Jednoho je třeba

Když člověk vážně usiluje o pravdu a dobro, tento důvěrný vnitřní rozhovor se nezřídka stává rozhovorem s Bohem. Místo aby ve všem hledal sám sebe a více či méně vědomě tíhl k tomu, že sám sebe učiní středem, člověk postupně směřuje k tomu, že ve všem hledá Boha, přičemž egoismus nahrazuje láskou k Bohu a k duším v něm. To tvoří vnitřní život. Uznat to nebude mít problém žádný upřímný člověk. To jedno potřebné, o čem mluvil Ježíš s Martou a Marií, spočívá v naslouchání Božímu slovu a v tom, že podle něj žijeme.

Takto pojatý vnitřní život představuje v našem nitru něco mnohem hlubšího a nezbytnějšího než intelektuální život či pěstování přírodních věd, než umělecký nebo literární život i než život společenský či politický. Naneštěstí někteří velcí badatelé, matematici, fyzici a astronomové žádný vnitřní život takřka nemají a věnují se studiu svých věd, jako by Bůh neexistoval. Když jsou sami, nevedou s ním žádný důvěrný rozhovor. Zdá se, jako by jejich život byl v určitých ohledech hledáním dobra a pravdy ve víceméně přesně definované a omezené oblasti, ale je tak poskvrněn sebeláskou a intelektuální pýchou, že se můžeme oprávněně ptát, zda ponese ovoce pro věčnost. Mnozí umělci, literáti a státníci tuto úroveň čistě lidské činnosti, která je zkrátka a dobře zcela vnějšková, nikdy nepřekonají. Žijí hlubiny jejich duše podle Boha? Zdá se, že nikoli.

Z toho je vidět, že vnitřní život, neboli život duše s Bohem, zasluhuje označení jako to jedno, čeho je třeba, protože právě jím směřujeme k svému konečnému cíli a zajišťujeme svou spásu. To ovšem nesmíme příliš široce oddělovat od postupného posvěcování, neboť právě to je cesta spásy.

Někteří si podle všeho myslí, že stačí být spasen a že není nutné být svatý. Jasně není nezbytné být světec, který koná zázraky a jehož svatost je oficiálně uznána církví. K tomu, abychom byli spaseni, musíme jít cestou spásy, která je totožná s cestou svatosti. V nebi budou jenom svatí, ať už tam vstoupí hned po smrti, nebo po očištění v očistci. Nikdo do nebe nevstoupí, pokud nemá svatost, jež spočívá v dokonalé čistotě duše. Každý hřích, byť by byl omluvitelný, musí být vymazán a trest za hřích musí být vytrpěn nebo odpuštěn, aby se duše mohla navěky radovat z pohledu na Boha, vidět ho, jako on vidí sám sebe, a milovat ho, jako on miluje sebe. Kdyby duše vstoupila do nebe před úplným odpuštěním jejích hříchů, nemohla by tam zůstat a sama sebe by uvrhla do očistce, aby byla očištěna.

Vnitřní život spravedlivého člověka, který směřuje k Bohu a který již žije podle něho, je vskutku to, čeho je třeba. K tomu, aby byl člověk svatý, není zapotřebí intelektuální kultura ani velká vnější aktivita; postačí, když budeme do hloubky žít podle Boha. Tato pravda je zjevná u svatých rané církve; někteří z nich byli chudí lidé, dokonce otroci. Je patrná také u sv. Františka, sv. Benedikta Josefa Labrea, u svatého faráře z Arsu a mnoha dalších. Všichni do hloubky chápali tato slova našeho Spasitele: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ Pokud toho lidé tolik obětují, aby zachránili život těla, jež musí nakonec zemřít, co bychom neměli obětovat proto, abychom zachránili život duše, která má vytrvat navěky? Neměl by člověk milovat svou duši víc než tělo? „Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?“ říká nám Ježíš. K záchraně naší duše je zapotřebí jen jedno: slyšet Boží slovo a řídit se jím. V tom spočívá to nejlepší, oč věrnou duši nic nepřipraví, i kdyby přišla o všechno ostatní.

Z angl. vydání The Three Ages of the Interior Life.
Původní francouzské vydání © The Dominican Province, Francie.
Anglický překlad © Baronius Press Ltd.
P. Réginald Garrigou-Lagrange, O.P.
Přeložila Alena Švecová