Během velkého postu bojuj na poušti se svými démony

Začíná to tím, že dítě musí mít uspokojené všechny tužby. Aby máma měla klid, tak mu v obchodě dopřeje, co si vztekem vymůže. Rodiče tak často vychovávají z dětí totální egoisty. A pak se diví, že se jim rozpadají manželství, že navzdory nádhernému začátku se ti dva po letech na sebe nemůžou ani podívat. Nedbáme na důležitá Ježíšova slova, kdy říká, že ne všichni jsou povoláni k manželství a že někteří jsou pro něj nezpůsobilí. Nezpůsobilý pro manželství je ten, koho rodiče nebo jiné autority nenaučili milovat druhé. Vychovali ho tak sobecky, že ani jako dospělý není způsobilý k lásce, je zcela zaměřen na své ego. A vymáhá si u druhých, aby jeho ego bylo stále uspokojené.

Mnohé děti – nejen z dysfunkčních rodin – utíkají co nejdál od domu, kde se odehrávají pekelné vztahy, a rychle hledají někoho, kdo jim dá lásku, po které touží. Jenže pak s těmito destruktivními vzorci vstupují do manželství a narazí na osobu s podobnou historií. A jako by se na sebe přiložily dvě rány. Buď dojde k zázračnému uzdravení obou, nebo k ještě hlubší ráně. Pokud ten druhý nebude uspokojovat jejich tužby, odmítnou ho a rozvedou se s ním. A dál hledají osoby, které jim dají to, po čem touží. Neznají obětování se druhému v lásce. Často máme záminku svést to na Boha, ale tak jsme je vychovali my. Učinili jsme je neschopné lásky, nezpůsobilé pro manželství.

Pravdivé přiznání
V manželství bez Boha, kde se dva egoisté „testují“, se vše hroutí. Pak manželé jdou za knězem a za Bohem – a to je dobře, protože to je jediná cesta záchrany. Dobrá zpráva totiž je, že když zvolíš cestu pokání a obrácení, Bůh tě tvoří znova. Láskou z kříže, která má moc obětovat život za toho, kterého miluji. Je před tebou ale dlouhý a bolestný proces „uschopnění“ se do lásky. Nemůžeš začít milovat ihned, když jsi tolik let byl vychovávaný v neschopnosti k lásce. Musíš zapomenout na sebe, přestat být „pupkem“ vztahu, bodu, kolem kterého se vše točí, a udělat si čas na druhého.

Do velkého postu je proto důležité vejít s tím, že bojuji o své manželství a svoji rodinu. Možná pak zjistím, že nejsem schopný manželství, že sám neumím vytvořit trvalý vztah. Nejsem schopný lásky, protože ani můj otec mě jako dítě nemiloval. To je pravdivé poznání: jsem totálním egoistou a potřebuju pomoc toho, kdo je mistrem vztahů. Je totiž Bohem ve vztazích: otce, syna a Ducha svatého. A on mě může naučit milovat, ale je třeba přejít přes kříž: přes bolestné usmrcení svého egoismu, zaměření se na sebe, neustálého analyzování ran a zranění. Stejně jako semeno nedá užitek, dokud neodumře, tak i ve mně musí odumřít můj egocentrismus.

Říkal mi jeden asi 12letý chlapec: „Otče, moji rodiče se hádají, a pak se spolu celý měsíc nebaví a posílají si vzkazy přes nás: ’Řekni mámě, ať udělá tohle.‘ ,A ty řekni tátovi, ať udělá tohle.‘“ Nejsou schopni se přenést přes uraženou hrdost. Neustále analyzují své rány. Co mi ten druhý udělal? Jak mi to mohl říct? Neustále jsou na sebe naštvaní. Nepochopili, že manželství je školou neustálého odpouštění. Neznamená to omlouvat se za vše, co jsme v nějaké chvilce udělali nebo řekli. Ale znamená to, že odpuštěním dáváme najevo, že už se k té chvilce nikdy nechceme vracet. Odpuštění je rozhodnutí, že už ti nikdy nepřipomenu to, co jsem ti odpustil.

Pokání a obrácení velkého postu může být v tom, že na své osobní poušti, kam mě doprovodí Duch svatý, uvidím své osobní démony a nazvu je jmény: pýcha, falešná hrdost, neodpuštění, uraženost, neustálé připomínání křivd a ran. Moji osobní démoni se drží těchto ran a třeba zjistím i to, že vlastně sám chci připomínat křivdy, že chci jít do války s mužem, že jsem připravená na něj denně udeřit tam, kde ho to nejvíc bolí. To uvidím jen na své osobní poušti.

Cesta k pokoře
Když si velký půst sami sobě ukládáme, často neuvidíme to, co je naším největším problémem. Nemá proto velký smysl říct si: „Nebudu pít kávu, a tím splním velký půst.“ Vždyť můžu chodit denně do kostela, modlit se pompejskou novénu, dokonce na obou rukou, aby byla účinnější, ale neuvidím pravdu o sobě. Tu mi ukáže jen Duch svatý. Umožní mi vidět své démony, vejít s nimi do války a jeho mocí nad nimi zvítězit. On tvoří podle tebe tvoji osobní poušť, aby tě na ni doprovodil. Třeba tak, že vytvoří různé situace v průběhu dne, a konkrétně ti na nich ukáže, kde chybuješ.

Přijdou za mnou lidé a řeknou: „Po velkém půstu mám pocit, že jsem beznadějný případ. Ještě týden, a nebudu se na sebe schopen podívat do zrcadla. Jako by ve mně celé peklo ukazovalo, jaký skutečně jsem.“ Bravo! To je skutečný půst – pravda vyšla na světlo. „Jsem jako duch smrti, pláču, Bože, pomoz mi. Kolik je ve mně pýchy, pomlouvačnosti, lenosti, hněvu, agrese, vzteku, neodpuštění...“ Bravo! Konečně díky Duchu svatému vidíš pravdu o sobě. Samozřejmě není celá – abychom neumřeli strachem, Duch svatý nám ukazuje jen část toho, co je v nás shnilého.

Cílem Boha navíc není nás ponížit a pokořit, vždyť on je Láskou. Miluje mě v té situaci, kde jsem, s moji hříšností, ale nechce mě tam nechat – právě proto, že mě tak miluje. Proto mě provádí procesem bolestného rozvoje do stále úžasnějších prostor lásky k druhým a k sobě. Je to bolest záchranná, protože mě drží v pokoře a nevyvyšuje nad jiné.

Proto je důležité příliš se neanalyzovat, spíše poděkovat. Protože vše, co mi odkryje bolestnou pravdu, mě povede k větší pokoře a k přijmutí sebe sama: „Pane, ano, takový jsem. Odpusť mi, moje ženo, odpusť mi, muži. Takový jsem táta, odpusť mi, dcerko.“ Vše, co dobrého v nás chce Bůh tvořit, může být totiž vystavěno jen na základě totální pokory, ne na pracně budovaném pomníku sama sebe. Můžeme klidně chodit třikrát denně do kostela, a přitom nevidět, jak jsou všichni okolo nás námi zraňováni, zatímco my si pořád myslíme, jak jsme supersvatí. Vše dobré, co se ve mně může odehrávat, je pouze jeho láska, a ne, že já jsem takový „svatý a dobrý“.

Pavlův osten
Je to jako u svatého Pavla. Obdržíš osten, něco, co tě stále zraňuje a bolí, a budeš Pána prosit: „Pane, odejmi to ode mě, znič to. Je to satanův vyslanec.“ Ale Pán ti odpoví: „Jen díky tomu, že tě ten osten denně umenšuje, můžu budovat svoji chválu v Tobě, a ty si nepřipíšeš zásluhy, které nejsou tvoje. Nepřipíšeš si dobro, které nemá nic společného s tebou. Dobro, které slovy, myšlením a skutky činíš, je moje moc v tobě.“ V čem je tedy moje zásluha? V tom, že přese mně on jako pramen všeho dobra může činit dobro. Ježíš říká: „Beze mě nemůžete udělat nic dobrého.“ Jsme jen jeho nástroji, sice nuznými a neužitečnými, ale úžasně milovanými.

Moje velikost tedy nespočívá v tom, co dělám v životě dobrého, ale v mém postavení milovaného dítěte Božího. A stejně jako on není znechucený mnou, tak se nesmím znechucovat sám sebou. Můj nebeský tatínek je znechucený jen mým hříchem, proto bych jím měl být znechucený i já. Ale nikdy ne sám sebou! Jsem spanilým dítětem živého a všemohoucího Boha, stvořeným podle jeho obrazu.

Proto se už nemusíme chlubit dobrými skutky: „Tak často chodím do kostela, odříkám tolik modliteb, tolik se postím, na poutě jezdím...“ Vždyť i víru máme jen proto, že jsme ji dostali zadarmo od Boha. Stačí děkovat: „Pane, děkuji ti, že jsem mohl přijít do kostela a účastnit se eucharistie. Je to jen proto, že mně máš tak rád.“ Není důvod se vyvyšovat. Cesta porovnávání se s těmi, kdo do kostela nechodí, posmívají se církvi a mají jiné priority, je cestou budování pýchy. Vykořeňte porovnávání s jinými jako balast, který je v duchovním žití destruktivní.

Když se s někým porovnáš, a vyjdeš lépe než on, začneš být pyšný a pohrdat jím. A když vyjdeš hůř než on, začneš mu závidět, hněvat se na něj, skončí to rivalitou vůči němu. Vždy to skončí agresivitou buď vůči druhému, nebo vůči sobě, kdy řekneš: „Nejsem tak dobrý jako on.“ Pak se nepřijmeš, ptáš se, proč ses narodil, a nesnášíš se... A to vyvolá další hněv a agresi. Končí to peklem na zemi. A my Poláci máme zvlášť hluboko v srdci schopnost porovnávat se a soudit druhé.

Pokud nesnášíme druhé nebo sebe, jsme perfekcionisti, dokonalí a super, vševědoucí... a není možné nás uschopnit k lásce. Dokud neuvidíme, kolik v nás je hnoje, egoismu i sedmera hlavních hříchů, tak se může stát, že celý život nebudeme schopni milovat druhého ani sama sebe tak, jak nás miluje Bůh. Musíme se velkém postě nechat vést do situací, kdy zcela ztrácíme kontrolu nad sebou – a Duch svatý nám je ukáže jako na tácku.

Promluva P. Dominika Chmiełewského SDB v sanktuáriu sv. Jana Pavla II. v Krosnu 7. 2. 2023
Přeložil Jan Mazanec
mezititulky redakce