Katolická víra v srdci muslimského Maroka

Vysloužilý francouzský voják „Karel od Ježíše“ se v roce 1883 vydal do Maroka v přestrojení za marockého Žida, zmapoval zemi a vydal se do jejích nejodlehlejších oblastí. Tento milovník severní Afriky po sobě zanechal odkaz, který žije dál v modlitbách stovek mladých lidí, shromážděných na víkendu modliteb a společenství pořádaném diecézí Rabat.

Církev, kterou málokdo očekává
Takovou představu si s Marokem spojuje málokdo. Při zmínce o tomto severoafrickém království se nám možná vybaví barvité trhy a písečné duny. Jen málo z nás však zřejmě ví o živé realitě církve v Maroku, zakořeněné v mučednictví, rostoucí díky řeholním společenstvím, která zasvětila život službě, a udržované různorodou, věřící mládeží.

V Maroku žije přibližně 30 000 katolíků, to znamená, že tvoří méně než 1 % populace, přičemž údaje se liší kvůli nedostatku informací o marockých konvertitech ke křesťanství. Přestože je konverze ke křesťanství společensky odmítaná a „proselytismus“ je přísně zakázán, kostely hostí různorodá společenství. Velkou většinu katolíků v Maroku tvoří studenti z celé subsaharské Afriky. V mé farnosti svatého Františka z Assisi ve Fesu je zastoupeno asi 30 zemí, přičemž téměř všichni věřící jsou studenti ve věku kolem dvaceti let. Rabatský arcibiskup, kardinál Cristóbal López Romero, uvedl, že v Maroku žijí katolíci ze „100 různých zemí“.

Když jsem poprvé přijel do Maroka studovat arabštinu jako student George Mason University, nevěděl jsem, co od církve očekávat. Byl jsem poctěn, že mě rychle přijali do svého společenství plného radosti, kde moje víra mohla růst.

Mučedníci a misionáři
Moderní církev v Maroku, jež byla po expanzi islámu oddělena od starověké římské severoafrické církve, má skutečně kořeny v řeholních společenstvích, která přicházela přes Gibraltarskou úžinu konat misii. Jak mi řekla jedna řeholní sestra, Maroko bylo odedávna „františkánským územím“. Sám svatý František vybral pět bratří, aby do Maroka přinesli evangelium. Tito bratři, arabsky hovořící svatý Berard z Carbia a jeho čtyři společníci, dorazili v roce 1220 do Marrákeše a na trhu hlásali radostnou zvěst. Po neúspěšných pokusech vyhnat je zpět do Evropy je nakonec sultán osobně sťal. Když se svatý František dozvěděl o mučednické smrti bratří, poznamenal: „Nyní mohu opravdu říci, že mám pět menších bratří,“ čímž zdůraznil jejich statečnost.

Navzdory politickým potížím misionáři do Maroka přijížděli dál. V období, kdy barbarští piráti unesli tisíce Evropanů a odvezli je jako otroky do Maroka, byl některým duchovním umožněn přístup, aby sloužili křesťanským zajatcům. Trinitáři a mercedariáni – například francouzský kněz Dominique Busnot, který vydal spis, v němž vylíčil život za vlády nechvalně proslulého sultána Moulaye Ismaïla – se snažili vyjednat propuštění zotročených křesťanů na svobodu.

Klíčovou postavou katolicismu v Maroku i v celé severní Africe je svatý Charles de Foucauld, svatořečený v roce 2022. Je považován za oblíbeného patrona církve v Maroku. Jeho hluboká úcta k severní Africe a muslimským bratřím žije dál v mnoha řeholních společenstvích inspirovaných jeho životem, z nichž jedním jsou Malé sestry Ježíšovy. V mém domovském Fesu žijí ve starém městě čtyři malé sestry Ježíšovy, pracují mezi místními obyvateli a tiše svědčí o evangeliu životem, jaký vedl Ježíš v Nazaretě. Přijímají prostotu skrytého Kristova života a snaží se žít jako pokorné svědkyně evangelia mezi svými muslimskými přáteli, spolupracovníky a sousedy.

Řeholní společenství
Činnost řeholních společenství v Maroku v žádném případě neskončila. Po absolvování univerzity s hlavním oborem zaměřeném na mezinárodní politiku a vedlejším zaměřením na arabštinu jsem se vrátil učit angličtinu do Fesu, kde nyní již rok žiju. Během tohoto roku jsem měl možnost tuto zemi lépe poznat a v každé farnosti, kterou jsem navštívil, jsem se setkal s úžasnými řeholníky, kteří různými způsoby slouží společnosti. V Tangeru jsem se setkal s misionáři milosrdenství, v Marrákeši s živou skupinou františkánů, kteří spravují kostel pojmenovaný po tamních mučednících, a strávil jsem den s několika bratry františkány, kteří žijí v Meknesu a vedou Jazykové centrum svatého Antonína, kde téměř zdarma pořádají jazykové kurzy pro marocké studenty z rodin s nízkými příjmy.

Asi nejpůsobivější setkání s řeholí v Maroku jsem však zažil ve městě Udžda, které leží na marocké hranici s Alžírskem. Zde tři kněží z Misionářského institutu Consolata – Ital, Keňan a Konžan – a několik řeholních sester slouží mnoha migrantům, kteří přicházejí do Maroka. Když mě kněží provedli svým střediskem pro přijímání uprchlíků, šokovalo mě, že tito mladí muži pocházejí ze všech koutů Afriky a utíkají před válkou a násilím v zemích, jako je například Súdán. Misionáři z institutu Consolata, kteří vidí potřeby migrantů, neúnavně pracují na této vinici, která jim byla svěřena.

Sledovat den v životě těchto kněží bylo opravdu působivé. Navzdory neustálým zprávám o nemocech, strádání, a dokonce i smrti během nebezpečné cesty migrantů, jejímž cílem je Evropa, vyzařovali tito tři kněží jen radost. Žertovali s uprchlíky, z nichž některým nebylo víc než 14 let, a slyšel jsem je zpívat, když se věnovali svým každodenním povinnostem. Velkoryse otevřeli dveře všem potřebným a poskytli procházejícím bezplatnou lékařskou péči, jídlo a místo k přespání. Současně dbali na to, aby všichni hosté plnili svou roli, fungovali jako rodina při přípravě jídla, mytí nádobí a praní prádla. Při večerní mši svaté se kněží společně vroucně modlili, aby byly vyslyšeny modlitby těchto migrantů, aby našli bezpečí a stabilitu, kterou hledají.

Úcta k minulosti
V den Památky všech věrných zesnulých jsem se připojil k našemu faráři, otci Matteovi Revellimu, a několika dalším farníkům ve Fesu, abychom se vydali na každoroční žehnání hrobů na místním křesťanském hřbitově. Při vstupu se ukázala poklidná mozaika kdysi jistě bohatě zdobených hrobů, jejichž detaily během desetiletí vybledly. Jména byla většinou francouzského původu, i když nápisy odhalovaly i jména španělská, italská a německá. Poté co jsme prošli kolem rozsáhlého prostoru s hroby vojáků z druhé světové války, mě duchovní upozornil na hroby asi 90 řeholních sester. Ty obětovaly svůj život službě v různých částech Fesu – založily Školu svaté Terezie, která je stále v provozu, pracovaly jako zdravotní sestry, a dokonce provozovaly podnik na sterilizaci mléka. Dále otec Matteo gestem ukázal na velký náhrobek s nápisem „Otcové františkáni“. Zde, jak vysvětlil, je pohřben otec Michel Fabre, františkánský kněz, který byl roku 1912 zabit ve Fesu během protifrancouzského povstání.

Připojili se k nám dva starší muži, Španěl a Francouz, kteří ve Fesu vyrostli, a vzpomínali na své dětství ve francouzském Maroku. V padesátých letech 20. století žilo jen ve Fesu přes 10 000 katolíků. Na 1360 dětí navštěvovalo hodiny katecheze a každý měsíc se zde uzavíraly sňatky a křtily děti.

Vzhledem k tomu, že počet katolíků ve Fesu klesl na pouhé stovky, může se zdát, že zde katolické komunitě chybí vitalita. Zjistil jsem však, že to zdaleka není pravda.

Život ve farnosti dnes
Studenti v mé farnosti slaví životní události společně, komunita pořádá po celý rok tematické večery, Mariina legie organizuje v květnu mariánské oslavy a skupina charismatické obnovy nabízí celonoční modlitební vigilie, abychom jmenovali alespoň některé z aktivit. Působení v pastoračním týmu farnosti mi v uplynulém roce umožnilo lépe porozumět tomu, jak služba funguje na farní úrovni. Protože farnost je převážně frankofonní, snažili jsme se více podpořit zástupce jazykových menšin, konkrétně anglicky, španělsky a portugalsky mluvící, kteří se někdy mohou mezi francouzsky mluvící většinou cítit odstrčeni. Náš farář se cíleně modlí eucharistickou modlitbu v různých jazycích a každou neděli je druhé čtení přednášeno v některém z méně zastoupených jazyků.

Jako anglicky mluvící menšina ve farnosti jsme se snažili vytvořit společenství, kde bychom se mohli scházet, modlit a společně růst prostřednictvím duchovních obnov, společných večeří a biblických studií. Bylo požehnáním vidět, jak tato skupina roste a studenti nacházejí místo, kde se cítí dobře ve spojení s Bohem a podobně smýšlejícími lidmi.

Život křesťana v Maroku může být místy osamělý, a proto toto silné společenství církve hraje důležitou roli. Maroko je výrazně nábožensky založená země, kde islám prostupuje snad všechny oblasti života. Pyšní se dlouhou historií tolerance a lidé mají sklon křesťanství jednak respektovat a zároveň jsou zvědaví a chtějí se o mém náboženství dozvědět víc. Je to také země, kde je islám státním náboženstvím a král je vnímán jako hlava vlády i věřících. Zpráva amerického ministerstva zahraničí o mezinárodní náboženské svobodě za rok 2021 uvádí, že Maroko „kriminalizuje činy a projevy podrývající islámské náboženství“.

Téměř každý den se mě někdo ptá na mou víru, ať už je to taxikář, prodavač zeleniny nebo dítě hrající fotbal na ulici. Musel jsem se rychle zdokonalit v marocké arabštině, abych byl schopen svou víru vysvětlit, když se mě lidé zeptají, a zdůraznit náš společný abrahámovský původ. I když se tyto rozhovory a mezináboženský respekt ukazují jako skvělé rysy v dnešním často rozděleném světě, potřeba společenství mezi stejně smýšlejícími lidmi zůstává.

Jak mi vysvětlil jeden kněz v Maroku, jsme jako stromy, které potřebují vodu. Když žijeme v Maroku, v zemi, kde je horlivě praktikováno jiné náboženství, mohou naše kořeny růst hlouběji, pokud hledáme odpovědi a způsoby, jak uvažovat o vlastní víře. Zároveň však mohou naše větve nad zemí řídnout a slábnout, pokud nejsou často vyživovány prostřednictvím svátostí, modlitby a křesťanského společenství.

Postní doba a Velikonoce
Letos na jaře jsem poprvé strávil postní dobu a následně Velikonoce v Maroku. Postní doba se tentokrát překrývala s většinou ramadánu, a tak jsem se rozhodl, že v rámci postní praxe vyzkouším půst od jídla a vody ve stylu ramadánu – od východu do západu slunce. Ukázalo se, že je to krásný způsob, jak se sjednotit s muslimskými bratry a sestrami, a zároveň to otevřelo mnoho skvělých rozhovorů o víře, půstu a modlitbě. Každý večer během měsíce ramadánu se západem slunce se z hradů obklopujících středověké město Fes ozývala palba z děl, která upozorňovala obyvatele, že nastal čas k jídlu. Vše se zastavilo, ulice zcela ztichly a rodiny se shromáždily v domech, aby přerušily půst a poděkovaly Bohu. Měl jsem tu čest účastnit se těchto jídel s mnoha přáteli, sousedy, a dokonce i s rodinami svých studentů angličtiny. Byla to příležitost obětovat náročný denní půst na konkrétní úmysl a poděkovat Bohu za dar potravy a lidí, se kterými se o ni můžeme podělit.

Pak přišel Svatý týden, kdy jsem poprvé slavil velikonoční triduum mimo rodinu. Ohromila mě krása a intenzita, s jakou se moji bratři a sestry ve Fesu ponořili do Kristova utrpení. Na Bílou sobotu se studenti sešli, aby společně připravili výzdobu, která zkrášlila kostel na velikonoční vigilii. Během ní bylo do církve přijato několik nových členů, a náš farář připravil občerstvení na společné setkání po mši.

Velikonoční vigilie byla jedním z nejradostnějších projevů víry, jaké jsem v životě viděl. I po dlouhé bohoslužbě lidé zůstávali v kostele a do noci zpívali chválu vzkříšenému Beránkovi, doprovázenou jásavými výkřiky radosti a tancem.

Následující den, po ranní mši, které se zúčastnilo i několik marockých muslimů, aby zažili a poznali naše velikonoční svátky, jsem spěchal domů připravit pečenou jehněčí kýtu a dostatek příloh k sváteční hostině. Můj spolubydlící a několik dalších muslimských přátel mi nezapomněli popřát radostné „velikonoční svátky“ a doslova mě zasypali poetickými požehnáními a přáními, typickými pro krásný arabský jazyk. Začali přijíždět přátelé z kostela, a když zapadlo slunce, shromáždili jsme se na mé střešní terase, abychom hodovali a oslavili Kristovo zmrtvýchvstání.

Sdílení života, sdílení víry
Když se z mešit po celém starém městě ve Fesu ozývalo volání k modlitbě, chvíli jsem pozoroval dění kolem sebe. Byl jsem obklopen katolickými přáteli z různých prostředí i drahými marockými přáteli, smáli jsem se, užívali si dobrého jídla a slavili Velikonoce tisíce kilometrů od mé vlasti. Vzpomněl jsem si na slova svatého Charlese de Foucaulda: „Není nutné druhé učit, léčit je nebo je napravovat. Stačí jen žít mezi nimi, sdílet s nimi lidský úděl a být jim přítomen v lásce.“

Přesně to mi nabídla církev v Maroku a já doufám, že to sám nabídnu i ostatním.

Patrick Bereit
Přeložil Pavel Štička