Rozhovor s Eugeniuszem Mrózem, přítelem z dětství papeže sv. Jana Pavla II.

Prosím, povězte nám o domácnosti Wojtyłových.
Z předního krytého vchodu se šlo do kuchyně, kde byla kredenc a sporák na dřevo nebo uhlí. Odtud se šlo do malého pokoje a pak do velké místnosti. Byl to tedy byt s jednou ložnicí. Podlahy byly z dřevěných prken a byt byl plný knih, sakrálního umění a rodinných fotografií. Čestné místo zaujímala fotka Wojtyły seniora ve vojenské uniformě. U vchodu do kuchyně byla malá porcelánová kropenka se svěcenou vodou. Když Wojtyłovi vycházeli z bytu nebo se tam vraceli, pokaždé se pokřižovali.

Byl jste spolužákem budoucího papeže...
Byl jsem Karolovým spolužákem od primy až do naší maturity v květnu 1938. Karol – říkali jsme mu Lolek – vyrůstal ve svatosti od raného dětství. Od rodičů se mu dostalo řádné výchovy. Každý den začínali a končili rodinnou modlitbou. Modlili se před každým jídlem i po něm. Lolkův otec, Karol senior, vojenský důstojník ve výslužbě, každý večer četl z Bible. Lolkova matka měla chatrné zdraví a nepracovala mimo domov, ale starala se o domácnost. Lolek sloužil jako ministrant. Rodina Wojtyłových se vyznačovala hlubokou, opravdovou vírou.

Jaký měl Karol Wojtyła vztah s otcem?
Otec a syn byli nerozluční přátelé. Karolovi bylo devět let, když jeho matka Emilia Wojtyłowa zemřela. Od té doby se o svého syna a o domácnost staral Karolův otec. Opravdu zaujal matčino místo: byl pečujícím ochráncem, úžasným vychovatelem a věrným společníkem na procházkách a o prázdninách. Téměř ve všem se shodli a dokonale si rozuměli. Navzdory plné oddanosti a péči však otec svého syna nerozmazloval, ale vyžadoval od něho pořádek a vštěpoval mu smysl pro povinnost a zdravé intelektuální návyky. Myslím, že jeho otec hrál obrovskou roli ve formování Lolkova čestného charakteru, jeho úžasné osobnosti, silného mravního svědomí a akademických úspěchů. Předal svému synovi všechnu svou sílu. Postoj tohoto skromného a statečného otce byl příkladem šlechetnosti a svědomitosti, vzorem pro nás, přátele jeho syna. Když jsem je jako sousedy navštívil, často jsem Karolova otce zastihl zaneprázdněného domácími pracemi. Sám uklízel, pral, upravoval svoje uniformy na kalhoty a vařil. Wojtyłovi snídali a večeřeli doma, zatímco na oběd chodili do levné restaurace na protější straně ulice, kterou provozovali Maria a Alojzy Banaśovi. Jejich oblíbenými jídly byly kyselá rýžová polévka s klobásou a brambory, rusínské knedlíky a tvarohový koláč. Také měli rádi dršťkovou polévku, typické wadowické jídlo. Ráno vždy zpívali tato slova: „Kéž naše rty chválí svatou Pannu,/ zvěstují její nevýslovnou slávu.“ Lolek měl úžasný hlas, silný a zvučný, přesně jako jeho otec.

Trávil jste s Karolem Wojtyłou hodně času?
Někdy jsme ještě s dalšími kamarády dělali společně domácí úkoly. Karol nás někdy na pár minut opustil a šel se modlit do malé místnosti, kde byla socha Matky Boží, jakýsi domácí oltář s klekátkem vpředu. Hned po modlitbách se Lolek vrátil a svůj úkol dokončil. Po škole jsme obvykle hrávali fotbal, v teplých dnech jsme se koupali v řece Skawa a v zimě jsme hráli ping-pong. Téměř každý den jsem ho viděl procházet se s otcem a někdy jsem se k nim i připojil, cestou k mostu na řece Skawa nebo do parku v Zaskawě.

Jaký byl Karol Wojtyła student?
Imponoval nám svou prostotou, přímostí a velikou radostí ze života navzdory tomu, že jeho dětství zkalila matčina smrt. Na gymnáziu patřil celou dobu k nejlepším studentům. Cítili jsme, jak z něho vyzařuje veliká ušlechtilost, vřelost prodchnutá charismatem hluboké a opravdové zbožnosti, citlivost vůči chudobě a utrpení druhých. Byl vždy srdečným a veselým kamarádem, který nám ochotně pomáhal s domácími úkoly. Sdíleli jsme Lolkovo nadšení pro divadlo, cestování a sport. Na gymnáziu se vyznačoval velikou sečtělostí, širokými zájmy a fenomenální pamětí. Zaměřoval se především na humanitní vědy. Karol mezi námi vynikal úžasným intelektem a silnou, ušlechtilou osobností. Na každou lekci a zkoušku byl vždy velmi dobře připraven. Nebyl ale učitelův mazlíček, který by neustále bifloval. Ve skutečnosti se díky svým skvělým schopnostem ani moc učit nemusel. Hodně však četl. Měl v oblibě náročné knihy, které přesahovaly jeho věk: klasiky i polské a zahraniční básníky. V septimě a oktávě četl v originále německé básníky a filozofy: Schillera, Goetheho, Kanta a Schopenhauera. Procítěně přednášel Homérovu Iliadu a Odysseu i výňatky z Ciceronových, Vergiliových, Horatiových a Ovidiových děl. Nestačili jsme mu, protože dělal obrovské kroky ducha, srdce a mysli.

A co Karol Wojtyła a sport?
Karol sportoval opravdu rád. Důležitou roli hrál v jeho životě fotbal. Hráli jsme, kde jsme jen mohli. V zimě jsme hráli hokej a chodili jsme sáňkovat a lyžovat. Otec ho naučil plavat a Karol mladší plaval výborně. Spolu s Lolkovým otcem jsme chodili na túry v Beskydech, Gorcích, Pieninách a Tatrách. Nejvíc jsme milovali Tatry, a tak jsme je často navštěvovali. Připadalo mi velice přirozené, že když se Jan Pavel II. vezl roku 1997 lyžařskou lanovkou na Kasprowy Wierch, zpaměti ze své vyhlídkové plošiny jmenoval tatranské vrcholky jeden po druhém.

Wojtyła byl také skvělý herec. Jak jeho divadelní dobrodružství začala?
Na gymnáziu jsme měli vlastní divadlo, založené roku 1935. Uváděli jsme hlavně hry z klasického [polského] repertoáru: Słowackého, Fredra a Wyspiańského. Wojtyłu později uchvátila poezie Cypriana Kamila Norwida. Ve všech těchto hrách Karol ztvárňoval přední role. Měl dokonalý přednes, ladnost, sytý hlas a plně se ztotožňoval s postavami. O divadlo se zajímal nejen z praktické, ale také z teoretické stránky. Ještě jako středoškolák se Lolek setkal s Mieczysławem Kotlarczykem. Ten Lolka učil o moci umění formovat společnost a duchovně i morálně ji rozvíjet. Také představoval herce jako „kněze umění“, zodpovědného za osud národa. Lolek hrál v inscenacích, které Kotlarczyk režíroval. Všichni mu předpovídali nádhernou kariéru. O herectví přemýšlel jako o svém způsobu života, a proto se rozhodl jít na vysokou školu.

Jaký měl Karol Wojtyła vztah k ženám?
Nikdy jsem Karola neviděl na schůzce s dívkou. Žen si velice vážil, ale vnímal je platonicky, jako přátele. Jednal s nimi velice laskavě a zdvořile, jako pravý džentlmen. Dívek se nebál a nevyhýbal se jim, ale o hlubší důvěrný vztah neusiloval.

Prosím, zavzpomínejte na pomaturitní srazy, kterých jste se s Karolem Wojtyłou zúčastnili.
Náš první pomaturitní sraz se konal v červenci 1948 ve Wadowicích. Lolek se právě vrátil ze studií v Římě a připojil se k nám. Myslím, že jsme kvůli němu posunuli termín. Bylo to naše první setkání s Karolem Wojtyłou jako duchovním a trochu nám to nahánělo strach, ale jednal s námi velmi bezprostředně, a tak jsme i my k němu přistupovali jako dřív, za našich studentských let. Znovu jsme se ve Wadowicích setkali 14. září 1958, kdy jsme slavili 20. výročí našich maturitních zkoušek. Jako biskup a později jako kardinál nás pozval k sobě do Krakova. Pohostil nás v arcibiskupském paláci v Krakově. Později jsme se setkali ještě při několika dalších příležitostech. Na prosinec 1978 jsme plánovali oslavit v Krakově 40. výročí naší maturity. Karol nás pozval, abychom přijeli i s manželkami; dosud se všech našich abiturientských srazů účastnili jen muži. V říjnu toho roku však odjel do Říma na konkláve a už tam jako papež zůstal. O sraz po čtyřiceti letech tedy přišel.

Za jakých okolností jste zjistil, že se Karol Wojtyła stal papežem?
Dne 16. října 1978 odpoledne jsem byl na návštěvě u syna. Pracoval jsem na zahradě a poslouchal rádio. A pak jsem uslyšel zprávu, že konkláve zvolilo kardinála Karola Wojtyłu papežem! Vyhrkly mi slzy. Přestal jsem pracovat a šel dovnitř sdělit tu úžasnou novinu rodině. A Wojtyła jako papež na své středoškolské přátele z Wadowic nezapomněl. Psal nám, navštěvoval nás ve Wadowicích a vzal nás do Říma, do Vatikánu a do Castel Gandolfa.

Kdy jste se poprvé setkal s Karolem Wojtyłou jako papežem?
Během jeho první cesty do Polska v červnu 1979. Setkali jsme se spolu se skupinou přátel ve Wadowicích. Byli jsme trochu v napětí, ale Karol byl velmi bezprostřední a všechno proběhlo normálně, jako za našich školních časů. Dali jsme mu kytici bílých a červených růží. Každého z nás objal – plakali jsme a i jemu se v očích leskly slzy. Pozval nás na svou novou faru ve Vatikánu. Řekl: „Přijeďte ke mně, zajistím vám jídlo a ubytování.“ Potom dodal: „Chlapci, stárneme.“ Navštívili jsme ho tedy ve Vatikánu a v Castel Gandolfu. Během všech svých cest do rodné země si Jan Pavel II. navzdory svému nabitému programu na nás, své přátele z Wadowic, vždycky našel čas. Vzpomínám na náš sraz po padesáti letech v roce 1988. Při té příležitosti nás svatý Otec pozval do Vatikánu. Stejně jako při našich předchozích setkáních jsme vzpomínali na naše učitele, zpívali písně a recitovali Homérovu Iliadu. V srpnu a září 1994 jsme strávili příjemné chvíle s přáteli v Castel Gandolfu. První mše svatá, kterou tam náš spolužák sloužil v kapli, pro nás získala zvláštní rozměr. Hluboce na mě zapůsobila slova jeho promluvy: "Moji drazí přátelé, spolužáci z gymnázia ve Wadowicích. Setkáváme se znovu 56 let po maturitě. Děkuji vám, že jste se ke mně tady v kapli v Castel Gandolfu připojili. Tato kaple má pro nás Poláky zvláštní význam. Založil ji Pius IX., který během zázraku na Visle za polsko–bolševické války sloužil jako papežský nuncius ve Varšavě a Poláky opravdu miloval. Výzdoba této kaple o tom vypovídá. Na jedné stěně je malba, která zobrazuje obranu Varšavy. Mladý kněz, P. Ignacy Skorupka, vede s křížem v ruce zástup obránců a povzbuzuje je, aby bojovali s nepřítelem. To se odehrálo nedaleko Varšavy roku 1920. V tom roce jsme se také narodili, v tom roce začal náš život. Dějiny nezávislého Polska začaly touto generací. Dnešní čtení nás vyzývá, abychom byli vděční. Od Boha, od rodičů a od učitelů se nám dostalo různých darů. I naše setkání je o vděčnosti. Ráz této kaple, týkající se událostí z roku 1920, mě zavazuje, abych vzpomínal a byl vděčný. Měli bychom zde také zmínit ty, kteří splatili dluh vděčnosti obětováním svého života. Byli mezi nimi ti, kdo se před padesáti lety účastnili varšavského povstání. (...) Tato kaple nám říká, že náš lidský život je spjat s dílem spásy. To je nejkrásnější dar, který člověk může přijmout. Základem naší spásy je Boží Syn. Všichni na ní máme podíl, včetně studentů z wadowického gymnázia a těch, na které vzpomínáme. Byl mezi nimi kardinál Adam Sapieha, který gymnázium ve Wadowicích navštívil těsně před naší maturitou. Dnes si to všechno vybavuji, celou tu etapu našeho života, její události, lidi, kteří nás předešli, aby se setkali s Pánem, abychom i my mohli hledět na jeho tvář a navzájem se shledat na věčnosti. Děkuji vám, drazí přátelé, že jste tady, abychom se mohli společně modlit za naše rodiče, zesnulé přátele a spolužáky a za to, aby se naše cesty znovu setkaly v Otcově domě."

Pamatujete si své poslední setkání s Janem Pavlem II.?
Bylo to 18. srpna 2002 v arcibiskupském paláci v Krakově. Papež už byl na invalidním vozíku. Nezpívali jsme naše oblíbené skautské písně jako dřív a nehrál jsem na harmoniku. S velkým smutkem jsme si uvědomovali, že náš přítel Lolek – Jan Pavel II., papež naděje – pomalu odchází na věčnost.

Zúčastnil jste se pohřbu Jana Pavla II.?
V den pohřbu jsem šel do svatostánku na Hoře svaté Anny, kde jsem zapálil svíčku a položil květiny k pomníku Jana Pavla II. Zazpíval jsem Pater noster. Jako za starých časů jsem hrál na harmoniku a zpíval verš, který jsem složil speciálně pro něj: „Modli se, Jane Pavle, za blaho světa. Kéž tvá přímluva sjednotí všechny lidi. Zpívejme a hrajme pro něj po celé cestě od Visly až do Vatikánu.“ To bylo mé rozloučení.

Monika Jablonska
Přeložila Alena Švecová