Bolestná ztráta v Jablonném: Když je zraněna paměť víry

Svatá Zdislava není pro české katolíky postavou z dávných dějin. Je svědkyní evangelia, ženou milosrdenství, manželkou a matkou, která ve svém životě spojila hlubokou víru s konkrétní službou nemocným, chudým a trpícím. Generace poutníků přicházely do Jablonného prosit o její přímluvu; je křestní i biřmovací patronkou mnoha žen našich generací.

Relikvie nebyla pouhým předmětem vystaveným v chrámu. Byla znamením blízkosti světice a připomínkou, že svatost není vzdálený ideál, ale život proměněný Kristovou láskou. Katolická tradice vždy chápala relikvie jako něco hluboce lidského i posvátného zároveň. Křesťanství není náboženstvím odtrženým od těla a dějin. Bůh se stal člověkem, Kristus vstoupil do lidského těla a posvětil lidskou tělesnost i lidský život. Proto si církev od prvních staletí uchovávala ostatky mučedníků a světců s úctou – ne jako magické předměty, ale jako připomínku toho, že Boží milost působí v konkrétních lidských životech.

Slova olomouckého arcibiskupa Josefa Nuzíka, že jde o „úctu k zemřelým i našim společným hodnotám“, proto míří k samému jádru problému. Společnost, která ztratí úctu k mrtvým, velmi snadno ztratí i úctu k živým. A kultura, která se přestane klanět Bohu, začne často zacházet bez úcty i s člověkem.

Bolest celé události nespočívá jen ve ztrátě relikvie, ale i v symbolice tohoto činu. Kostel je místem modlitby, pokoje a smíření. Vstoupit do něj s úmyslem ničit a brát znamená překročit hranici, kterou naše civilizace po staletí považovala za posvátnou. Možná právě proto tato zpráva tolik rezonuje i mezi lidmi, kteří sami nejsou praktikujícími věřícími. Každý totiž intuitivně chápe, že existují věci, které nemají být vydány profanaci.

Ve čtvrtek 14. května však přišla zpráva, která do celé bolestné události vnesla opatrnou naději. Českolipští kriminalisté vpodvečer zadrželi ve Středočeském kraji pětatřicetiletého muže, který je důvodně podezřelý z krádeže lebky svaté Zdislavy z Lemberka. Policii se zároveň podařilo získat informace o místě, kde se vzácná relikvie nachází, a to ještě před tím, než podezřelý stačil dokončit svůj plán. Podle dostupných informací zatím nebylo v první chvíli zcela jasné, zda už má policie relikvii přímo ve svém držení; mluvčí policie však uvedla, že místo jejího uložení policie zná s vysokou mírou pravděpodobnosti.

Tento nový vývoj nic nemění na závažnosti činu, ale přináší úlevu a naději, že to, co bylo zneuctěno a odňato, se bude moci vrátit na místo modlitby a úcty. Zároveň je namístě poděkování těm, kdo se na pátrání podíleli, i všem, kdo v těchto dnech projevili citlivost k hodnotě, která přesahuje běžné měřítko historické památky. Pro věřící nejde jen o úspěch policejní práce, nýbrž také o chvíli, v níž je možné znovu obnovit modlitbu, prosit za očištění zraněného místa a nezapomenout ani na modlitbu za toho, kdo se tohoto skutku dopustil.

Přesto by křesťanská odpověď neměla být vedena pouze rozhořčením. Ani ve chvíli, kdy se objevuje naděje na návrat relikvie, nejde jen o uklidnění vnější situace. Zůstává zranění, které se dotklo úcty k mrtvým, paměti víry i posvátného prostoru. Odpovědí církve proto nemůže být jen spravedlivé vyšetření, ale také modlitba, pokání a prosba, aby i tato bolestná událost byla proměněna v hlubší úctu k Bohu, ke svatým a k duchovnímu dědictví našeho národa.

Svaté totiž nelze skutečně odcizit. Lze ukrást relikvii, poškodit chrám nebo zranit lidské city, ale nelze ukrást svědectví života, který patřil Bohu. Odkaz svaté Zdislavy zůstává živý v modlitbách poutníků, v tiché věrnosti rodin, v péči o nemocné i v každém skutku milosrdenství.

A možná právě tato bolestná událost znovu připomene, že naše kostely nejsou muzei minulosti, ale místy živé víry. Že svatí nejsou jen historické postavy v učebnicích, ale naši nebeští přímluvci. A že národ nežije jen z ekonomiky a politiky, ale také z duchovní paměti, kterou si předává z generace na generaci.

Zdeňka Rybová