Kristus nebo opice

Když se nad tímto druhým citátem, jenž vystihuje pyšnou touhu části andělů být jako Bůh, zamýšlí sv. Tomáš Akvinský (Suma proti pohanům III, 109), vysvětluje ho následovně: padlý anděl v nezřízené sebelásce vyvýšil sebe, své vlastní dobro, jakožto nejvyšší cíl a míru všeho ostatního, což ovšem náleží jen Bohu.

Jak totiž Andělský učitel ukazuje, se zaměřením vůle k sobě a k vlastnímu dobru je tomu jinak u tvora a u Boha. V případě Boží vůle zaměření k vlastnímu dobru nemůže být nezřízené či hříšné, protože Bůh je, objektivně vzato, absolutním a svrchovaným dobrem, tedy nejzazším cílem (finis ultimus), k němuž je vše ostatní uspořádáno. Dobro tvora však objektivně není dobrem nejvyšším, naopak je podřízeno a uspořádáno vzhledem k vyššímu (tedy Bohu). Tvor proto zhřešit může a činí tak, když ve svém zaměření k vlastnímu dobru vystoupí ze správného řádu přilnutím k sobě jakožto nejvyššímu cíli. V tomto případě vlastní dobro již nepořádá vzhledem k Bohu (od něhož se jakožto od pravého cíle odvrací), ale nahlíží ho jako poslední cíl, k němuž má být uspořádáno vše ostatní. Vlastní stvořená dokonalost je tak v pyšné vůli anděla brána jako nejvyšší míra všeho. To ovšem z povahy věci náleží jen Bohu. V tomto smyslu tedy chtěl být padlý anděl jako Bůh. Z tohoto základního pokřivení vůle pak vyvěrají další hříchy: nenávist k Bohu, který je v rozporu s démonovou pýchou a podrobuje ho trestu, závist vůči lidem, kteří by mohli dojít blaženosti, o níž démon přišel, a podobně.

Je zajímavé si všimnout, jak se tato touha padlých andělů „vyrovnat se Nejvyššímu“ odráží zde na zemi v mnoha hříších či strukturách zla, které se jistě neuskutečňují bez vlivu „knížete tohoto světa“ (Jn 12, 31). Nejnápadnějším příkladem jsou zřejmě obřady či kulty zaměřené více či méně explicitně k démonům. Tento hřích Starý zákon kárá dokonce i v Izraeli, jak dosvědčuje Žalm 106, 36–37: „Uctívali s nimi (s pohany) jejich modly, které pro ně byly nástrahou, takže svoje syny a své dcery přinášeli v oběť démonům“ (viz též např. Dt 32, 17). Apoštol Pavel pak v souvislosti s pohanskou idolatrií praví: „Co tím chci říci? Že snad maso obětované modle něco je? Nebo že modla něco je? Ale říkám toto: Když přinášejí nějakou oběť, obětují to démonům, a ne Bohu“ (1 Kor 10, 19–20). Neprojevuje se zde snaha padlého anděla, „opice Boží“, jak říkal Tertulián, zaujmout místo toho, jímž a pro něhož byl člověk stvořen, jehož má adorovat v pravé bohopoctě a jemuž má, na základě nadpřirozeného povolání v Kristu, „na každém místě obětovat a přinášet oběť čistou“ (Mal 1, 11)?

Stopu toho, který se chtěl vyrovnat Bohu, lze ovšem zachytit i v jiných aspektech příznačných pro ducha světa. Patrná je například snaha předefinovat člověka, vytvořit jakési lidství 2.0. Předávání života se tak přesouvá do technického procesu, přijetí toho, co je shůry dáno člověku „stvořenému jako muž a žena“, se mění na svévolnou sebekonstrukci, zatímco transhumanismus nabízí překonání přirozených principů daných člověku skrze umělé prvky, superstruktury či implantáty, které mají zajistit nové možnosti, funkce, zdravotní procesy či komunikaci. Ta je pochopitelně stále více přesouvána z reálného fyzického světa do umělého kyberprostoru, kde se nově (a s novou závislostí) uskutečňuje lidský život, vztahy, práce, odpočinek a sexualita. Starověké gnostické odmítnutí fyzického (Bohem stvořeného) světa tak dostává sofistikovanější háv, stejně jako pompa diaboli, která se již neskví v primitivních formách starověkých cirků a amfiteátrů, ale ve fantastickém a iluzionistickém světě médií a showbusinessu. S tím pochopitelně souvisí růst kontroly lidí usnadněné nyní výdobytky doby, jako jsou QR kódy, čipy a podobně. Nezračí se v tom všem snaha (jakkoli chabá) imitovat pravého Stvořitele a Pantokratora, nahrazovat jím daný řád světa „světem“ paralelním a umělým se „zákonitostmi“ ušitými na míru svévoli, v němž mají vládnout nebo spíše ovládat samozvaní bohové?

Avšak kníže tohoto světa nikdy nemůže být skutečným Bohem, „Pánem pánů a Králem králů“ (viz Dt 10, 17; Zj 17, 14). Stvoření světa i svrchovaná vláda nad ním náleží jedinému, Vševládnému, o němž platí: „Cokoli Pánu zlíbí se, to činí, na nebi, na zemi i v hloubkách moří“ (Žl 135, 6). Když totiž „on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3, 7). Jemu a jeho soudu je pak podroben i každý vzpurný tvor. Jestliže zde tedy ještě „vedeme zápas (...) proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší“ (Ef 6, 12), pamatujme, že to vše podléhá Kristově prozřetelnosti a vládě. On také „knížata a mocnosti odzbrojil, veřejně vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval“ (Kol 2, 15). Opřeni o něj a jeho kříž se máme v tomto boji osvědčit, získat zásluhy a být přiřazeni k těm, kterým se dostalo účasti na jeho vítězství. K němu, jenž je naším nejvyšším dobrem a posledním cílem, vzhlížejme, podle něj a jeho vůle vše pořádejme a u něj si vyprošujme pomoc. V ní budeme uschopněni rozeznávat a zamítat cetku a imitaci toho, který chtěl „vystoupat nad výšiny oblaků a vyrovnat se Nejvyššímu“ a držet se naopak toho, o němž je psáno: „Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí (...) ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2, 6–8).

fr. Metoděj M. Němec OP