Kde je v betlémě ďábel?

22.12.2022, RC Monitor 24/2022

Stavíte už betlém? Nebo se na to teprve chystáte? Neměl by chybět pod žádným stromečkem. Nejen dětem, ale i nám ukazuje, o co o Vánocích jde: Sám Bůh se nám narodil! V chudé stáji!

On zná náš často tak obtížný život, nejen proto, že je vševědoucí Bůh, ale i proto, že náš lidský život spojený s radostmi, ale i s mnoha obtížemi sám prožíval, když se stal člověkem... A to je, dle mého názoru, ještě něco úplně jiného, než znát ho jen proto, že je vševědoucí!

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

V betlémě je řada postav: Pán Ježíš v jeslích jako nově narozené dítě, Panna Maria, svatý Josef, vůl a oslík, pastýři, anděl... Ale jestlipak víte, kde je tam čert? (Nebo spíš ďábel, protože čert je pohádková postavička, ale ďáblové, tj. padlí andělé, opravdu existují a závidí nám to, o co oni sami přišli. Ve své zlobě pracují na tom, abychom dopadli jako oni.) Že nevíte, kde je v betlémě ďábel? Netrapte se tím, také jsem to netušil, než mi to řekl jeden starý moudrý kněz: Takový malý ďáblík je prý v každém betlémě. Není na první pohled vidět, je schovaný někde pod mechem, pod kůrou nebo pod kamenem. A co tam dělá? I to mi ten kněz prozradil: on se nám škodolibě směje, až se za břicho popadá. Díky tomu můžeme někdy poznat, kde je – mech nebo kůra se pak v tom místě lehce třese. A proč se nám směje? Má obrovsky škodolibou radost, když vidí, jak jsme během několika málo chvil o Vánocích vyčerpali veškerou dobrotu a vlídnost ke svým blízkým – a za pár dní jsme na ně zase takoví, jací jsme byli před Vánocemi, ne-li ještě horší.

Zkuste si o Vánocích občas prohlédnout mech a kameny ve vašem betlémě. Vidíte, jak se v některém místě začínají (třeba zajím jen lehce) třást? Pokud ne, tak je to zatím dobré, ďáblík se ještě nesměje, ještě nemá důvod k té škodolibé radosti. Ať to tak zůstane. Moc vám to přeji.

P. Mgr. Pavel Zahradníček, Th.D.

Další články

Papež Lev poklekl na prahu Svaté brány a ukončil jubileum

19.01.2026, Aleteia

Do Říma přišlo pro milosti Jubilea přibližně 32 000 000 lidí. Jsme zváni, abychom pokračovali v naději. Papež Lev XIV. zavřel Svaté dveře baziliky svatého Petra 6. ledna 2026 v 9:41, čímž uzavřel 28. jubileum v dějinách katolické církve.

Svatý Valentin, patron zamilovaných

13.02.2026, RC Monitor 2/2026

Vážení a milí čtenáři Monitoru, v posledních letech se (především z komerčních důvodů) čím dál víc šíří připomínání si památky sv. Valentina 14. února jakožto dne zamilovaných. Dovolil bych si stručně připomenout několik zajímavostí spojených s touto postavou z dob dávno minulých.

Na poušť, do ticha

22.01.2026, RC Monitor 1/2026

To nám ten rok pěkně začíná, by si mohl mnohý povzdychnout při i velmi zběžném sledování světového i tuzemského dění.

Literátské roráty

15.01.2026, RC

Vydavatel nás v prvním lednovém týdnu požádal o zveřejnění tohoto počinu, čímž to vás vyzýváme, milí čtenáři, abyste už pomalu začali shánět dárky pod vánoční stromeček. Vyplatí se nenechávat věci na poslední chvíli!

Pedagogika touhy

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

Tři lekce od Eriky Kirkové

20.02.2026, Catholic Culture

Prohlášení Eriky Kirkové o tom, že vrahovi svého manžela odpustila, bylo za dlouhou dobu největším projevem oslavy Boha ze strany veřejně známé osobnosti. Kromě jejího hrdinského příkladu odpuštění, který mluví sám za sebe, se od ní, myslím, můžeme naučit ještě dvě další věci. V jednom rozhovoru řekla, že nechce být vtažena do snah o to, aby vrah jejího manžela dostal trest smrti.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.