je šance, že světské záležitosti bude řídit alespoň určitá míra rozumu. Avšak v dobách, jako je ta naše, jsou stoici obzvlášť užiteční, neboť vědí, že vážné zlo existuje, a neočekávají, určitě ne z krátkodobého hlediska, že s ním budou schopni mnoho udělat, skrze politiku už vůbec ne. Podobně jako křesťané, kteří přišli po nich, ze všeho nejvíc usilovali o formování své vlastní duše: k vděčnosti za to, co nám bylo dáno v samotné naší existenci, a tudíž k zbožnému úsilí žít v souladu s božským řádem světa, který nás utvořil. Naše úspěchy či nezdary v dosahování tohoto cíle jsou skutečným měřítkem dobra – a zla. Práce na vlastní duši byla pro Epiktéta (bývalého otroka) stejně ústřední jako pro Marca Aurelia (římského císaře). Všechno to samozřejmě úzce souvisí s vírou a otevírá to nový pohled na duchovní a morální disciplíny, které dnes lidé často zavrhují jako pouhá stará zbožná křesťanská klišé. Ale i Rozum, správný rozum ve správných rukou, se k nim může přiblížit.
Marcus Aurelius si ve svých Hovorech k sobě nejednou připomíná: Hned ráno k sobě promlouvej takto: Setkám se s člověkem všetečným, nevděčným, domýšlivým, potutelným, závistivým a sobeckým. Všechny tyto vady vyplývají z jejich neznalosti dobra a zla. Já však jsem dospěl k poznání, že dobro svou přirozeností je krásné a zlo je ošklivé a že také přirozenost právě toho, kdo chybuje, je příbuzná s mou, nikoli snad účastí na téže krvi nebo rodu, nýbrž na témž rozumu a jeho božském podílu: nemohu tedy od nikoho z nich utrpět škodu, neboť nikým se nedám [proti své vůli] zlákat k ničemu ošklivému.
Avšak ani pro stoiky není snadné důsledně takto žít. Stoici také, podobně jako křesťané, chápali, že toto základní duchovní zaměření znamená pravou svobodu a že tím jediným, co nás skutečně zotročuje, je oddávání se touhám, které odporují božskému řádu. Sv. Thomas More jako „člověk pro každé počasí“ říká: „Časy nikdy nejsou tak špatné, aby v nich dobrý člověk nemohl žít.“
Nedávno došlo k oživení zájmu o starověký stoicismus, podle mě proto, že poskytuje určité křesťanské benefity bez – jak si lidé myslí – křesťanských dogmat. Stoici měli ve skutečnosti svoje vlastní fundamentální dogmata, počínaje dobrotivostí božské přirozenosti. Věří v to mnozí moderní stoikové? Co je však důležitější, úsilí o čistou sebekázeň, ve skutečnosti určitý druh pelagianismu, selhává, stejně jako tomu bylo ve starověkém světě, protože bez milosti nemůže stoický ideál nikdo naplnit. Jak to vyjadřují slavná slova sv. Pavla: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím“ (Římanům 7,15).
Kdo takové pravdy ještě učí? Církev ano, chabě. Jde však na půl cesty a v poslední době ještě dál směrem k hýčkání lidí, jako jsou naši radikálové na vysokých školách, v nesplnitelných snech o mezinárodním míru a spravedlnosti a v hnutích „pýchy“, což je největší mentální a duchovní otroctví dnešní doby.
Víra samozřejmě nejsou jen ideje. Křesťanství v dějinách výrazně oslovovalo – a oslovuje – obyčejné lidi i některé z velkých myslitelů a mužů činu. To by vzhledem k duchovní poušti dnešní doby mělo vzbudit náš zájem o to, co pohany všeho druhu a všech vrstev přitahovalo/přitahuje k víře. Badatelé spekulují, že na starověké národy silně působily dva významné křesťanské rysy.
Tím prvním bylo, že křesťané při pronásledování státem dokázali pro víru umírat nejen ochotně, ale dokonce s určitým klidem. Pro starověké civilizace byla smrt velkým nepřítelem. A většina toho, co označujeme jako filozofii – Aristoteles je jedinou výjimkou, navíc jen částečně – představovala svého druhu duchovní cvičení v tom, jak žít i jak zemřít. Běžně se předpokládalo, že poklidně žít a beze strachu hledět smrti do očí dokážou jenom nejpokročilejší filozofové. A pak přišli křesťané, úplně obyčejní lidé bez (tak říkajíc) nóbl akademických hodností – byť někteří také měli značné vzdělání – a zdálo se, jako by právě toho byli schopni.
Ještě nápadnější byla křesťanská láska. Ta měla několik podob: jako každodenní úsilí ulevovat chudým, ale také jako hrdinská služba nemocným a umírajícím. Většina pohanů nehledě na to, co říkali o bratrství a laskavosti – a stoici toho říkali hodně –, mířila během periodických vln epidemií, které postihují všechny lidské komunity, do hor. Křesťané nikoli. Máme tu hodně o čem přemýšlet: o naší vlastní potřebě laskavého křesťanského stoicismu – odvahy a klidu – i v nepřátelských režimech pod vládou nominálně křesťanských politiků – a především o růstu v křesťanské lásce. „Dělat svět lepším místem“ je hodnotný, byť omezený cíl, jenž bychom v mnoha ohledech měli ponechat pokrokářům, kteří téměř všechno, nač sáhli, učinili jasně horším. Mezitím ovšem „trvá víra, naděje a láska, tato trojice“ (1. Korintským 13, ČLP).
Robert Roya
Přeložila Alena Švecová
17.03.2025, RC Monitor 5/2025
Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.
06.02.2025, National Catholic Register
Tento středověký gotický klenot – který byl až do svého uzavření nejnavštěvovanějším místem Francie se zhruba 13 miliony návštěvníky ročně, tedy mnohem více, než kolik jich přijde na Eiffelovu věž – je nerozlučně spjata s velkolepými dějinami Francie a s duší jejího lidu.
09.01.2025, Crisis Magazine
Naše kultura založená na obrazovkách je plochá a časově omezená, naprosto imanentní, v jistém smyslu velmi pomíjivá. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci.
26.11.2024, RC Monitor 22/2024
„Samota je místo, kam se ukrýváme, abychom nalezli věci, které jsme ztratili ve víru života.“ Tato věta zazní ve filmu Herbert v ringu ne až tak povedeného českého křesťanského filmu z roku 2009 režiséra Otakáro Maria Schmidta.
29.10.2024, RC Monitor 20/2024
Opět zvolený (mnohým progrestivistickým aktivistům nepohodlný) senátor Zdeněk Hraba je otcem dvou dětí a žije v Říčanech u Prahy. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2004 pracuje jako advokát. Je také předsedou senátní Komise pro Ústavu a zastupitel města Říčany. V lednu 2024 byl jedním ze senátorů, kteří iniciovali odmítnutí ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy a aktivně proti ní vystupoval. Hlásí se k římskokatolické církvi. V době, kdy vzniká náš rozhovoru s panem senátorem, publikuje příspěvek na síti X v tomto znění: „Často progresivisté křičí, že tu konzervativci ‚prosazují středověk‘. Je to naopak. Pro ‚návrat do středověku‘ nejvíc dělají ti, kteří sem do Evropy neustále chtějí pouštět lidi z kultur právě ve středověku uvízlých...“
27.12.2024, RC Monitor 24/2024
Dovolte, prosím, abych se vám představil. Jmenuji se Petr Piťha a je mi 86 let. Jsem emeritním profesorem dějin a teorie kultury na Karlově Univerzitě a emeritním proboštem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě Pražském.