Všudypřítomná obrazovka

Redaktor časopisu First Things Mark Bauerlein hovořil v Belmont House ve Washingtonu o své nejnovější knize The Dumbest Generation Grows Up (Nejhloupější generace dospívá), která je pokračováním jeho knihy z roku 2008 Dumbest Generation. Obě knihy pojednávají o důsledcích toho, že generace dospívá pod vlivem obrazovek. Předchozí kniha varovala před možnými důsledky; nejnovější kniha zkoumá, co se stane, když tato generace překročí věkovou hranici dospělosti. Čtenáři by se měli do Bauerleinových knih ponořit, aby se seznámili s celou škálou problémů, s nimiž se generace obrazovek potýká. Já se omezím na tři.

Závislost na obrazovkách
Zaprvé, závislost na obrazovkách zlikvidovala čtenářské dovednosti a posléze i vědomostní úroveň. Výuka přes obrazovku byla původně propagována jako způsob, jak přizpůsobit vzdělávání individuálním zájmům a schopnostem dítěte, ale zejména po covidovém lockdownu se ukázalo, že zpřístupnění knihoven celého světa na jedno kliknutí nezvýšilo gramotnost ani kulturní úroveň mladých lidí.

Když papež František nedávno hovořil o tom, že je třeba přimět lidi (zejména seminaristy) k tomu, aby četli literaturu a částečně se odpoutali od obrazovek, prohlásil jsem, že papežův návrh nebere v úvahu, jak obrazovky mění přístup lidí ke čtení. Nejsou to jen „různé způsoby zprostředkování obsahu“. Zásadně se liší v tom, jak každý z nich přistupuje k textu, i v tom, jak podmiňují psaní tohoto textu. Řekněme, že James Fenimore Cooper by neudělal kariéru jako přispěvatel na Twitteru.

Jednobarevný svět
Zadruhé, Bauerlein v návaznosti na předchozí argument kritizuje obrazovky za to, že uzavírají mladé lidi do kleští mládežnické kultury. Knihy alespoň občas nutí mladé lidi zabývat se tím, čemu se kdysi říkalo „vyšší kultura“, tedy něčím, co přesahuje úroveň zájmu současného teenagera či mladého dospělého. V mnoha ohledech jde o „antiintelektuální“ kulturu. Sociální sítě posilují toto zaměření na mládež svými mechanismy „přátelství“, které posilují svět a étos převážně mladých uživatelů. Namísto mezigeneračního obohacení, tvrdí Bauerlein, orientace sociálních sítí na mládež uzavírá mladé lidi do ghetta, a to i s veškerou nezralostí, kterou má za následek taková absence životních zkušeností. Zdaleka nejde o „rozmanitost“ nebo „inkluzi“, ale o generačně (a kulturně) jednobarevný svět, který vylučuje jiné světonázory, než je ten vlastní.

„Nones“
Třetím – a podle mého názoru nejdůležitějším z Bauerleinových argumentů – je imanentizační účinek obrazovek. Bauerlein se tohoto tématu krátce dotkl v závěru svého proslovu, ale možná je právě tento argument ze všech nejdůležitější: zaměření obrazovek na tady a teď, a na mládež, neponechává žádný prostor pro transcendentno. Jak může transcendence proniknout do sociálních sítí? A pokud pro transcendentno není v sociálních sítích místo, kam se pak vejde Bůh nebo jakékoli „existenciální otázky“? Stávají se vůbec otázkami? Uvažuje se o nich vůbec? Bauerlein nepovažuje za náhodu (ani já si to nemyslím), že s tím, jak sociální sítě ovládly několik generací, vznikl v těchto generacích také fenomén nábožensky nepraktikujících lidí, kterým říkáme „nones“ (bez vyznání).

Kultura a étos obrazovky jsou ploché a časově omezené, naprosto imanentní, zcela zaměřené na přítomný okamžik, v jistém smyslu velmi pomíjivé. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci. Ve skutečnosti podporují lhostejnost, ne-li odcizení vůči transcendentním skutečnostem.

Důsledkem však není jen náboženská odcizenost. Pravděpodobně jde ruku v ruce i s dalšími jevy, jako je vyšší výskyt depresí a psychických onemocnění mezi mladými lidmi, sociální dysfunkčnost, a dokonce i sebevraždy. To se projevuje především v období dospívání, a zejména u dospívajících dívek, které ve snaze vytvořit si vlastní identitu trpí tím, že jsou ponořeny do kultury vrstevníků, která je často negativní, nejistá a plná pocitů viny. Taková je daň za imanentnost.

Mínótauros imanence
Jacques Maritain před mnoha lety v jiném kontextu kritizoval současné ponoření do přítomnosti na úkor transcendence. Nazval to „mínótaurem imanence“. V mnoha ohledech byl, co se týče našich současných problémů, velmi prozíravý. Mínótauros byl kříženec, „nekonformní“, napůl člověk, napůl zvíře, zplozený při bestialitě. Byl uvězněn v labyrintu na Krétě, do kterého bylo pravidelně posíláno čtrnáct mladých lidí z Athén – sedm mužů a sedm dívek –, aby je Mínótauros pozřel. Teprve Théseus ho nakonec zabil (a díky niti, kterou dostal, se mu podařilo najít cestu zpět z labyrintu).

Dnešní Mínótauros imanence sice není napůl býk a napůl člověk, ale i nadále stravuje mladé lidi, kteří jsou jinak v rozpuku mládí. Nepohlcuje je tím, že by je požíral zaživa, ale tím, že požírá jejich přirozenou otevřenost vůči něčemu (a Někomu) většímu a přesahujícímu je samotné. Naplňuje je plochostí tohoto světa tím, že jim zaslepuje oči před dobrodružstvím vydat se do hlubin života s Bohem jako jejich průvodcem. Bauerlein poukázal na něco, co podrývá naše úsilí o evangelizaci a pastoraci mládeže a co je hlavním důvodem rostoucího počtu lidí bez vyznání.

Kde je dnešní Théseus?

John M. Grondelski Ph.D.
přeložil Pavel Štička