26.02.2025, The Catholic Thing
Platón a Aristoteles jsou veliká světla – když je šance, že světské záležitosti bude řídit alespoň určitá míra rozumu. Avšak v dobách, jako je ta naše, jsou stoici obzvlášť užiteční, neboť vědí, že vážné zlo existuje, a neočekávají, určitě ne z krátkodobého hlediska, že s ním budou schopni mnoho udělat, skrze politiku už vůbec ne. Podobně jako křesťané, kteří přišli po nich, ze všeho nejvíc usilovali o formování své vlastní duše: k vděčnosti za to, co nám bylo dáno v samotné naší existenci, a tudíž k zbožnému úsilí žít v souladu s božským řádem světa, který nás utvořil. Naše úspěchy či nezdary v dosahování tohoto cíle jsou skutečným měřítkem dobra – a zla. Práce na vlastní duši byla pro Epiktéta (bývalého otroka) stejně ústřední jako pro Marca Aurelia (římského císaře). Všechno to samozřejmě úzce souvisí s vírou a otevírá to nový pohled na duchovní a morální disciplíny, které dnes lidé často zavrhují jako pouhá stará zbožná křesťanská klišé. Ale i Rozum, správný rozum ve správných rukou, se k nim může přiblížit.
Marcus Aurelius si ve svých Hovorech k sobě nejednou připomíná: Hned ráno k sobě promlouvej takto: Setkám se s člověkem všetečným, nevděčným, domýšlivým, potutelným, závistivým a sobeckým. Všechny tyto vady vyplývají z jejich neznalosti dobra a zla. Já však jsem dospěl k poznání, že dobro svou přirozeností je krásné a zlo je ošklivé a že také přirozenost právě toho, kdo chybuje, je příbuzná s mou, nikoli snad účastí na téže krvi nebo rodu, nýbrž na témž rozumu a jeho božském podílu: nemohu tedy od nikoho z nich utrpět škodu, neboť nikým se nedám [proti své vůli] zlákat k ničemu ošklivému.
Avšak ani pro stoiky není snadné důsledně takto žít. Stoici také, podobně jako křesťané, chápali, že toto základní duchovní zaměření znamená pravou svobodu a že tím jediným, co nás skutečně zotročuje, je oddávání se touhám, které odporují božskému řádu. Sv. Thomas More jako „člověk pro každé počasí“ říká: „Časy nikdy nejsou tak špatné, aby v nich dobrý člověk nemohl žít.“
Nedávno došlo k oživení zájmu o starověký stoicismus, podle mě proto, že poskytuje určité křesťanské benefity bez – jak si lidé myslí – křesťanských dogmat. Stoici měli ve skutečnosti svoje vlastní fundamentální dogmata, počínaje dobrotivostí božské přirozenosti. Věří v to mnozí moderní stoikové? Co je však důležitější, úsilí o čistou sebekázeň, ve skutečnosti určitý druh pelagianismu, selhává, stejně jako tomu bylo ve starověkém světě, protože bez milosti nemůže stoický ideál nikdo naplnit. Jak to vyjadřují slavná slova sv. Pavla: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím“ (Římanům 7,15).
Kdo takové pravdy ještě učí? Církev ano, chabě. Jde však na půl cesty a v poslední době ještě dál směrem k hýčkání lidí, jako jsou naši radikálové na vysokých školách, v nesplnitelných snech o mezinárodním míru a spravedlnosti a v hnutích „pýchy“, což je největší mentální a duchovní otroctví dnešní doby.
Víra samozřejmě nejsou jen ideje. Křesťanství v dějinách výrazně oslovovalo – a oslovuje – obyčejné lidi i některé z velkých myslitelů a mužů činu. To by vzhledem k duchovní poušti dnešní doby mělo vzbudit náš zájem o to, co pohany všeho druhu a všech vrstev přitahovalo/přitahuje k víře. Badatelé spekulují, že na starověké národy silně působily dva významné křesťanské rysy.
Tím prvním bylo, že křesťané při pronásledování státem dokázali pro víru umírat nejen ochotně, ale dokonce s určitým klidem. Pro starověké civilizace byla smrt velkým nepřítelem. A většina toho, co označujeme jako filozofii – Aristoteles je jedinou výjimkou, navíc jen částečně – představovala svého druhu duchovní cvičení v tom, jak žít i jak zemřít. Běžně se předpokládalo, že poklidně žít a beze strachu hledět smrti do očí dokážou jenom nejpokročilejší filozofové. A pak přišli křesťané, úplně obyčejní lidé bez (tak říkajíc) nóbl akademických hodností – byť někteří také měli značné vzdělání – a zdálo se, jako by právě toho byli schopni.
Ještě nápadnější byla křesťanská láska. Ta měla několik podob: jako každodenní úsilí ulevovat chudým, ale také jako hrdinská služba nemocným a umírajícím. Většina pohanů nehledě na to, co říkali o bratrství a laskavosti – a stoici toho říkali hodně –, mířila během periodických vln epidemií, které postihují všechny lidské komunity, do hor. Křesťané nikoli. Máme tu hodně o čem přemýšlet: o naší vlastní potřebě laskavého křesťanského stoicismu – odvahy a klidu – i v nepřátelských režimech pod vládou nominálně křesťanských politiků – a především o růstu v křesťanské lásce. „Dělat svět lepším místem“ je hodnotný, byť omezený cíl, jenž bychom v mnoha ohledech měli ponechat pokrokářům, kteří téměř všechno, nač sáhli, učinili jasně horším. Mezitím ovšem „trvá víra, naděje a láska, tato trojice“ (1. Korintským 13, ČLP).
Robert Roya
Přeložila Alena Švecová
01.10.2024, RC Monitor 18/2024
„Moje žena..., moje děti...,“ zalamentoval vězeň František Gajowniczek, když byl vybrán jako jeden z deseti do bunkru hladu za trest za útěk jiného vězně, kterého se nepodařilo chytit. V tomtéž okamžiku vystoupil z řady jiný vězeň a namířil si to přímo k lagerführerovi Fritchovi. Nastalá situace byla tak nečekaná, překvapivá a šokující, že kolemstojící kápové jen nechápavě přihlíželi, vojáci v údivu ani nepozvedli zbraň a sám Fritch s obavou v očích ucouvnul. „Chci jít místo něho do bunkru hladu…“
16.01.2025, RC Monitor 24/2024
Slovo církev (ecclesia) znamená společenství, soudržnost, setkávání se. V běžném životě to chápeme tak, že jednou v týdnu, v neděli, zajdeme na mši svatou do kostela. A tam – podle farnosti – s ostatními lidmi, které buď známe, nebo neznáme, strávíme tu zhruba hodinku mše svaté. V některých farnostech jdou dál – pořádají po mši svaté třeba společnou snídani, po vzoru prvních křesťanů při agapé, nebo farní kafe.
02.01.2025, RC Monitor 24/2024
V současné době má mnoho lidí, zvláště mladých, problém s více méně trvalou otráveností. Příčinou toho je, že vše sázejí na štěstí. Štěstí je povětšinou velmi krátkodobý pocit, který je vzápětí vystřídán pocitem zklamání nebo prázdnoty. Tato situace je vyvolána tím, že zmínění lidé usilují o věci materiální a o věci duchovní se starají málo, pokud vůbec. Věci materiální jsou totiž dělitelné. Lze je získat, zcizit, darovat, ztratit atd. Věci duchovní jsou nedělitelné a můžeme je jen sdílet. Není znám případ, že by někdo někoho něco naučil a následně už to sám neuměl, stejně jako když něco hmotného darujeme.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.
22.11.2024, RC Monitor 21/2024
Obrazem církve je město, nebeský Jeruzalém.
13.01.2025, RC, Misyjne.pl, pillarcatholic.com
Katolický arcibiskup Stanisław Gądecki z Poznaně kritizuje petici předloženou dolní komoře polského parlamentu požadující zákaz zpovědi pro děti mladší 18 let. Arcibiskup Gądecki popsal petici předloženou parlamentu jako „obnovu toho, čemu jsme čelili během stalinismu“.