Kde jsou muži, kteří by odpověděli na Boží volání?

Příčin je celá řada – od devastujících účinků všudypřítomné pornografie až po obecný úpadek křesťanské horlivosti na Západě. Jedním z klíčových důvodů je však bezesporu krize mužnosti, která mladým mužům nedokáže představit kněžství jako inspirativní vzor.

To ovšem neznamená, že by neexistovali dobří kněží – takoví bezpochyby jsou a jejich povolání a duchovní otcovství jsou požehnáním pro Církev i celý svět. Zejména ve Spojených státech vyrůstá generace kněží, kteří se snaží být vzorem věrnosti, odvahy a zbožnosti. Ve světovém měřítku ale obraz kněze často splývá se symbolem slabosti, stagnace a prázdné inkluzivnosti – bez jasného postoje a pevných přesvědčení. Tento obraz je zvlášť patrný u biskupů.

Zejména na Západě se mnozí biskupové vzdali své duchovní autority a zřekli se role pastýřů a otců. Místo toho se pohroužili do nejasných „pastoračních přístupů“ a administrativy. Jejich řeč se často omezuje na zdvořilostní fráze, které vyzařují atmosféru unaveného liberalismu, v němž křesťanské ctnosti nahradila slova jako otevřenost, inkluze, diverzita, rovnost, sociální spravedlnost a tolerance. To však nejsou vlastnosti, které by inspirovaly mladé muže.

Zatímco zlo, úpadek a zvrácenost vedou stále agresivnější válku o duši Západu, biskupové odložili své berly, nahradili evangelium zdvořilostmi a nadčasová slova svatých vyměnili za módní jazyk současnosti. To ale muže neinspiruje. Inspirovaly je – a stále mohou – životy světců.

Skutečná mužnost: životy světců jako výzva
Patron kněží, svatý Jan Maria Vianney, byl vzorem mužné ctnosti a obětavosti. Jako farář v malé francouzské vesnici netrávil ve zpovědnici „pastoračně přiměřených“ 45 minut ve středu a v pátek – naslouchal zpovědím 12 až 18 hodin denně. Rozpoznal morální relativismus a lhostejnost k věčnosti, které zanechala francouzská revoluce, a nebojácně kázal proti jejich důsledkům.

A kdyby to nestačilo, trýznil ho pravidelně satan – „grapplin“, jak mu říkal. Zapaloval mu postel, kvílel za okny, zjevoval se jako divoká zvířata a fyzicky ho napadal. Jednou v noci se Vianney probudil, spatřil ďábla stát u postele a jen poznamenal: „Ach, to jsi jen ty. Myslel jsem, že jde o něco důležitého.“ A znovu usnul. Dějiny Církve jsou plné takových mužů.

Svatý František Saleský je znám svou mírností a pokorou – říkalo se mu „svatý gentleman“. Méně se ví, že byl také šermíř. Na univerzitě v Padově studoval dlouho do noci a účastnil se adorací, zatímco jeho vrstevníci vysedávali v hospodách a nevěstincích. Když ho jednou přepadli spolužáci, vytasil meč, odzbrojil je a místo odplaty jim nabídl účast na ranní mši – což přijali.

Nebo svatý Mojžíš Etiopský – obr s temnou minulostí, který po obrácení žil jako mnich. Když jeho klášter napadli lupiči, sám je holýma rukama přemohl a přivedl před opata. Když na klášter zaútočili Berbeři, tehdy už pětasedmdesátiletý Mojžíš zakázal spolubratrům bránit se. Chtěl položit život jako pokání za svou minulost – a položil.

Kněžství potřebuje mužné svědky
Svatý Josef, svatý Vavřinec, svatý Šebestián, svatý Jiří, svatý Patrik, svatý Tomáš Becket, svatý František z Assisi, svatý Ignác z Loyoly, svatý Tomáš More, svatý Edmund Kampián – to jsou jména, která ztělesňují křesťanské ctnosti spojené s pravou mužností. Příběhy těchto světců by mohly inspirovat novou generaci mužů, kteří hledají smysl života a vyšší cíl, jemuž by mohli zasvětit život.

Je smutné, že příklad těchto světců dnes neinspiruje více biskupů.

S. A. McCarthy
Přeložil Pavel Štička