Mávání do nebe Karlu Heřmánkovi?

08.10.2024, rkfzruc.cz

Režisér Jiří Strach reagoval na zprávu o dokonané sebevraždě pana Karla Heřmánka stručně: „Mávám ti do nebe, můj milovanej filmovej táto.“ Nejen jako kněz, ale i jako bývalý lékař a člověk, kterému podobným způsobem zemřel jeden z nejbližších lidí, si dovoluji zaprotestovat. Očekával bych totiž od věřícího jiný vzkaz. Budiž Jiřímu Strachovi omluvou, že se dneska často setkáme na parte zemřelých katolíků s texty, které vyjadřují jistotu, že dotyčný je v nebi. Vždyť byl tak hodný... Pokud je ale někdo určitě v nebi, tak se za něho nemusím už modlit. A co když v nebi ještě není? A tolik by naše modlitby potřeboval?

V případě pana Heřmánka navíc mluvíme o člověku, který zemřel násilně vlastní rukou. Nevidíme do mysli a srdce člověka, který se odhodlá k takovému činu. Někdy není pochyb o snížené či úplné nepříčetnosti, jindy tušíme velikou trýzeň způsobenou například fyzickým onemocněním. Často je to nečekané šokující překvapení. Ať ale bylo příčinou takového skutku cokoliv, my musíme jasně trvat na tomto: nikdy, nikdy není sebevražda dobré řešení problémů! Nikdy! Už kvůli blízkým. Když vám zemře někdo na rakovinu, je to velmi bolestné. Když vám zazvoní u dveří policie a řekne vám, že váš blízký zemřel při autonehodě, je to hrozné. Ale když zazvoní policie... nebo blízkého sami najdete, je to strašné.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Ale i kdyby člověk neměl žádného blízkého, pořád tu je ten nejdůležitější důvod pro jasné „ne!“ Spása, záchrana naší nesmrtelné duše. My jsme si život sami nedali, nemáme si ho ani brát. Pokud nevěříte ve věčnost, můžete mi na 100 procent dokázat, že není? Co když je alespoň minimální možnost, že existuje? Pokud ano, pak z logiky věci bude náš další osud po smrti logickým vyústěním našeho pozemského života. Víra v Boží soud a spravedlnost je přítomna snad ve všech kulturách světa. My křesťané jsme přesvědčeni, že díky Pánu Ježíši, se můžeme dovolávat i Božího milosrdenství. Proto je pro nás tak důležitá modlitba za zemřelé. Protože moc dobře víme, i díky zkušenostem se sebou samými, že všichni budeme Boží odpuštění a milosrdenství tolik potřebovat.

Shrnuto a podrženo. Z celého srdce přeji a naléhavě vzhledem k okolnostem jeho úmrtí vyprošuji panu Karlovi Heřmánkovi nebe a jeho blízkým dostatek tolik potřebných sil. Nás ostatní pak co nejnaléhavěji vybízím, nikdy, nikdy ani neuvažujme o tom, že bychom řešili své problémy sebevraždou. A o tomto „nikdy“ také otevřeně mluvme, kdykoliv to bude třeba.

P. Mgr. MUDr. Jiří Korda

Další články

Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

01.09.2025, RC Monitor 14/2025

Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.

Obětování katolíků kvůli ekumenismu

10.10.2025, Crisis Magazine

Katolíci, zejména ti mladší, jsou ve jménu křesťanské lásky nabádáni k větší otevřenosti vůči protestantům, což je obtížné, ne-li nemožné, odlišit od výzvy k tomu, aby byli méně katoličtí. Není žádné tajemství, že katolické církvi ubývá členů. Podle výzkumu z Pew Research Center je těch, kdo katolictví opustili, zhruba čtyřikrát víc než těch, kdo se ke katolické církvi připojili. Vzhledem k tomu, že se tato statistika neustále zhoršuje, narůstá důraz na evangelizaci. Málokdo však dokáže formulovat, jak by měla vypadat. Značná pozornost se tedy věnuje snaze oslovit ty „z druhého tábora“ a splynout s protestanty.

Kněz a církevní právník Stanislav Přibyl kanovníkem

04.02.2026, RC Monitor 2/2026

Náš ctěný přispěvatel a autor mnoha mimořádných a hodnotných textů, kněz a církevní právník Stanislav Přibyl, byl jmenován kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Slavnostní instalace se uskutečnila 18. ledna 2026 v kapitulním kostele – a redakce RC Monitoru u toho byla. Událost, která přesahuje běžný rámec církevního života, je zároveň příležitostí připomenout osobnost kněze, teologa a právníka, jehož hlas dlouhodobě spoluutváří podobu našeho časopisu.

Světlo, které má svítit všem v domě

01.02.2026, RC Monitor 2/2026

Zanedlouho si budeme připomínat slova stařičkého Simeona: „Světlo k osvícení národů a k slávě tvého izraelského lidu.“ V souvislosti s tímto výrokem Simeonovým mi vždy vytane na mysli výrok sv. Jana Zlatoústého: „Křesťan je druhý Kristus.“ Jaká je souvislost mezi těmito výroky, které od sebe dělí pár desetiletí?

Mlčet nestačí: hřešíme i vědomým mlčením

11.09.2025, RC Monitor 16/2025

V naší době se slova mění rychleji než činy a význam pojmů bývá často obrácen naruby. To, co bylo po staletí považováno za samozřejmost, je dnes zpochybňováno a přepisováno. Jedním z nejvýraznějších příkladů je tzv. genderová ideologie – myšlenkový směr, který se snaží redefinovat samotný základ lidské identity. A už se nevede jen akademická debata. V roce 2024 se tato ideologie stala součástí vzdělávacích programů našich škol. Profesor Petr Piťha ji výstižně nazval „biologickou diktaturou“ a dodal, že jde o nejnebezpečnější formu diktatury, předčící dokonce i diktaturu třídní či rasovou.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.