Realita zla ve světle víry

Tyto tendence tematizovat ďábla mohou budit dojem, že se zlo nějak vrací na scénu a sílí. Ve skutečnosti se ale spíše vrací naše schopnost ho rozpoznat. Moderní člověk totiž často váhá, jestli vůbec brát řeči o ďáblu vážně. Důraz na pozitivní myšlení, eliminaci nepohody a všeho jen zdánlivě nepříjemného je dnes ve společnosti velmi populární. Křesťanská tradice je v tomto však překvapivě střízlivá. Jak připomíná sv. Tomáš Akvinský, démoni nejsou žádné pohádkové bytosti s rohy a kopyty. Jsou to padlí andělé – bytosti s rozumem a vůlí, které se svobodně rozhodly proti Bohu. Zároveň ale nejsou žádnou „protisílou“, která by s Bohem soupeřila na stejné úrovni. Tato dualistická představa stejně silného dobra a zla, které spolu bojují, není křesťanská. Zlo podle Akvinského nemá vlastní podstatu. Zlo je vždy jen jakýmsi nedostatkem dobra. I proto je jeho působení omezené: může člověka svádět, ale nemůže ho donutit. To je důležité si připomenout právě ve chvíli, kdy se mluví o duchovním osvobozování. Protože i když může působit poněkud dramaticky a tajemně, je spíše vrcholem ledovce. Skutečný duchovní boj se většinou odehrává úplně jinde – v obyčejném každodenním životě, kdy se rozhodujeme o malých věcech.

Každý z nás zná pokušení. Je to součást života. Někdy přichází nenápadně: jako myšlenka, která se zdá nevinná, jako malé ospravedlnění, schovává se za zdánlivé dobro. Právě na tuto rovinu upozorňuje Ignác z Loyoly, když mluví o rozlišování duchů. Zlý duch přichází nenápadně, postupně nás vede k neklidu, uzavření do sebe a ztrátě naděje. Naopak Boží působení, i když se může jevit jako náročné, ve finále přináší pokoj.

Duchovní osvobozování má v životě církve své místo. Pro většinu z nás je ale spíš výjimečnou službou než každodenní realitou. Církev k němu přistupuje opatrně a pečlivě rozlišuje, co je skutečně duchovní problém a co patří do oblasti psychologie nebo medicíny. Většina věřících se s exorcismem nikdy nesetká. To ale neznamená, že by se jich boj se zlem netýkal nebo že by nemělo smysl porozumět jeho povaze a způsobům působení. I proto dnes vznikají iniciativy, které se tomuto tématu věnují systematičtěji. Na Katolické teologické fakultě v Praze například probíhá kurz Teologie duchovního osvobozování, který vyvolal bouřlivé kritické reakce – někteří se ptají, zda je vhodné taková témata otevírat, jiní v tom vidí zbytečné nebo dokonce nebezpečné zaměření. Tyto obavy jsou do určité míry pochopitelné, skutečně není žádoucí, aby nás zlo fascinovalo. Přesto však platí, že v jakémkoli boji nikdy nebyla dobrou obranou neznalost. Právě neochota o zlu mluvit nebo snaha ho vytěsnit z našeho uvažování může být paradoxně jedním z jeho nejúčinnějších způsobů působení. Jak často zdůrazňoval Benedikt XVI. ve svých encyklikách, víra je život ve světle pravdy, která má poslední slovo, nikoli boj s temnotou založený na strachu.

Jako vždy, i zde je potřeba hledat rovnováhu. Nepředstírat, že zlo neexistuje, ale zároveň se jím nenechat pohltit. Křesťanská tradice vždy nabízela velmi praktické a konkrétní tipy pro prevenci před působením zla: pravidelný život ze svátostí, zvláště ze zpovědi a eucharistie, věrnost každodenní modlitbě a poctivé naplňování vlastního povolání. Církev vždy doporučovala i poměrně jednoduché, ale účinné prostředky: modlitba k Panně Marii nebo svatému Michaelu, vracet do našich domovů znamení víry, jako jsou kříže na stěnách, ikony a užívání svěcené vody. Není to magie, ale připomínka, komu patří náš život.

Magdaléna Misterková