Několik lekcí od významných pohanů

Zejména stoici, kteří ovlivnili sv. Pavla i další prvotní křesťany a – nikoli náhodou – pomohli připravit půdu pro šíření křesťanství mezi národy, které žily ve veliké tmě a pod vládou špatných panovníků. Podobně jako my.

Platón a Aristoteles jsou veliká světla – když je šance, že světské záležitosti bude řídit alespoň určitá míra rozumu. Avšak v dobách, jako je ta naše, jsou stoici obzvlášť užiteční, neboť vědí, že vážné zlo existuje, a neočekávají, určitě ne z krátkodobého hlediska, že s ním budou schopni mnoho udělat, skrze politiku už vůbec ne. Podobně jako křesťané, kteří přišli po nich, ze všeho nejvíc usilovali o formování své vlastní duše: k vděčnosti za to, co nám bylo dáno v samotné naší existenci, a tudíž k zbožnému úsilí žít v souladu s božským řádem světa, který nás utvořil. Naše úspěchy či nezdary v dosahování tohoto cíle jsou skutečným měřítkem dobra – a zla. Práce na vlastní duši byla pro Epiktéta (bývalého otroka) stejně ústřední jako pro Marca Aurelia (římského císaře). Všechno to samozřejmě úzce souvisí s vírou a otevírá to nový pohled na duchovní a morální disciplíny, které dnes lidé často zavrhují jako pouhá stará zbožná křesťanská klišé. Ale i Rozum, správný rozum ve správných rukou, se k nim může přiblížit.

Marcus Aurelius si ve svých Hovorech k sobě nejednou připomíná: Hned ráno k sobě promlouvej takto: Setkám se s člověkem všetečným, nevděčným, domýšlivým, potutelným, závistivým a sobeckým. Všechny tyto vady vyplývají z jejich neznalosti dobra a zla. Já však jsem dospěl k poznání, že dobro svou přirozeností je krásné a zlo je ošklivé a že také přirozenost právě toho, kdo chybuje, je příbuzná s mou, nikoli snad účastí na téže krvi nebo rodu, nýbrž na témž rozumu a jeho božském podílu: nemohu tedy od nikoho z nich utrpět škodu, neboť nikým se nedám [proti své vůli] zlákat k ničemu ošklivému.

Avšak ani pro stoiky není snadné důsledně takto žít. Stoici také, podobně jako křesťané, chápali, že toto základní duchovní zaměření znamená pravou svobodu a že tím jediným, co nás skutečně zotročuje, je oddávání se touhám, které odporují božskému řádu. Sv. Thomas More jako „člověk pro každé počasí“ říká: „Časy nikdy nejsou tak špatné, aby v nich dobrý člověk nemohl žít.“

Nedávno došlo k oživení zájmu o starověký stoicismus, podle mě proto, že poskytuje určité křesťanské benefity bez – jak si lidé myslí – křesťanských dogmat. Stoici měli ve skutečnosti svoje vlastní fundamentální dogmata, počínaje dobrotivostí božské přirozenosti. Věří v to mnozí moderní stoikové? Co je však důležitější, úsilí o čistou sebekázeň, ve skutečnosti určitý druh pelagianismu, selhává, stejně jako tomu bylo ve starověkém světě, protože bez milosti nemůže stoický ideál nikdo naplnit. Jak to vyjadřují slavná slova sv. Pavla: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím“ (Římanům 7,15).

Kdo takové pravdy ještě učí? Církev ano, chabě. Jde však na půl cesty a v poslední době ještě dál směrem k hýčkání lidí, jako jsou naši radikálové na vysokých školách, v nesplnitelných snech o mezinárodním míru a spravedlnosti a v hnutích „pýchy“, což je největší mentální a duchovní otroctví dnešní doby.

Víra samozřejmě nejsou jen ideje. Křesťanství v dějinách výrazně oslovovalo – a oslovuje – obyčejné lidi i některé z velkých myslitelů a mužů činu. To by vzhledem k duchovní poušti dnešní doby mělo vzbudit náš zájem o to, co pohany všeho druhu a všech vrstev přitahovalo/přitahuje k víře. Badatelé spekulují, že na starověké národy silně působily dva významné křesťanské rysy.

Tím prvním bylo, že křesťané při pronásledování státem dokázali pro víru umírat nejen ochotně, ale dokonce s určitým klidem. Pro starověké civilizace byla smrt velkým nepřítelem. A většina toho, co označujeme jako filozofii – Aristoteles je jedinou výjimkou, navíc jen částečně – představovala svého druhu duchovní cvičení v tom, jak žít i jak zemřít. Běžně se předpokládalo, že poklidně žít a beze strachu hledět smrti do očí dokážou jenom nejpokročilejší filozofové. A pak přišli křesťané, úplně obyčejní lidé bez (tak říkajíc) nóbl akademických hodností – byť někteří také měli značné vzdělání – a zdálo se, jako by právě toho byli schopni.

Ještě nápadnější byla křesťanská láska. Ta měla několik podob: jako každodenní úsilí ulevovat chudým, ale také jako hrdinská služba nemocným a umírajícím. Většina pohanů nehledě na to, co říkali o bratrství a laskavosti – a stoici toho říkali hodně –, mířila během periodických vln epidemií, které postihují všechny lidské komunity, do hor. Křesťané nikoli. Máme tu hodně o čem přemýšlet: o naší vlastní potřebě laskavého křesťanského stoicismu – odvahy a klidu – i v nepřátelských režimech pod vládou nominálně křesťanských politiků – a především o růstu v křesťanské lásce. „Dělat svět lepším místem“ je hodnotný, byť omezený cíl, jenž bychom v mnoha ohledech měli ponechat pokrokářům, kteří téměř všechno, nač sáhli, učinili jasně horším. Mezitím ovšem „trvá víra, naděje a láska, tato trojice“ (1. Korintským 13, ČLP).

Robert Roya
Přeložila Alena Švecová