Dnešní skupinové myšlení: nekonečný koloběh hledání obětních beránků

16.05.2022, MercatorNet

Teorie davového násilí francouzského filozofa René Girarda vysvětluje mnohé o naší „kultuře rušení“. Pojem „groupthink“ (skupinové myšlení) vymyslel George Orwell pro svůj dystopický román 1984, publikovaný poprvé roku 1949. O několik let později se již tímto pojmem v klinické praxi popisoval běžný psychologický jev.


Jde o to, že lidé mají sklon přizpůsobovat své vlastní myšlení podle lidí kolem sebe, a přitom se domnívat, že uvažují nezávisle. Tlak vrstevníků je přinejmenším důležitým prvkem skupinového myšlení. S úspěšnou propagandou mohou zlí aktéři skupinové myšlení využívat jako metodu k ovládání společnosti. Přesně to se děje v Orwellově románu.

Teorie davového násilí francouzského filozofa René Girarda zasazuje jev skupinového myšlení do širšího antropologického kontextu. Girard tvrdil, že lidská touha je sama o sobě mimetická. Jinými slovy, lidé nejen přizpůsobují své myšlení ostatním, ale také od druhých opisují své touhy. Podobně jako u skupinového myšlení si lidé původ svých tužeb neuvědomují a jsou přesvědčeni, že jejich touha je něco, co vzniká v nich samotných. Když víc lidí touží po týchž věcech, výsledkem je rivalita, což vede k závisti, snobství, nenávisti a násilí.

Tato chaotická situace nezůstává jen záležitostí jednotlivců. Společnost se postupně rozděluje na antagonistické skupiny, z nichž každou spojuje společná nenávist k té druhé. Když se jedna skupina stane větší než druhá, její nenávist k ní úměrně s její zvyšující se nadřazeností narůstá, místo aby se snižovala. Když větší skupina zahrnuje téměř celou společnost, stává se davem a usiluje o vyhlazení menší skupiny nebo v některých případech jednotlivce – obětního beránka, na něhož směruje veškeré své nepřátelství.

Pro dav je obětní beránek zdrojem všech problémů a v zájmu většího dobra je nutno ho zlikvidovat. Téměř všichni v davu tomu věří, a kdo to napadne, je pranýřován a vypuzen. Zpochybňovat mínění davu se odváží jen málokdo, ostatní místo toho podléhají skupinovému myšlení, což je mnohem snazší.

Girard má své kritiky a Orwell je nevysvětlitelně ignorován právě tam, kde jsou jeho varování nejvíc zapotřebí, ale za poslední dva roky se stalo nepopiratelným, že skupinové myšlení je jednou z nejmocnějších sil na světě.

Pandemie jako skupinové myšlení
Pandemie přinesla určitou jednotící pravdu: pandemie je špatná a musíme jednat, abychom ochránili životy. Vedle této velké pravdy se však seskupilo množství polopravd a vyložených lží, které se staly součástí vžitého narativu.

Byl to však ucelený balíček návrhů. Buď člověk přijal celý příběh, jak ho předkládali politici, experti a média, nebo se ocitl v té druhé skupině – jako oběť či šiřitel dezinformací, popírač toho či odpůrce onoho. Nuance, smysl pro detail, nezávislé analýzy důkazů ani poctivé otázky tu neměly žádný prostor. Bylo možné být jen pro, nebo proti. A čím je propaganda úspěšnější, tím mocnější je skupinové myšlení a tím větší se stává skupina podporující oficiální verzi.

Každému, kdo se daným narativem aspoň zběžně zabýval, bylo jasné, že v něm něco není v pořádku. Jakmile však lidé zaujali své pozice, už se nehodlali hnout. A vyjadřovat pochybnosti mohlo člověku ohrozit kariéru nebo vztahy.

Roku 1984 Charles MacKay napsal: „Správně se říká, že lidé uvažují stádně; ukáže se, že také stádně šílí, zatímco k rozumu přicházejí pomalu a jeden po druhém.“

Skupinově myslící stádo, zastávající oficiální verzi nechtělo, aby někdo přišel k rozumu. Jejich cílem, jak už to v davu bývá, bylo rozrůst se natolik, aby bylo možné menší skupinu – obětního beránka – zlikvidovat.

Ta tvrdošíjná skupina se však ne a ne zmenšit natolik, aby se nechala zničit. A když lidé začali jeden po druhém přicházet k rozumu, menší skupina začala růst a cíl davu se podle potřeby zúžil a posunul.

Ideální obětní beránek – neočkovaní
Nepřátelství davu nejprve přitahovali ti, kdo zaujímali skeptický postoj k lockdownu, a posléze odpůrci roušek. Nejlepšími kandidáty na obětního beránka se však ukázali být neočkovaní. Skvěle to ilustroval kanadský předseda vlády Justin Trudeau, když řekl: „Nevěří ve vědu, jsou často mizogynní a nezřídka rasističtí. Zabírají prostor a tady se – z hlediska vedoucího představitele země – musíme rozhodnout: budeme tyto lidi tolerovat?“

V roce 2019 žurnalista Douglas Murray v rozhovoru s dnes již zesnulým Rogerem Scrutonem poznamenal, že příslušníci politické levice požadují všude tytéž věci, zatímco ti napravo se ve svých požadavcích obvykle značně liší. „V každé zemi, kam přijedu,“ řekl, „prosazuje levice stejný soubor požadavků ve stejném pořadí, ale konzervativci na každém místě vždycky konzervují něco trochu jiného.“

Konzervativci jsou svou povahou vůči skupinovému myšlení odolnější. Věci, které chtějí uchovávat, jsou obvykle lokální, tradiční a méně známé. Tam, kde dnes liberálové fungují na globální úrovni, působí skuteční konzervativci na úrovní místní.

Skupinové myšlení a globalismus
Možná bude užitečnější uvažovat zde spíš z hlediska rozdílů mezi globalisty a těmi, kdo se omezují na místní záležitosti, než rozlišovat mezi levicí a pravicí.

Skupinovému myšlení se dobře daří mezi globálně zaměřenými liberály, jako je Trudeau, kteří si myslí, že problémy světa lze vyřešit na globální úrovni – a že nejlépe dokážou oni sami nebo lidé jim podobní. Jejich politické zájmy nemají kořeny na nějakém konkrétním místě a ignorují veškeré úvahy, které jsou lokálního rázu. Nakonec však takovým lidem zbývá jen jedna možnost: odstranit ty, kdo odmítají schvalovat jejich altruistická řešení pro svět. Globalisté nikdy nemohou být ničím jiným než davem, který usiluje o likvidaci obětního beránka. To je jejich jediný cíl, i když ho neuskuteční. Globalisté jsou nutně zastánci totality.

V únoru se stalo něco nečekaného. Jak lidé pomalu jeden po druhém přicházeli k rozumu, tato rostoucí skupina různorodých zastánců místních zájmů, kteří chtěli, aby přestalo omezování jejich svobod, našla jednotný hlas v konvoji kanadských silničních nákladních přepravců, který zamířil do Ottawy a upoutal pozornost světa.

Z hlediska globalistů neměli tito narušitelé mluvit takto jednotně a jejich počínání bylo stejně znepokojivé jako nepřijatelné. Stali se překážkou skvělých řešení, na kterých globalisté usilovně pracovali. Jejich protesty bylo třeba tvrdě potlačit.

Ozvali se však výrazným, jednotným hlasem, který nešlo přeslechnout. Skupinové myšlení, jež drželo dav pohromadě, začalo uvolňovat své sevření a mechanismus hledání obětního beránka zařadil zpátečku, zatímco se pandemická omezení začala po celém světě rychle rozvolňovat.

Skupinové myšlení a invaze na Ukrajinu
Pak Rusko napadlo Ukrajinu a celý tento scénář jako by se přehrával znovu.

Opět tu vidíme sjednocující, důležitou pravdu: napadnout svrchovanou zemi a zahájit válku je špatné a na agresi Ruska musíme patřičně odpovědět. Avšak spolu s touto velkou pravdou přichází záplava polopravd a lží v další souhrnné nabídce, kterou je nutno přijmout nebo odmítnout jako celý balíček. Kdo se ptá, varuje nebo poukazuje na složitost situace, se staví proti davu a musí být umlčen. Zajímavé je, že titíž lidé, kteří nejvíc prosazovali dřívější narativ, teď nejvíc prosazují tento.

Překvapivější však je, že z těch, kdo se od dřívějšího skupinového myšlení oddělili, se polovina přidala k novému skupinovému myšlení. Ona menší skupina lidí, kteří jeden po druhém přicházeli k rozumu a stali se silou, s níž bylo nutno počítat, se rozdělila napůl. Mnozí z těch, kdo teprve před pár týdny snášeli urážky za to, že uvažují samostatně, teď urážejí druhé za totéž.

Opět tu dav hledá obětního beránka. Kolika lidem zbyde odvaha a energie, aby se stavěli proti více oficiálním verzím najednou?

Ti, kdo zůstali v menší skupině, se marně snaží přesvědčit druhé o tom, co vnímají jako pravdu. Rozhořčeně je vyzývají, aby se „probrali“, nebo je označují jako „ovce“. To není k ničemu. Mechanismus hledání obětního beránka je v lidské povaze zasazen příliš hluboko, než aby ho bylo možné odstranit logikou či urážkami.

Lze tomu uniknout?
Jedinou nadějí je něco, co se podobá spíš náboženskému obrácení; přesně to si myslel Girard. Argumentoval, že křesťanství mechanismus hledání obětního beránka odhalilo a zneškodnilo. V Kristu se samotný Bůh stal obětním beránkem lidstva. Křesťanství každého z nás vyzývá, abychom napodobovali Krista a sami se jako on stali obětními beránky.

To, co zde popisuji, se odehrává mnohem déle než jen poslední dva roky. Ale s tím, jak společnost desítky a stovky let opouští křesťanství, nabývá mechanismus hledání obětního beránka na síle. Už léta slyšíme o narůstající polarizaci společnosti, která, jak se zdálo, dosáhla vrcholu při hlasování o Brexitu a po zvolení Donalda Trumpa.

Bylo by naivní si myslet, že tyto protichůdné složky společnosti zůstanou v rovnováze. Z jedné skupiny se stane dav a z druhé obětní beránek. Koexistence se stala nemožnou. Svět nikdy nebyl tak propojený, jako je dnes, a zdá se, že jsme dospěli do bodu, kdy globální dav cítí takovou odvahu, že je téměř připraven zlikvidovat obětního beránka a všechny problémy světa vyřešit jedním posvátným projevem násilí. Obětní beránek je pro dav vždycky tím jediným, co mu stojí v cestě.

Problémy – pandemie, válka, změna klimatu, sociální napětí či cokoli jiného – spolu vůbec nemusí souviset, ale skutečný příběh nepředstavují konkrétní problémy. Ať už jde o jakoukoli pravdu, můžeme si být jisti, že je složitá a téměř nikdy není jednou z pouze dvou možností. Skutečný narativ tvoří opakované uplatňování Girardova mechanismu hledání obětního beránka, k němuž na globální úrovni dochází ve stále rychlejším sledu.

Všechny tyto případy se vyznačují skupinovým myšlením – větší, globálně zaměřená skupina je vždy popisována jako „my všichni“ nebo jako „svět“, zatímco menší skupina je vždy očerňována slovy „odpůrci“, „popírači“, „sympatizanti“ či univerzálně použitelnými výrazy „nacističtí“, „rasističtí“ nebo „mizogynní“. Tímto osočováním se větší skupina pouze vyhýbá rozhovoru, který by mohl vést k návratu ke zdravému rozumu.

Neustálé střídání řešených problémů má za následek, že většina lidí mechanismus hledání obětního beránka nevnímá, ale ti z nás, kteří se nacházejí v menší skupině, jsou rozdělováni a poráženi. Netvrdím, že za tím vším stojí někdo, kdo záměrně rozděluje, aby mohl panovat. Pokud má Girard pravdu, lidská přirozenost tak prostě funguje. Avšak že jsme rozdělováni a poráženi, je zcela zřejmé.

Není pochyb o tom, že určití jednotlivci či skupiny toho využívají, manipulují se skupinovým myšlením a pomocí davu dosahují svých cílů. Ve skutečnosti nezáleží na tom, kdo tito lidé jsou. Kdyby to nebyli oni, byl by to někdo jiný. Jejich síla je však plně závislá na tom, že tento mechanismus probíhá bez našeho vědomí. Řešením není přesvědčovat ty, kdo jsou v zajetí skupinového myšlení, aby změnili názor, nýbrž odhalovat samotný mechanismus hledání obětního beránka.

Andrew Mahon
Přeložila Alena Švecová


Další články


Jediná oběť a jediné kněžství: Rozjímání o Kristově oběti a kněžství a naší účasti na nich podle listu Židům a sv. Augustina

05.09.2022, RC Monitor 16/2022

Nedávná kněžská svěcení nás vedou k úvaze o velké hodnotě kněžství. Ta je dána především tím, že kněz reprezentuje samotného Krista velekněze. Jedině Kristus je knězem v plnosti a jedině jeho oběť na kříži je dokonalá. A kněz při slavení mše sv. tuto jedinou dokonalou oběť znázorňuje a zpřítomňuje.

Hlásit se ke Kristu, ale ne k církvi znamená, že Ježíši nerozumíme

15.09.2022, Aleteia

Ježíš vůbec nezpochybňuje Zákon, nýbrž výklad tohoto Zákona a zkostnatělé uplatňování tradice. Velkou část Ježíšova veřejného života provází určité nepochopení: představa, že napadal Zákon, jako by byl heretik, který nebezpečně ohrožoval lid a tradici. V dnešním textu z evangelia Ježíš jednou provždy vysvětluje, jaká je jeho skutečná úloha: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17).

Dům ze skla: Požadavky pro světovou církev a Druhý vatikánský koncil

20.09.2022, RC Monitor 17/2022

Papež Jan Pavel II. vydal roku 1983 pokoncilní Kodex kanonického práva. Velmi trefně o něm prohlásil, že je vlastně „posledním dokumentem Druhého vatikánského koncilu“. A měl pravdu. Vždyť koncilní dokumenty neobsahují pouze abstraktní snění o lepším světě a krásnější církvi, nýbrž často vyjadřují jednoznačně formulovaná přání, podněty, ba striktní požadavky, které by mohly zůstat „viset ve vzduchu“, pokud by se jich znovu neujala nejvyšší, tedy papežská autorita církve, a nepřevedla je do jednoznačně formulovaných norem, stanovících konkrétní práva a povinnosti.

On je zbraní a štítem proti nepříteli

12.09.2022, RC Monitor 17/2022

Asi každý z nás má svého oblíbeného světce, bylo by asi divné kdyby neměl, na kterého se obrací s důvěrou v jeho přímluvu u Božího trůnu. Sice nám to naši tzv. odloučení bratři (normálně zvaní heretici) vyčítají a někteří se nám i (asi v rámci ekumenismu) pošklebují, ale to by nám zase tak příliš nemělo vadit, neb už jsme měli mnoho desítek, ba stovek, let čas si zvyknout. Pravda, někdy to i zabolí, neboť to z jejich strany můžeme vnímat i jako určitou nespravedlnost. A přitom by se nám mohli pošklebovat i oprávněně a u mnoha z nás by důvod našli celkem snadno „na první dobrou“.

Proč chodit do kostela? Anebo slovo k našim hledajícím bližním

26.09.2022, RC Monitor 18/2022

Kostel je zvláštní místo. Obvykle ho v obci najdeme na nějakém centrálním nebo jinak privilegovaném pozemku, a přitom není příliš využitý. Nemluvím tady přitom o dnešku a o sekularizaci, kdy do kostela chodí jen málo lidí. Ani v dobách rozvinuté zbožnosti nebývaly kostely nějak zvlášť využívané. Mše sv. byly v neděli možná 3, ale ve všední den 1–2. Přidejme k tomu nějakou tu farní modlitbu růžence a vyjde nám, že využití kostela bylo a je tak maximálně 3 hodiny denně. V práci a podnikání jsme zvyklí na úplně jiná čísla efektivity. Mít provozovnu na nejlukrativnějším místě ve středu nebo poblíž středu obce a přitom ji využívat maximálně 3 hodiny denně? Co je vlastně ten kostel za místo, když je takto jakoby zbytečný a neefektivní? Proč vlastně kostel mít a proč do něj chodit?

Jak se připravit na nebe

01.09.2022, Catholic Exchange

Svatý Jan měl vidění nebeské liturgie, při níž všechna stvoření na nebi i na zemi, andělé i lidé, neustále chválili a uctívali vzkříšeného a oslaveného Krista: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení... Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Zj 5,12.13).


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2022 Res Claritatis, z.s.