09.01.2025, Crisis Magazine
Závislost na obrazovkách
Zaprvé, závislost na obrazovkách zlikvidovala čtenářské dovednosti a posléze i vědomostní úroveň. Výuka přes obrazovku byla původně propagována jako způsob, jak přizpůsobit vzdělávání individuálním zájmům a schopnostem dítěte, ale zejména po covidovém lockdownu se ukázalo, že zpřístupnění knihoven celého světa na jedno kliknutí nezvýšilo gramotnost ani kulturní úroveň mladých lidí.
Když papež František nedávno hovořil o tom, že je třeba přimět lidi (zejména seminaristy) k tomu, aby četli literaturu a částečně se odpoutali od obrazovek, prohlásil jsem, že papežův návrh nebere v úvahu, jak obrazovky mění přístup lidí ke čtení. Nejsou to jen „různé způsoby zprostředkování obsahu“. Zásadně se liší v tom, jak každý z nich přistupuje k textu, i v tom, jak podmiňují psaní tohoto textu. Řekněme, že James Fenimore Cooper by neudělal kariéru jako přispěvatel na Twitteru.
Jednobarevný svět
Zadruhé, Bauerlein v návaznosti na předchozí argument kritizuje obrazovky za to, že uzavírají mladé lidi do kleští mládežnické kultury. Knihy alespoň občas nutí mladé lidi zabývat se tím, čemu se kdysi říkalo „vyšší kultura“, tedy něčím, co přesahuje úroveň zájmu současného teenagera či mladého dospělého. V mnoha ohledech jde o „antiintelektuální“ kulturu. Sociální sítě posilují toto zaměření na mládež svými mechanismy „přátelství“, které posilují svět a étos převážně mladých uživatelů. Namísto mezigeneračního obohacení, tvrdí Bauerlein, orientace sociálních sítí na mládež uzavírá mladé lidi do ghetta, a to i s veškerou nezralostí, kterou má za následek taková absence životních zkušeností. Zdaleka nejde o „rozmanitost“ nebo „inkluzi“, ale o generačně (a kulturně) jednobarevný svět, který vylučuje jiné světonázory, než je ten vlastní.
„Nones“
Třetím – a podle mého názoru nejdůležitějším z Bauerleinových argumentů – je imanentizační účinek obrazovek. Bauerlein se tohoto tématu krátce dotkl v závěru svého proslovu, ale možná je právě tento argument ze všech nejdůležitější: zaměření obrazovek na tady a teď, a na mládež, neponechává žádný prostor pro transcendentno. Jak může transcendence proniknout do sociálních sítí? A pokud pro transcendentno není v sociálních sítích místo, kam se pak vejde Bůh nebo jakékoli „existenciální otázky“? Stávají se vůbec otázkami? Uvažuje se o nich vůbec? Bauerlein nepovažuje za náhodu (ani já si to nemyslím), že s tím, jak sociální sítě ovládly několik generací, vznikl v těchto generacích také fenomén nábožensky nepraktikujících lidí, kterým říkáme „nones“ (bez vyznání).
Kultura a étos obrazovky jsou ploché a časově omezené, naprosto imanentní, zcela zaměřené na přítomný okamžik, v jistém smyslu velmi pomíjivé. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci. Ve skutečnosti podporují lhostejnost, ne-li odcizení vůči transcendentním skutečnostem.
Důsledkem však není jen náboženská odcizenost. Pravděpodobně jde ruku v ruce i s dalšími jevy, jako je vyšší výskyt depresí a psychických onemocnění mezi mladými lidmi, sociální dysfunkčnost, a dokonce i sebevraždy. To se projevuje především v období dospívání, a zejména u dospívajících dívek, které ve snaze vytvořit si vlastní identitu trpí tím, že jsou ponořeny do kultury vrstevníků, která je často negativní, nejistá a plná pocitů viny. Taková je daň za imanentnost.
Mínótauros imanence
Jacques Maritain před mnoha lety v jiném kontextu kritizoval současné ponoření do přítomnosti na úkor transcendence. Nazval to „mínótaurem imanence“. V mnoha ohledech byl, co se týče našich současných problémů, velmi prozíravý. Mínótauros byl kříženec, „nekonformní“, napůl člověk, napůl zvíře, zplozený při bestialitě. Byl uvězněn v labyrintu na Krétě, do kterého bylo pravidelně posíláno čtrnáct mladých lidí z Athén – sedm mužů a sedm dívek –, aby je Mínótauros pozřel. Teprve Théseus ho nakonec zabil (a díky niti, kterou dostal, se mu podařilo najít cestu zpět z labyrintu).
Dnešní Mínótauros imanence sice není napůl býk a napůl člověk, ale i nadále stravuje mladé lidi, kteří jsou jinak v rozpuku mládí. Nepohlcuje je tím, že by je požíral zaživa, ale tím, že požírá jejich přirozenou otevřenost vůči něčemu (a Někomu) většímu a přesahujícímu je samotné. Naplňuje je plochostí tohoto světa tím, že jim zaslepuje oči před dobrodružstvím vydat se do hlubin života s Bohem jako jejich průvodcem. Bauerlein poukázal na něco, co podrývá naše úsilí o evangelizaci a pastoraci mládeže a co je hlavním důvodem rostoucího počtu lidí bez vyznání.
Kde je dnešní Théseus?
John M. Grondelski Ph.D.
přeložil Pavel Štička
05.03.2025, RC Monitor 4/2025
Po Novém roce jsem si všiml řady článků, které řešily otázku, jak si v roce 2025 udržet pocit štěstí. Vědecké studie zjistily, že štěstí má tři hlavní pilíře: přátelství, žití v přítomném okamžiku a dobrovolnictví. Ty prý dokážou přeprogramovat náš mozek na optimističtější vlny.
30.12.2024, RC Monitor 24/2024
Jaroslav Maxmilián Kašparů, jako spisovatel známý pod jménem Max Kašparů, je český řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský terciář, člen Obce spisovatelů a esperantista. Max Kašparů působí v Pelhřimově. V roce 2015 byl v rodné obci Žirovnici vysvěcen na kněze v byzantském ritu. Svěcení přijal z rukou biskupa Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve Ladislava Hučka, jehož se stal členem. Je autorem řady knih s duchovní tematikou a věnuje se přednáškové činnosti. Má dvě dcery.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.
22.04.2025, The European Conservative
Politika na podporu porodnosti je nezbytná, ale nestačí: kultura, která uvěřila, že nejvyšším cílem je individuální štěstí, míří k zániku. Celosvětová populační krize – tedy prudký pokles porodnosti, který zasáhl téměř všechny země světa, s výjimkou (zatím) subsaharské Afriky – je možná největší hrozbou, které civilizace čelí. Jenže o ní téměř nikdo nechce mluvit. Ale to vlastně není tak docela pravda. V Evropě, kde porodnost už dlouhá léta nedosahuje úrovně prosté reprodukce, se političtí představitelé tomuto tématu nemohou vyhnout. Problém spočívá v tom, že většina z nich chce říkat a slyšet jen jedno: že jediným možným řešením je masová migrace z plodnějších zemí.
24.02.2025, RC Monitor 3/2025
Světový den nemocných, který připadá na svátek Panny Marie Lurdské, je připomínkou toho, že nikdo není ve svém utrpení sám. Kde je bolest, tam je Kristus. A kde je Kristus, tam je naděje. Povzbuzujme se navzájem, podejme pomocnou ruku a nesme světlo Kristovy lásky tam, kde ho nejvíce potřebují.
11.02.2025, RC Monitor 2/2025
Notre Dame byla vzkříšena v celé své nádheře a slávě. Díky Bohu, protože původně byly plány zcela jiné. Dobře, nějaké lapsy se najdou – podivně řešený bronzový minimalistický oltář, který neladí s majestátností katedrály, kovová sedadla, křtitelnice, která nevypadá jako křtitelnice, chórová čepička, která jako by byla vypůjčená od klauna, a podivné kalichy – ale celek se vyznačuje velkou krásou. Důstojné byly i liturgické obřady provázející znovuotevření Notre Dame. Díky nim se věřící povznášejí nad všednost až k nadpřirozenu. Právě to druhé je tolik zapotřebí v naší době, v době, kdy všechno musí být srozumitelné. Latina byla nesrozumitelná a nudná. Posvátné ustoupilo mezilidskému.