09.01.2025, Crisis Magazine
Závislost na obrazovkách
Zaprvé, závislost na obrazovkách zlikvidovala čtenářské dovednosti a posléze i vědomostní úroveň. Výuka přes obrazovku byla původně propagována jako způsob, jak přizpůsobit vzdělávání individuálním zájmům a schopnostem dítěte, ale zejména po covidovém lockdownu se ukázalo, že zpřístupnění knihoven celého světa na jedno kliknutí nezvýšilo gramotnost ani kulturní úroveň mladých lidí.
Když papež František nedávno hovořil o tom, že je třeba přimět lidi (zejména seminaristy) k tomu, aby četli literaturu a částečně se odpoutali od obrazovek, prohlásil jsem, že papežův návrh nebere v úvahu, jak obrazovky mění přístup lidí ke čtení. Nejsou to jen „různé způsoby zprostředkování obsahu“. Zásadně se liší v tom, jak každý z nich přistupuje k textu, i v tom, jak podmiňují psaní tohoto textu. Řekněme, že James Fenimore Cooper by neudělal kariéru jako přispěvatel na Twitteru.
Jednobarevný svět
Zadruhé, Bauerlein v návaznosti na předchozí argument kritizuje obrazovky za to, že uzavírají mladé lidi do kleští mládežnické kultury. Knihy alespoň občas nutí mladé lidi zabývat se tím, čemu se kdysi říkalo „vyšší kultura“, tedy něčím, co přesahuje úroveň zájmu současného teenagera či mladého dospělého. V mnoha ohledech jde o „antiintelektuální“ kulturu. Sociální sítě posilují toto zaměření na mládež svými mechanismy „přátelství“, které posilují svět a étos převážně mladých uživatelů. Namísto mezigeneračního obohacení, tvrdí Bauerlein, orientace sociálních sítí na mládež uzavírá mladé lidi do ghetta, a to i s veškerou nezralostí, kterou má za následek taková absence životních zkušeností. Zdaleka nejde o „rozmanitost“ nebo „inkluzi“, ale o generačně (a kulturně) jednobarevný svět, který vylučuje jiné světonázory, než je ten vlastní.
„Nones“
Třetím – a podle mého názoru nejdůležitějším z Bauerleinových argumentů – je imanentizační účinek obrazovek. Bauerlein se tohoto tématu krátce dotkl v závěru svého proslovu, ale možná je právě tento argument ze všech nejdůležitější: zaměření obrazovek na tady a teď, a na mládež, neponechává žádný prostor pro transcendentno. Jak může transcendence proniknout do sociálních sítí? A pokud pro transcendentno není v sociálních sítích místo, kam se pak vejde Bůh nebo jakékoli „existenciální otázky“? Stávají se vůbec otázkami? Uvažuje se o nich vůbec? Bauerlein nepovažuje za náhodu (ani já si to nemyslím), že s tím, jak sociální sítě ovládly několik generací, vznikl v těchto generacích také fenomén nábožensky nepraktikujících lidí, kterým říkáme „nones“ (bez vyznání).
Kultura a étos obrazovky jsou ploché a časově omezené, naprosto imanentní, zcela zaměřené na přítomný okamžik, v jistém smyslu velmi pomíjivé. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci. Ve skutečnosti podporují lhostejnost, ne-li odcizení vůči transcendentním skutečnostem.
Důsledkem však není jen náboženská odcizenost. Pravděpodobně jde ruku v ruce i s dalšími jevy, jako je vyšší výskyt depresí a psychických onemocnění mezi mladými lidmi, sociální dysfunkčnost, a dokonce i sebevraždy. To se projevuje především v období dospívání, a zejména u dospívajících dívek, které ve snaze vytvořit si vlastní identitu trpí tím, že jsou ponořeny do kultury vrstevníků, která je často negativní, nejistá a plná pocitů viny. Taková je daň za imanentnost.
Mínótauros imanence
Jacques Maritain před mnoha lety v jiném kontextu kritizoval současné ponoření do přítomnosti na úkor transcendence. Nazval to „mínótaurem imanence“. V mnoha ohledech byl, co se týče našich současných problémů, velmi prozíravý. Mínótauros byl kříženec, „nekonformní“, napůl člověk, napůl zvíře, zplozený při bestialitě. Byl uvězněn v labyrintu na Krétě, do kterého bylo pravidelně posíláno čtrnáct mladých lidí z Athén – sedm mužů a sedm dívek –, aby je Mínótauros pozřel. Teprve Théseus ho nakonec zabil (a díky niti, kterou dostal, se mu podařilo najít cestu zpět z labyrintu).
Dnešní Mínótauros imanence sice není napůl býk a napůl člověk, ale i nadále stravuje mladé lidi, kteří jsou jinak v rozpuku mládí. Nepohlcuje je tím, že by je požíral zaživa, ale tím, že požírá jejich přirozenou otevřenost vůči něčemu (a Někomu) většímu a přesahujícímu je samotné. Naplňuje je plochostí tohoto světa tím, že jim zaslepuje oči před dobrodružstvím vydat se do hlubin života s Bohem jako jejich průvodcem. Bauerlein poukázal na něco, co podrývá naše úsilí o evangelizaci a pastoraci mládeže a co je hlavním důvodem rostoucího počtu lidí bez vyznání.
Kde je dnešní Théseus?
John M. Grondelski Ph.D.
přeložil Pavel Štička
21.10.2024, RC Monitor 19/2024
Pro náš osobní život je nepochybně rozhodující znalost Božího slova. Jsme Ježíšovými následovníky a jen těžko bychom se obešli bez pokynů a rad Mistra, za kterým jdeme. V Bibli, ve starozákonní knize Jozue, se zmiňuje skutečnost, mající hlubokou vnitřní souvislost s novozákonní nesmírně cennou duchovní hodnotou. Jedná se o starozákonní archu a novozákonní svatostánek. Archa provázela izraelský lid, zvláště v časech putování, doslova na každém kroku. Stateční mužové Izraele ji nesli uprostřed lidu. Je to náznak budoucí, mnohem vznešenější archy, totiž eucharistického svatostánku, v němž pro nás, novozákonní Boží lid, je Kristus přítomen v každém kostele. Chrámový prostor je proto posvátný, protože je tam, řečeno nikoliv přehnaně, kus otevřeného nebe.
04.10.2024, RC Monitor 18/2024
Člověk se učí celý život. A pokud uvěří v Boha, zjistí, že je to cesta s dlouhou tratí.
11.02.2025, RC Monitor 2/2025
Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.
15.10.2024, církev.cz / RC Monitor 19/2024
Porota Mezinárodní ceny „Vexillum – Giuseppe Sciacca“, jejíž předsedou je kardinál Raymond Leo Burke, udělila 28. září ve Velké aule Papežské univerzity Urbaniana vyznamenání panu kardinálu Dominiku Dukovi, konkrétně „Premio Cultura San José Sanchez Del Rio Martire“ za hluboké svědectví víry, která získává konkrétní obrysy v kultuře, dle učení sv. Jana Pavla II. San José Sanchez, mexický světec, po kterém je cena pojmenována, byl umučen po zajetí během povstání kristerů, 10. 2. 1928, protože odmítl popřít Krista, kterého naopak vyznal.
02.01.2025, RC Monitor 24/2024
V současné době má mnoho lidí, zvláště mladých, problém s více méně trvalou otráveností. Příčinou toho je, že vše sázejí na štěstí. Štěstí je povětšinou velmi krátkodobý pocit, který je vzápětí vystřídán pocitem zklamání nebo prázdnoty. Tato situace je vyvolána tím, že zmínění lidé usilují o věci materiální a o věci duchovní se starají málo, pokud vůbec. Věci materiální jsou totiž dělitelné. Lze je získat, zcizit, darovat, ztratit atd. Věci duchovní jsou nedělitelné a můžeme je jen sdílet. Není znám případ, že by někdo někoho něco naučil a následně už to sám neuměl, stejně jako když něco hmotného darujeme.