09.01.2025, Crisis Magazine
Závislost na obrazovkách
Zaprvé, závislost na obrazovkách zlikvidovala čtenářské dovednosti a posléze i vědomostní úroveň. Výuka přes obrazovku byla původně propagována jako způsob, jak přizpůsobit vzdělávání individuálním zájmům a schopnostem dítěte, ale zejména po covidovém lockdownu se ukázalo, že zpřístupnění knihoven celého světa na jedno kliknutí nezvýšilo gramotnost ani kulturní úroveň mladých lidí.
Když papež František nedávno hovořil o tom, že je třeba přimět lidi (zejména seminaristy) k tomu, aby četli literaturu a částečně se odpoutali od obrazovek, prohlásil jsem, že papežův návrh nebere v úvahu, jak obrazovky mění přístup lidí ke čtení. Nejsou to jen „různé způsoby zprostředkování obsahu“. Zásadně se liší v tom, jak každý z nich přistupuje k textu, i v tom, jak podmiňují psaní tohoto textu. Řekněme, že James Fenimore Cooper by neudělal kariéru jako přispěvatel na Twitteru.
Jednobarevný svět
Zadruhé, Bauerlein v návaznosti na předchozí argument kritizuje obrazovky za to, že uzavírají mladé lidi do kleští mládežnické kultury. Knihy alespoň občas nutí mladé lidi zabývat se tím, čemu se kdysi říkalo „vyšší kultura“, tedy něčím, co přesahuje úroveň zájmu současného teenagera či mladého dospělého. V mnoha ohledech jde o „antiintelektuální“ kulturu. Sociální sítě posilují toto zaměření na mládež svými mechanismy „přátelství“, které posilují svět a étos převážně mladých uživatelů. Namísto mezigeneračního obohacení, tvrdí Bauerlein, orientace sociálních sítí na mládež uzavírá mladé lidi do ghetta, a to i s veškerou nezralostí, kterou má za následek taková absence životních zkušeností. Zdaleka nejde o „rozmanitost“ nebo „inkluzi“, ale o generačně (a kulturně) jednobarevný svět, který vylučuje jiné světonázory, než je ten vlastní.
„Nones“
Třetím – a podle mého názoru nejdůležitějším z Bauerleinových argumentů – je imanentizační účinek obrazovek. Bauerlein se tohoto tématu krátce dotkl v závěru svého proslovu, ale možná je právě tento argument ze všech nejdůležitější: zaměření obrazovek na tady a teď, a na mládež, neponechává žádný prostor pro transcendentno. Jak může transcendence proniknout do sociálních sítí? A pokud pro transcendentno není v sociálních sítích místo, kam se pak vejde Bůh nebo jakékoli „existenciální otázky“? Stávají se vůbec otázkami? Uvažuje se o nich vůbec? Bauerlein nepovažuje za náhodu (ani já si to nemyslím), že s tím, jak sociální sítě ovládly několik generací, vznikl v těchto generacích také fenomén nábožensky nepraktikujících lidí, kterým říkáme „nones“ (bez vyznání).
Kultura a étos obrazovky jsou ploché a časově omezené, naprosto imanentní, zcela zaměřené na přítomný okamžik, v jistém smyslu velmi pomíjivé. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci. Ve skutečnosti podporují lhostejnost, ne-li odcizení vůči transcendentním skutečnostem.
Důsledkem však není jen náboženská odcizenost. Pravděpodobně jde ruku v ruce i s dalšími jevy, jako je vyšší výskyt depresí a psychických onemocnění mezi mladými lidmi, sociální dysfunkčnost, a dokonce i sebevraždy. To se projevuje především v období dospívání, a zejména u dospívajících dívek, které ve snaze vytvořit si vlastní identitu trpí tím, že jsou ponořeny do kultury vrstevníků, která je často negativní, nejistá a plná pocitů viny. Taková je daň za imanentnost.
Mínótauros imanence
Jacques Maritain před mnoha lety v jiném kontextu kritizoval současné ponoření do přítomnosti na úkor transcendence. Nazval to „mínótaurem imanence“. V mnoha ohledech byl, co se týče našich současných problémů, velmi prozíravý. Mínótauros byl kříženec, „nekonformní“, napůl člověk, napůl zvíře, zplozený při bestialitě. Byl uvězněn v labyrintu na Krétě, do kterého bylo pravidelně posíláno čtrnáct mladých lidí z Athén – sedm mužů a sedm dívek –, aby je Mínótauros pozřel. Teprve Théseus ho nakonec zabil (a díky niti, kterou dostal, se mu podařilo najít cestu zpět z labyrintu).
Dnešní Mínótauros imanence sice není napůl býk a napůl člověk, ale i nadále stravuje mladé lidi, kteří jsou jinak v rozpuku mládí. Nepohlcuje je tím, že by je požíral zaživa, ale tím, že požírá jejich přirozenou otevřenost vůči něčemu (a Někomu) většímu a přesahujícímu je samotné. Naplňuje je plochostí tohoto světa tím, že jim zaslepuje oči před dobrodružstvím vydat se do hlubin života s Bohem jako jejich průvodcem. Bauerlein poukázal na něco, co podrývá naše úsilí o evangelizaci a pastoraci mládeže a co je hlavním důvodem rostoucího počtu lidí bez vyznání.
Kde je dnešní Théseus?
John M. Grondelski Ph.D.
přeložil Pavel Štička
11.04.2025, RC Monitor 6/2025
Nelze zamlčet, že jedním z nově nastražených lákadel se po roce 1989 stala i pro katolické kněze možnost osobního sebezviditelňování v médiích. To však s sebou nese nemalé riziko ohrožení vlastní kněžské svátostné identity.
15.04.2025, RC Monitor
Někteří mají ještě v paměti Vánoce a již jsou na dosah dny, kdy bude asi každý z nás co nejintenzivněji rozjímat o utrpení Páně (jak ten čas letí). O jeho prožité bolesti, samotě, nepochopení a lhostejnosti okolí, zradě. Ano, o tom všem je Svatý týden, jehož bolest ovšem přebíjí radost ze Vzkříšení.
30.01.2025, Zrcadlo církve 12/2024
Dne 17. září 2024 z tohoto světa odešla zakládající členka Společnosti pro církevní právo a blízká přítelkyně nás všech paní Ing. Marta Peroutková, rozená Šťastná, ekonomka, kdysi pracovnice v zahraničním obchodu, poté zástupkyně Naumannovy nadace v České republice. Ing. Peroutková pozorně provázela životem nejen svého manžela i celou svou rodinu, ale i své přátele a přátele svého manžela. Po řadu let nevynechala ani jednu z akcí Společnosti pro církevní právo; v roce 2008, kdy společnost byla pro nedostatek místa v dominikánském klášteře z jeho prostor vypovězena, se rozhodným způsobem zasloužila o její další trvání tak, že zajistila pro Společnost pro církevní právo dvě krásné místnosti v domě svém a své rodiny na Žižkově v Sudoměřské ulici č. 25.
24.02.2025, RC Monitor 3/2025
Světový den nemocných, který připadá na svátek Panny Marie Lurdské, je připomínkou toho, že nikdo není ve svém utrpení sám. Kde je bolest, tam je Kristus. A kde je Kristus, tam je naděje. Povzbuzujme se navzájem, podejme pomocnou ruku a nesme světlo Kristovy lásky tam, kde ho nejvíce potřebují.
17.03.2025, RC Monitor 5/2025
Změna (či úprava, jak chcete) ritu mše svaté vstoupila v účinnost o první neděli adventní 30. listopadu 1969. Někde se na to připravovali s dychtivostí, jinde s nechutí, ne-li docela věcnými výhradami. Já tomu tehdy jako čtrnáctiletý ještě tak moc nerozuměl, ale připadlo mi divné, když se v sobotu 29. listopadu po ranní mši svaté misál odnesl s tím, že už nebude potřeba. Jak to? říkal jsem si už tehdy. Po nějaké době to vyjádřil kardinál Ratzinger mnohem fundovaněji: není přece možné, aby to, co ještě včera bylo tím správným, ba jediným, se nyní považovalo za škodlivé a touha po tom za něco nepatřičného? Leč byli jsme vycepování k poslušnosti, a tak se začalo „po novu“.
03.04.2025, RC Monitor 6/2025
Nedávné slavnosti sv. Josefa a Zvěstování Páně, jsou připomínkou nejen významné události pro naši spásu a Pěstouna Páně, ale také nám okrajově připomínají, že jaro, alespoň to astronomické, je tady, a kdo si nenatrhal včas kočičky, bude mít na Květnou neděli v průvodu odkvetlé kocoury. Ale to není to nejdůležitější, kočičky se dají nahradit jakoukoli jinou větví nebo palmovým lupenem zakoupeným v květinářství.