09.01.2025, Crisis Magazine
Závislost na obrazovkách
Zaprvé, závislost na obrazovkách zlikvidovala čtenářské dovednosti a posléze i vědomostní úroveň. Výuka přes obrazovku byla původně propagována jako způsob, jak přizpůsobit vzdělávání individuálním zájmům a schopnostem dítěte, ale zejména po covidovém lockdownu se ukázalo, že zpřístupnění knihoven celého světa na jedno kliknutí nezvýšilo gramotnost ani kulturní úroveň mladých lidí.
Když papež František nedávno hovořil o tom, že je třeba přimět lidi (zejména seminaristy) k tomu, aby četli literaturu a částečně se odpoutali od obrazovek, prohlásil jsem, že papežův návrh nebere v úvahu, jak obrazovky mění přístup lidí ke čtení. Nejsou to jen „různé způsoby zprostředkování obsahu“. Zásadně se liší v tom, jak každý z nich přistupuje k textu, i v tom, jak podmiňují psaní tohoto textu. Řekněme, že James Fenimore Cooper by neudělal kariéru jako přispěvatel na Twitteru.
Jednobarevný svět
Zadruhé, Bauerlein v návaznosti na předchozí argument kritizuje obrazovky za to, že uzavírají mladé lidi do kleští mládežnické kultury. Knihy alespoň občas nutí mladé lidi zabývat se tím, čemu se kdysi říkalo „vyšší kultura“, tedy něčím, co přesahuje úroveň zájmu současného teenagera či mladého dospělého. V mnoha ohledech jde o „antiintelektuální“ kulturu. Sociální sítě posilují toto zaměření na mládež svými mechanismy „přátelství“, které posilují svět a étos převážně mladých uživatelů. Namísto mezigeneračního obohacení, tvrdí Bauerlein, orientace sociálních sítí na mládež uzavírá mladé lidi do ghetta, a to i s veškerou nezralostí, kterou má za následek taková absence životních zkušeností. Zdaleka nejde o „rozmanitost“ nebo „inkluzi“, ale o generačně (a kulturně) jednobarevný svět, který vylučuje jiné světonázory, než je ten vlastní.
„Nones“
Třetím – a podle mého názoru nejdůležitějším z Bauerleinových argumentů – je imanentizační účinek obrazovek. Bauerlein se tohoto tématu krátce dotkl v závěru svého proslovu, ale možná je právě tento argument ze všech nejdůležitější: zaměření obrazovek na tady a teď, a na mládež, neponechává žádný prostor pro transcendentno. Jak může transcendence proniknout do sociálních sítí? A pokud pro transcendentno není v sociálních sítích místo, kam se pak vejde Bůh nebo jakékoli „existenciální otázky“? Stávají se vůbec otázkami? Uvažuje se o nich vůbec? Bauerlein nepovažuje za náhodu (ani já si to nemyslím), že s tím, jak sociální sítě ovládly několik generací, vznikl v těchto generacích také fenomén nábožensky nepraktikujících lidí, kterým říkáme „nones“ (bez vyznání).
Kultura a étos obrazovky jsou ploché a časově omezené, naprosto imanentní, zcela zaměřené na přítomný okamžik, v jistém smyslu velmi pomíjivé. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci. Ve skutečnosti podporují lhostejnost, ne-li odcizení vůči transcendentním skutečnostem.
Důsledkem však není jen náboženská odcizenost. Pravděpodobně jde ruku v ruce i s dalšími jevy, jako je vyšší výskyt depresí a psychických onemocnění mezi mladými lidmi, sociální dysfunkčnost, a dokonce i sebevraždy. To se projevuje především v období dospívání, a zejména u dospívajících dívek, které ve snaze vytvořit si vlastní identitu trpí tím, že jsou ponořeny do kultury vrstevníků, která je často negativní, nejistá a plná pocitů viny. Taková je daň za imanentnost.
Mínótauros imanence
Jacques Maritain před mnoha lety v jiném kontextu kritizoval současné ponoření do přítomnosti na úkor transcendence. Nazval to „mínótaurem imanence“. V mnoha ohledech byl, co se týče našich současných problémů, velmi prozíravý. Mínótauros byl kříženec, „nekonformní“, napůl člověk, napůl zvíře, zplozený při bestialitě. Byl uvězněn v labyrintu na Krétě, do kterého bylo pravidelně posíláno čtrnáct mladých lidí z Athén – sedm mužů a sedm dívek –, aby je Mínótauros pozřel. Teprve Théseus ho nakonec zabil (a díky niti, kterou dostal, se mu podařilo najít cestu zpět z labyrintu).
Dnešní Mínótauros imanence sice není napůl býk a napůl člověk, ale i nadále stravuje mladé lidi, kteří jsou jinak v rozpuku mládí. Nepohlcuje je tím, že by je požíral zaživa, ale tím, že požírá jejich přirozenou otevřenost vůči něčemu (a Někomu) většímu a přesahujícímu je samotné. Naplňuje je plochostí tohoto světa tím, že jim zaslepuje oči před dobrodružstvím vydat se do hlubin života s Bohem jako jejich průvodcem. Bauerlein poukázal na něco, co podrývá naše úsilí o evangelizaci a pastoraci mládeže a co je hlavním důvodem rostoucího počtu lidí bez vyznání.
Kde je dnešní Théseus?
John M. Grondelski Ph.D.
přeložil Pavel Štička
03.04.2025, RC Monitor 6/2025
Nedávné slavnosti sv. Josefa a Zvěstování Páně, jsou připomínkou nejen významné události pro naši spásu a Pěstouna Páně, ale také nám okrajově připomínají, že jaro, alespoň to astronomické, je tady, a kdo si nenatrhal včas kočičky, bude mít na Květnou neděli v průvodu odkvetlé kocoury. Ale to není to nejdůležitější, kočičky se dají nahradit jakoukoli jinou větví nebo palmovým lupenem zakoupeným v květinářství.
21.03.2025, RC Monitor 5/2025
Trocha teorie na úvod: Svátost svěcení má tři stupně. Každý stupeň svěcení je svátostí. Proto je velmi nepřesné a zavádějící pojmenování svátost kněžství. Jedná se pouze o lidové označení této svátosti, plynoucí z toho, že se nejčastěji uděluje svátost svěcení ve stupni kněžském.
10.03.2025, RC Monitor 4/2025
Náš život je tak trochu prašný, nemyslíte? Představuji si to takto: pokud moje matka někdy v létě 1968, v době Pelíšků a Vln, snědla třeba mrkev, některé atomy z pole, na kterém ta mrkev vyrostla, se prostřednictvím její dělohy a placenty, popř. později jejím mateřským mlékem, možná dostaly do mého těla. Takže se možná staly součástí mé malé dětské ručičky. Celý život však dýcháme, jíme, pijeme, vydechujeme a vyměšujeme atd., takže když se na svou ruku podívám dnes, tvoří ji jiné atomy, než byly v ručičce mého předškolního věku.
19.06.2025, RC Monitor 11/2025
Slavnost Těla a Krve Páně (lat. Corpus Domini) byla ustanovena v roce 1264 papežem Urbanem IV. Její příběh odráží duchovní cestu jedné epochy, jež usilovala o znovuobjevení ústředního postavení Eucharistie v životě církve. Ve 13. století se svaté přijímání stalo natolik vzácným, že čtvrtý lateránský koncil (1215) musel přikázat alespoň jednou za rok účast na této svátosti. Z obavy před znesvěcením a kvůli přílišnému důrazu na bázeň místo na vroucnost víry se zaváděly přísné podmínky, které prakticky znemožňovaly lidem přístup k Eucharistii.
03.03.2025, RC Monitor 4/2025
Jeden z četných papežů Františků, a to jako náhodou zrovna ten skutečný a nevysněný, praví v úvodu k novele církevního trestního práva, dohnán na poslední chvíli akutním nebezpečím disciplinárního rozkladu v církvi: „Užití trestů ze strany pastýřů a představených se jeví jako nezbytné. Pastýřova nedbalost v přístupu k trestnímu systému činí zjevným, že neplní svůj úřad řádně a věrně.“
31.03.2025, RC Monitor 6/2025
Kanadská vláda zastavila vyšetřování tvrzení o hromadných pohřebištích dětí v bývalých internátních školách provozovaných církví poté, co nebyl nalezen ani jediný hrob. Obvinění z týrání a vražd stovek domorodých dětí vyvolala v Kanadě vlnu zlosti, která vedla k žhářským útokům, vandalismu a znesvěcení přibližně 120 kostelů.