Církev není jen instituce

Nemám jasný názor na to, zda dát dohromady výbor, který vytvoří propagační text na obálku farního věstníku. Ale pokud se farnost rozhodne vytvořit a zveřejnit prohlášení o svém poslání, chtěl bych jí poradit, aby opatrně nakládala se slovem království, a to zejména ve spojení s jakýmkoliv tvarem slova budovat. O budování království se dnes běžně mluví jak mezi katolíky, tak mezi protestanty – a většinou je to míněno dobře. Ne menší autorita než svatý Jan Pavel II. řekl při generální audienci v roce 2000:

Všichni spravedliví na zemi, včetně těch, kteří neznají Krista a jeho církev, ale pod vlivem milosti hledají Boha s upřímným srdcem (viz Lumen gentium 16), jsou povoláni budovat Boží království tím, že budou spolupracovat s Pánem, který je jeho prvním a rozhodujícím stavitelem.

Katolíci tudíž budují i společně s nekatolíky. Snažíme se, aby byl náš život ve světě plodnější než u ostatních, a instituce, jako školy, vývařovny, komunitní centra, organizace služeb, společenské kluby a modlitební skupiny jsou součástí tohoto Božího stavebního projektu.

Existuje však nebezpečí, že si někteří křesťané spletou sociální službu s jádrem evangelia Ježíše Krista. Takové myšlení mylně považuje církev za instituci, ve které se „náhodou“ uděluje milost. Mše svatá – a spolu s ní veškerá katolická liturgie a obřady – se tímto způsobem stávají jen nástrojem: v nejlepším případě je tělo Páně pilulkou, která vlévá do našich duší sílu jít a někde jinde cosi změnit. Podobně i vzdělání je v tomto pojetí převážně účelové – cenné proto, že poznatky lze využít k materiálnímu prospěchu nás samých či druhých lidí.

Katolická církev není teorie
Instituce mají tendenci směřovat k utopickým či alespoň pokrokovým cílům – i když se navenek hlásí ke konzervativním hodnotám. Každá instituce chce více vytvářet, více působit, rozšiřovat svůj dosah, zvyšovat svůj vliv. Církevní instituce se bez okolků snaží o podobné cíle – ale samotná církev není něco, co se má teprve stát, nesměřuje nikam jinam ani nečeká, až ji opravíme nebo dokončíme. Katolická církev je, protože Kristus je. Království nebeské se již přiblížilo a naše účast na liturgii katolické církve je zkušeností s tím, jak opona oddělující nebe a zemi uprostřed nás mizí.

Katolická církev není teorie, která by čekala, až ji někdo uvede do praxe. Není ani jen stínem nebeské skutečnosti, která teprve přijde. Existuje. Je konkrétní realitou, tvořenou všemi, kdo byli pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Je to lid – tak jako Boží vyvolený lid Izrael byl a je lidem. Není to instituce. Není to škatulka.

Církev jako pramen morálního života
Katolická církev je dnes ve velmi špatné pozici vůči státu a společnosti – zakrývá svou skutečnou identitu a poslání a i ti nejoddanější členové často tápou, jak postupovat při evangelizaci.

V prvních dnech církve se Židé v Jeruzalémě, kteří věřili, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš, odlišovali od ostatních Židů, kteří jejich názor nesdíleli. Ačkoli nadále navštěvovali chrám, nakonec se stali terčem pronásledování ze strany svých krajanů, jak Ježíš předpověděl v evangeliu podle sv. Jana. V dalších staletích, kdy se díky misijnímu úsilí Petra, Pavla, Jakuba a ostatních apoštolů šířila víra po celé Římské říši, se tu a tam rozhořelo pronásledování. Ale ať už vzhledem k judaismu či k pohanství křesťané vždy věděli, kým jsou. Byli lidem složeným z mnoha národů a přebývajícím mezi mnoha národy.

Když církev v Evropě zakořenila a rodila se křesťanská civilizace, být katolíkem znamenalo utvářet identitu národů nikoli jako vzpouru, ale jako kulturu, dokonce jako civilizaci. Všem bylo zřejmé, že katolická církev není pouze institucí, ale pramenem morálního života jednotlivců i rodin a základem, na němž stojí kmeny, království, a nakonec i moderní národní státy. V době a místě, kde byli (téměř) všichni pokřtěni, existoval skrytý tlak na vytváření zákonů, udržování norem a organizování veškerého života kolem svátostného života katolické církve. Katedrály, kláštery a kostely nebyly středobodem každého města, městečka a vesnice náhodou. To, jak byly církevní instituce všudypřítomné a schopné formovat jednotlivce, signalizovalo, že církev je transcendentním znakem identity, který definuje celek. Dokonce i tam – nebo zejména tam –, kde jednotlivci osobně nebyli zaníceni pro evangelium, by jen pomatený nebo narušený člověk tvrdil, že by se společnost měla přizpůsobit jejich odlišnému názoru. Prosazování práv v teoreticky nábožensky neutrálním prostoru bylo jednoduše anachronické.

Pouhá volba?
V posledních staletích se však v kdysi důsledně katolických společnostech Západu křesťanství rozdrobilo do skupin, jak jsme si řekli již dříve, a ty začaly působit spíše jako instituce mezi jinými institucemi v jinak neutrální společnosti. V zemích, jako jsou Spojené státy a Francie, si sekularismus po dlouhou dobu stále udržoval v podstatě křesťanský charakter. Moji rodiče například vzpomínají, jak se ve veřejné škole modlili Otčenáš, a nikomu – včetně Židů či jiných náboženských menšin – to nevadilo, protože nikdo nevnímal, že by to porušovalo nějaký základní princip odluky církve od státu. V tomto případě byla škola zjevně institucí, zatímco církve byly chápány spíše jako strážci a šiřitelé hodnot, které by měly být základem všech institucí.

V šedesátých letech 20. století se však situace začala měnit. Bůh byl vykázán do soukromé sféry a křesťanský sekularismus se proměnil v sekularismus nenáboženský, nebo dokonce v protináboženskou verzi sekularismu. V Evropě a Severní Americe se katolická církev spolu s protestantskými společenstvími ocitla na jakémsi „území nikoho“ – mezi dobami, kdy křesťané umírali pro víru, a každodenní křesťanskou realitou, kde středověcí a raně novověcí lidé pro víru žili. Být opravdovým katolíkem bylo volbou vždy, ale koncem 20. století se to stalo jenom pouhou volbou.

Co je farnost
Katolická církev měla vždy mnoho institucí, ale dnes je považována jenom za instituci, byť svatou. Když se člověk stane katolíkem, ať už křtem v dětství, nebo v dospělosti, připojí se ke Kristovu tělu jako člen farnosti, což je cosi nepatrně jiného než „člen církve“. Farnosti jsou geografické oblasti svěřené pastorační péči biskupa, který deleguje pravomoc nad jednotlivými farnostmi (nebo někdy nad více farnostmi) kněžím. Většinou je farní kostel synonymem pro farnost, ale na rozdíl od většiny protestantských tradic, ať už se člověk rozhodne chodit do místního kostela, nebo dá přednost nějakému vzdálenějšímu, administrativně přísluší k místu, kde bydlí.

Na první pohled může systém farností vypadat jako vysoce institucionální – ale ve skutečnosti, protože farnost existuje proto, aby proměňovala obyčejného člověka v člověka svátostného, je farnost nadinstitucionální. Je znamením nebeského občanství na zemi. Můžeme si zde vzpomenout na starověký Izrael a na to, že katolická církev je naplněním a zároveň pokračováním Boží volby jednoho vyvoleného národa, jedné zaslíbené země a jednoho příbytku na zemi – Chrámu.

Identita katolické farnosti je v Katechismu katolické církve popsána na dvou různých místech. V paragrafu 2179 čteme, že „farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři jako jejímu vlastnímu pastýři“. Jestli jsem to dosud nevyjádřil dostatečně jasně, uvedu to na pravou míru nyní: katolická církev je lid, lid v místě a lid na všech místech. Ale je tu ještě jeden zásadní prvek, který Katechismus popisuje v paragrafu 2226: „Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického života.“

Eucharistické společenství
Ačkoli má církev přesně sedm svátostí, ona sama má podstatný charakter jakési zastřešující svátosti. Je místem, kde tělo Kristovo přijímá tělo Kristovo – kde Kristus, který je „všechno ve všem“, přebývá tam, kde jsem i já, a současně je plně přítomen v křesťanském bratru ve vzdálené farnosti v daleké zemi. Jak říká Ježíš: „Říkám vám, zde je víc než chrám“ (Mt 12,6).

Nemáme tu tedy jen jakési nadinstitucionální ohnisko pro relativně malý národ Božího lidu. Církev není ani pouhou institucí disponující univerzálním smyslem pro poznání, který by sdíleli lidé z různých měst a zemí. Katolická církev je spíše zkušeností společného lidského údělu, údělu eucharistického člověka proměněného Kristem v Krista, žijícího v přítomnosti, která se protíná s věčností. V každé farnosti, v každém domově, v každé instituci a v každém srdci je Pánem Ježíš.

Andrew Petiprin
přeložil Pavel Štička