Pívečko a Eucharistie

Nežli jsme se dočkali na televizi NOE veřejné šarády ve formě mše v hospodě, její protagonista již například dlouhá léta brojil proti celibátu, ano, tomu celibátu, který žádný jiný koncil tolik nevyzdvihoval, jako druhý vatikánský, jímž se každý rádoby reformátor v katolické církvi musí zajíkat. Hospodin pozval do hospody také protagonistovu družku po boku, se kterou údajně „udržuje vztah“, ohledně jehož skutečného charakteru úspěšně mlží. Přitom se mohl již dávno vydat směrem, kde na jeho „nevyžádané rady“ zřejmě čekají a kde duchovní nejsou trápeni závazkem vnuceného celibátu. Dokořán by mu totiž otevřela své dveře kdekterá protestantská církev. Ale to by nebylo to „žúžo“ permanentní rebelie. Vždyť u protestantů je již všechno církevně reformní haraburdí vybojováno. Jen je podivné, že na rozdíl od stále ještě zkostnatělé katolické církve s jejími celibátními kněžími nevzrůstá zájem o takto vítězné protestantské církevní útvary. Splňují přece všechny reformní požadavky nastolované v katolické církvi. Mají například pastorky, po nichž touží i náš protagonista: „Asi by nebyl problém kdyby žena seděla ve zpovědnici a měla mši svatou“ (M. O. Vácha, Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně, s. 141). Jenže smůla: domněle prorocké prosazování kněžství žen neodměnil dobrotivý papež František poklepáním na rameno, nýbrž trestní sankcí. Vyhrazení svátostného kněžství pouze mužům se totiž opírá o definitivní a neměnnou nauku církve, jak to naléhavě zdůraznil Jan Pavel II. již roku 1994. A nikoli po tolik vzývaném dialogu, nýbrž po důrazném napomenutí má být pachatel potrestán nápravným trestem, například exkomunikací, a také zbavením úřadu: hleďme kánon milosrdného papeže Františka číslo 1365. František nám totiž trestní právo v církvi komplexně novelizoval a (světe div se!) trestní sankce zpřísnil. Co se to s tím naším papežem Františkem děje? Kam se poděl dialog? A kam otevřenost a synodalita?

Trestní předpisy papeže Františka však trpí jednou zásadní vadou. Mezi okolnosti, které vylučují trestnost, není totiž zařazena existence mediálního fanklubu, jehož síla by blokovala potrestání viníka. Vidíme přece, že pokud kdokoli z kléru má zvýšený vliv v médiích, zvláště tzv. veřejnoprávních, stává se naprosto beztrestným, vyňatým z běžné disciplíny, jíž se musí ostatní velebníčkové ve své poslušnosti podřizovat. Tento křiklavý dvojí metr je vrcholně demotivující, frustrující a ponižující. Zato však od privilegovaných duchovních lze předpokládat mediální bouři, kdykoli se jich začne týkat disciplinární opatření, na něž jsou „obyčejní kněží“ zvyklí a musejí je snášet bez možnosti mediálně zveřejňovaných nářků. Pokud se ovšem proti kněžským majitelům fanklubů ordinář pochlapí a zasáhne, jak to chvalitebně učinil právě arcibiskup Graubner proti našemu strůjci hospodské mše, dočká se nejen nenávistné bouře zášti, ale i absurdní situace, kdy si dosud privilegovaní postižení začnou hrát na umlčované a ukřivděné. Toto vše paralyzuje výkon skutečně spravedlivé a účinné autority v církvi. Ukřičený mediální a internetový fanklub i akceschopné provádění rebelií již nedávno rozvrátilo Katolickou teologickou fakultu v Praze. Nyní jsme jen svědky dalšího pokračování této hořké komedie.

Náš protagonista není v pořádání nedůstojného kvazimešního happeningu sám. Myslí si, že pokud se představení někomu nelíbilo, je to pouze věc vkusu, takže je ochoten omlouvat se pouze přecitlivělým dámám, jichž se jeho představení zřejmě dotklo. Ve skutečnosti však jde o záležitost víry v Kristovu eucharistickou přítomnost a dodržování této víře odpovídající závazné disciplíny.

Vítejme tedy v klubu liturgických improvizátorů! Tak v jisté diecézi se jeden důstojný pán pokusil okoukat určitý západní vzor a uspořádal pro děti klaunskou „mši“ s červeným umělohmotným kulatým nosem a kostýmem skutečného klauna. Na rozdíl od našeho mediálně slavného protagonisty však neměl zdaleka takové mediální pokrytí, takže pan biskup Kročil skutečně zakročil, aniž by se zvedla agresivní bouře ukřivděnosti. Zato v jiné diecézi už po dlouhá desetiletí doslova řádí kněz, který zcela improvizuje slova mše svaté a misál nepoužívá. Tím se od mnoha jiných obdobných a beztrestných jedinců neliší. Pamatujeme si například již zesnulého kněze – divouse, který ve svých improvizacích ohodnotil hierarchy uvnitř samotné eucharistické modlitby: „prosíme tě za služebníky užitečné i neužitečné: Jana Pavla, Miloslava...“ Také lavabo si týž kněžský živel roztomile zaimprovizoval: „smyj ze mě všechny mé pletichy a proviny“. Avšak výše uvedený dosud žijící super–improvizátor se navíc nezastaví ani před proměňovacími slovy, která jsou k platnosti mše svaté nezbytná. Okusme tedy trpké plody jeho tvořivosti při proměňování kalicha s vínem: „A ty nám Ježíši nabízíš pohár jako své nevěstě, říkáš nám: Vezměte a pijte z toho poháru všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá pro vás, do vás, za vás a za všechny na odpuštění hříchů, toto je nová a věčná manželská smlouva, to slavte na mou památku.“ Svou odvážností tento pán nad pivní mší bezesporu trumfuje, protože jeho mše zřejmě nemohou být ani platné. Bezmocný způsob uplatňování autority vůči jeho svévoli výstižně vyjádřil jistý činitel tamní diecéze: „My jsme ho prosili (sic!), aby sloužil podle misálu.“ Nechtějme snad ani vědět, na co se asi přijde, pokud se začne zkoumat platnost křtů udělovaných tímto výtečníkem. V Americe takto zjistili, že byl dokonce neplatně pokřtěn muž, jenž se stal v dospělosti knězem. Svátosti, které do té doby uděloval, byly neplatné.

A pokud by si protagonista „Hospodina v hospodě“ myslel, že toto už je vrchol, může se ještě vydat do metropole své domovské diecéze. Tam při nadšeném oslavování LGBT na den „gay pride“ koncelebroval katolický řeholní kněz s husitskou farářkou. Stůl byl vepředu ozdoben antependiem s duhovou vlajkou. Sám řeholník se na sítích pochválil, že opravdu koncelebroval, a to husitskou liturgii dr. Farského. Nějaká dobrá duše jej však zřejmě upozornila, že takováto zakázaná intercelebrace představuje trestný čin. Myslel si tedy, že smazáním slůvka „koncelebrace“ se něco změní. Ale kdepak: jednalo se o liturgii, kde jsou uvedena konsekrační slova podobně jako v katolickém misálu. Takovou koncelebraci s nekatolickým duchovním náš papež František přes veškeré dialogično synodálního procesu nejenže postihuje trestní sankcí, nýbrž také požaduje, aby se na diecézní úrovni zjistil skutkový stav, a rozhodnutí o uložení přísného trestu bylo vyhrazeno vatikánskému Dikasteriu pro nauku víry. Stalo se již tak? Takové jednání totiž patří mezi trestnými činy do kvalifikace těch zcela nejzávažnějších hříchů (peccata graviora), jakožto „koncelebrace eucharistické oběti se služebníky církevních společenství nemajících apoštolskou posloupnost a neuznávajících svátostnou důstojnost kněžského svěcení“.

Z luxusních kleriků u slovutného pražského Nejsvětějšího Salvátora jsme mohli zřít na obrazovce ČT mši jednoho z předchůdců strůjce „Hospodina v hospodě“, který v posedu lotosového květu a s duhovou štólou celebroval na zemi jakousi mši, kde si účastníci samoobslužně brali Eucharistii. Poté se týž odebral do horního patra budovy, kde společně s vrcholným salvátorským Mistrem v osobě čarodějova učně recitoval východoasijskou mantru „óm -óm -óm“ do bílé holé zdi. Pořad ČT, ve kterém se tito sebepředváděči chlubí tím, zač by se měli stydět, bychom mohli parafrází nazvat „Cesty nevěry“. V excesech náboženského vysílání si Česká televize s televizí „dobrých zpráv“ NOE nikterak nezadá.

A tak vlastně na tom náš strůjce hospodské mše není až tak špatně. Přinejmenším byla jeho mše platná. Ovšem co úkon, to exces. Vezměme jen bohoslužbu slova. Četl nepokřtěný redaktor České televize, evangelium pak předčítal kněz, který kněžství opustil. Jeho úspěšně vyřízená žádost o papežskou laicizaci musela být jistě doprovázena pokornými floskulemi. Jen kdyby již tehdy Svatý otec věděl, že tento výtečník bude jednou číst evangelium, vyhrazené pouze zákonně ustanovenému knězi či jáhnovi. On se však mezitím věnoval politice. Jenomže když někdo neplní sliby dané Bohu, jak může plnit sliby dané voličům? A co se týká homilie, ta také náleží knězi nebo jáhnovi, ale rozhodně ne rozčepýřenému ekonomovi a hodné paní věnující se charitě.

Závěrem je třeba poznamenat něco zcela zásadního. Mše svatá není jakousi kreativní nápodobou Kristovy poslední večeře. To bychom ji slavili ve čtvrtek večer. Otřesný zážitek mohl zkušební komisi na teologické fakultě dopřát student při státních zkouškách: „Před Ježíšem přece apoštolové neklečeli a necpal jim tam něco do pusy.“ (sic!) Mše svatá je zpřítomněním Kristovy kalvarské oběti, a zároveň oslavou jeho Zmrtvýchvstání. Odtud neděle. Ženy, které Vzkříšeného poznaly, před ním poklekaly. Nepily s ním pívečko. Učedníci se Vzkříšenému na hoře v Galileji klaněli, nešli se svým Hospodinem do hospody. Vzkříšený již nebyl onen kdysi pomlouvaný „žrout a pijan vína“. Nebo piva...

P. doc. JUDr. Stanislav Přibyl