Tichý skandál ukrajinských náhradních matek

Francouzi, kteří jsou už několik dní zaplavováni informacemi, se domnívají, že o Ukrajině vědí všechno. Jedno hledisko však často zůstává skryté: Ukrajina je rájem náhradního mateřství. Kandidáti ze všech koutů zeměkoule se tam valí již několik let. Není to sice jediná země, která tuto praxi legalizovala, ale jak vloni v listopadu vysvětlila jedna Remešanka listu Parisien: „Ve Spojených státech to stojí sto padesát tisíc eur, na Ukrajině třikrát méně.“ V jiných levných zemích, jako je Nepál, Thajsko nebo Indie, je tato praxe zakázána cizincům. Před covidem se počet dětí počatých v systému náhradního mateřství odhadoval na čtyři tisíce ročně.

Osud náhradních matek – za své „služby“ dostávají deset až patnáct tisíc eur a firmám, které je zaměstnávají, vynášejí tučné marže – v této krizi by býval prošel bez povšimnutí, nebýt krátkého šotu, který odvysílala BFMTV a který vyvolal velký ohlas. Dvě Francouzky, které přijely na Ukrajinu vyzvednout si svou drahocennou objednávku, jež měla být užuž dodána, se v něm svěřovaly se svými obavami a volaly o pomoc: jak se jim podaří vrátit se s dětmi domů vzhledem ke všem administrativním náležitostem, jimž je v bombardované zemi tak obtížné dostát?

Na sociálních sítích si mnozí uživatelé šokovaně všimli, jak malý zájem reportáž projevila o „náhradní matky“. Jedna z Francouzek se jen zmiňuje o neustálém přecházení jedné z mladých žen těsně před porodem z bytu do krytu a zpět. Poškození obalu by přece mohlo poškodit i zboží.

Podivuhodná výzva k pomoci. Každý student prvního ročníku práv ve Francii se nicméně učí zásadu Nemo auditur propriam turpitudinem allegans, „nikdo nesmí mít prospěch z vlastního protiprávního jednání“ – a náhradní mateřství ve Francii protiprávní je. Alespoň na papíře, protože ve skutečnosti se v myšlení lidí postupně prosazuje. V médiích probíhá regulérní masírování. Dne 29. června 2021, sotva pár hodin po přijetí návrhu „ani bio, ani etického“ zákona, Luc Le Vaillant, novinář listu Libération, netrpělivě požadoval okamžitý nástup náhradního mateřství: „Po umělém oplodnění musí přijít náhradní mateřství. Jen tak lze touhu po dítěti uspokojit opravdu u všech.“

Letos 9. února kanál France 2 odvysílal televizní film s názvem Qu’est-ce qu’elle a ma famille („Co je špatného na mé rodině?“) inspirovaný knihou Marka-Oliviera Fogiela (který sám metodu náhradního mateřství využil) – ředitele BFMTV... O několik dní později jsme mohli Marka-Oliviera Fogiela v rodinném kruhu vidět na stránkách časopisu Paris Match. Politika malých krůčků ve společenských věcech funguje skvěle. Beztrestnost je nyní tak naprostá, že klinika umělého oplodnění Biotexcom se sídlem v Kyjevě i přes válku pokračuje ve své reklamní kampani: na sociálních sítích, jako je Facebook či Instagram, firma oznamuje další setkání ve Francii 12. a 13. března. Aby své klienty uklidnila, pokud jde o bezpečnost jejich objednávky, dokonce si dovoluje špetku situačního humoru: „Make babies, not war,“ dočteme se v jedné publikaci. Je přece třeba „touhu po dítěti uspokojit opravdu u všech,“ jak píše Luc Vaillant.

V roce 2018 vyšla studie doktora psychologie Edgara Cabanase a socioložky Evy Illouzové s názvem Happycratie - comment l’industrie du bonheur a pris le contrôle sur nos vies („Happykracie, aneb Jak průmysl štěstí ovládl náš život“) – ve skutečnosti by se to však mělo nazývat „happykratura“. Autoři v ní kritizují „moc, která vzniká v důsledku přikazování štěstí.“ Cítit se dobře nyní nahrazuje činit dobro. Jestliže mé štěstí znamená neštěstí někoho jiného, je to jeho smůla. Co je nám po mladých matkách, u nichž jsme mateřství schválně rozparcelovali – jedna dítě odnosí, jiná je dárkyní vajíčka –, aby si dítě nakonec nemohly nechat? U některých z nich, jak píše list Parisien, se objeví rakovina, „možná související“ (sic) s opakovanou hormonální stimulací. Nebo, jak vypravuje jeden článek v Sunday Times, jsou dnes na příkaz svých bohatých zákazníků nuceny opouštět vlastní děti, aby odvezly do bezpečí ty, které čekají.

Umožní tato krize na Ukrajině upozornit na jejich vykořisťování?

Gabrielle Cluzelová
Přeložila Lucie Cekotová