Mávání do nebe Karlu Heřmánkovi?

08.10.2024, rkfzruc.cz

Režisér Jiří Strach reagoval na zprávu o dokonané sebevraždě pana Karla Heřmánka stručně: „Mávám ti do nebe, můj milovanej filmovej táto.“ Nejen jako kněz, ale i jako bývalý lékař a člověk, kterému podobným způsobem zemřel jeden z nejbližších lidí, si dovoluji zaprotestovat. Očekával bych totiž od věřícího jiný vzkaz. Budiž Jiřímu Strachovi omluvou, že se dneska často setkáme na parte zemřelých katolíků s texty, které vyjadřují jistotu, že dotyčný je v nebi. Vždyť byl tak hodný... Pokud je ale někdo určitě v nebi, tak se za něho nemusím už modlit. A co když v nebi ještě není? A tolik by naše modlitby potřeboval?

V případě pana Heřmánka navíc mluvíme o člověku, který zemřel násilně vlastní rukou. Nevidíme do mysli a srdce člověka, který se odhodlá k takovému činu. Někdy není pochyb o snížené či úplné nepříčetnosti, jindy tušíme velikou trýzeň způsobenou například fyzickým onemocněním. Často je to nečekané šokující překvapení. Ať ale bylo příčinou takového skutku cokoliv, my musíme jasně trvat na tomto: nikdy, nikdy není sebevražda dobré řešení problémů! Nikdy! Už kvůli blízkým. Když vám zemře někdo na rakovinu, je to velmi bolestné. Když vám zazvoní u dveří policie a řekne vám, že váš blízký zemřel při autonehodě, je to hrozné. Ale když zazvoní policie... nebo blízkého sami najdete, je to strašné.

Ale i kdyby člověk neměl žádného blízkého, pořád tu je ten nejdůležitější důvod pro jasné „ne!“ Spása, záchrana naší nesmrtelné duše. My jsme si život sami nedali, nemáme si ho ani brát. Pokud nevěříte ve věčnost, můžete mi na 100 procent dokázat, že není? Co když je alespoň minimální možnost, že existuje? Pokud ano, pak z logiky věci bude náš další osud po smrti logickým vyústěním našeho pozemského života. Víra v Boží soud a spravedlnost je přítomna snad ve všech kulturách světa. My křesťané jsme přesvědčeni, že díky Pánu Ježíši, se můžeme dovolávat i Božího milosrdenství. Proto je pro nás tak důležitá modlitba za zemřelé. Protože moc dobře víme, i díky zkušenostem se sebou samými, že všichni budeme Boží odpuštění a milosrdenství tolik potřebovat.

Shrnuto a podrženo. Z celého srdce přeji a naléhavě vzhledem k okolnostem jeho úmrtí vyprošuji panu Karlovi Heřmánkovi nebe a jeho blízkým dostatek tolik potřebných sil. Nás ostatní pak co nejnaléhavěji vybízím, nikdy, nikdy ani neuvažujme o tom, že bychom řešili své problémy sebevraždou. A o tomto „nikdy“ také otevřeně mluvme, kdykoliv to bude třeba.

P. Mgr. MUDr. Jiří Korda

Další články

Post–on–line vyhlídky

18.12.2024, RC Monitor 22/2024

Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.

Fotka měsíce - únor 2025

24.02.2025, RC Monitor 3/2025

Světový den nemocných, který připadá na svátek Panny Marie Lurdské, je připomínkou toho, že nikdo není ve svém utrpení sám. Kde je bolest, tam je Kristus. A kde je Kristus, tam je naděje. Povzbuzujme se navzájem, podejme pomocnou ruku a nesme světlo Kristovy lásky tam, kde ho nejvíce potřebují.

Modleme se za hříšníky

29.04.2025, RC Monitor 8/2025

Když roku 1934 malíř Evžen Kazimirowski dokončil obraz Božího Milosrdenství podle pokynů sestry Faustyny a ona ho poprvé spatřila, byla zklamaná a dala se do pláče. Ježíš totiž dle jejího vyjádření nebyl tak krásný, jak ho vídala. Dá se totiž pochopit obojí, jak zklamání sestry Faustyny, tak nedokonalou práci pana malíře. Není totiž v našich lidských silách popsat či jinak ztvárnit něco, co nás přesahuje. Jeví se to takřka nemožné.

Liturgické vzpomínky stárnoucího faráře

17.03.2025, RC Monitor 5/2025

Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.

Církev znamená společenství

16.01.2025, RC Monitor 24/2024

Slovo církev (ecclesia) znamená společenství, soudržnost, setkávání se. V běžném životě to chápeme tak, že jednou v týdnu, v neděli, zajdeme na mši svatou do kostela. A tam – podle farnosti – s ostatními lidmi, které buď známe, nebo neznáme, strávíme tu zhruba hodinku mše svaté. V některých farnostech jdou dál – pořádají po mši svaté třeba společnou snídani, po vzoru prvních křesťanů při agapé, nebo farní kafe.

Hledání ticha

26.11.2024, RC Monitor 22/2024

„Samota je místo, kam se ukrýváme, abychom nalezli věci, které jsme ztratili ve víru života.“ Tato věta zazní ve filmu Herbert v ringu ne až tak povedeného českého křesťanského filmu z roku 2009 režiséra Otakáro Maria Schmidta.

načíst další

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.