Trojiční poslání člověka

Úrovně Božího obrazu
Člověka jako Boží obraz lze vidět ve třech úrovních:
• Každý člověk z miliard unikátních jedinců může a má být celistvým obrazem jediného Boha – o tom chci hovořit dále.
• Celistvým obrazem Boha jsou i manželé jako jednota těla a duše muže a ženy ve vzájemné lásce – tato úroveň (je-li manželství vydařené) obzvláště dokonale vyjadřuje povahu Boha jako společenství osob.
• Celistvým obrazem Boha je i celé společenství lidské rodiny, kde každý člověk je tahem štětce či pixelem (podle toho, zda chcete analogovou či digitální metaforu) na společném portrétu Boha, který lidstvo vytváří – jedněm je dáno tvořit světla, jiným stíny takového portrétu, ti i ti jsou však potřební pro vyjádření podstatných rysů i detailů, jedni bez druhých tuto úroveň neposkládají. Možná je v tom určitý náznak pochopení, proč Bůh dovoluje působení zla: protože zlo v člověku je tmavým odstínem na paletě pro malbu Božího obrazu. Počkáme-li si na výsledek, není důvod propadat strachu z temnoty. (Přiznávám kulhavost tohoto přirovnání, pokud namítnete, že Bůh je světlo, srov. Jan 1. Přesto je snad pochopitelné, co chci říci.)

A nad tím vším je předloha, Bůh sám. Troufám si tvrdit, že předloha a jednotlivé úrovně jsou vzájemně soběpodobné, mají fraktální charakter: v každém měřítku obrazu je (a může a má být) přítomen motiv vystihující předlohu.

Od obrazu k realitě
Pak je tu ještě jedna skutečnost, která rámec Božího obrazu překračuje: církev jako část lidstva, jako společenství lidí obdařených novým životem z Ducha. Církev totiž již není pouhým obrazem Boha, nýbrž tajemným tělem Kristovým, tedy součástí Boha. V tomto smyslu už člověk není znázorněním Boha, nýbrž je Bohem – samozřejmě v patřičném řádu, jako jeho částice.

Člověk jako obraz Boží Trojice
Nyní podrobněji k tomu, jak se do života jednotlivce promítá povaha Boha jako trojice osob – Otce, Syna a Ducha svatého. Rozměr jednotlivých božských osob se v čase, který je člověku dán, vyvíjí a různě prolíná. Lidé se také různí mezi sebou v míře, v jaké je jim dáno reprezentovat tu kterou božskou osobu. Skoro bych řekl, že v tom tkví podstata lidské jedinečnosti (pozitivně vnímaná odlišnost), různosti a nerovnosti (negativně vnímaná odlišnost). Každý tedy máme jiný úděl, ale na tomtéž hřišti – na plátně v rámu Božího obrazu. Z toho, jak svůj úděl uchopíme (nebo neuchopíme), se odvíjí náš osobitý styl, v jakém obraz Boha pojmeme. Jsou mezi námi Michelangelové, Rembrandti, Picassové, ikonografové, ex- a impresionisté, surrealisté, minimalisté, karikaturisté, mazalové i úplné nuly zakopavší své hřivny. Bez ohledu na styl se jednou bude hodnotit – jak řečeno výše – přítomnost motivu vystihujícího předlohu (varování zejména pro nuly, srov. Mt 25,24–30).

• Otec, Stvořitel: Tento rozměr či archetyp se vyznačuje – jak název napovídá – tvořivostí, schopností uskutečňovat vlastní ideu (záměr) a udávat směr, dosahováním cílů, autoritou, zdravím, mocí. Jeho dokonalost je přímočará, všem srozumitelná.

Napodobování Otce je nám nejbližší, je to zcela přirozené (každý napodobujeme svého otce, své rodiče). Je také nejvíce viditelné a ocenitelné lidskými měřítky. Hovoříme-li o někom, kdo má talent, máme na mysli toho, kdo má předpoklady k úspěchu. Je pro nás snadno pochopitelné, že při napodobování Otce docházíme ke spokojenosti, seberealizaci, odměně, vědomí smysluplnosti, těšíme se z výsledků, získáváme zásluhy, máme dobrý pocit ze své služby, baví nás to, plodíme, množíme se a naplňujeme svět (srov. Gn 1,28), vidíme, že je to dobré (srov. Gn 1,31). Ale také čelíme i podléháme pokušení pýchy.

• Syn, Vykupitel: S tímto archetypem se pojí doplňování toho, co chybí, shovívavost a nesení břemen druhých, výkon dané mise, přijetí vedení, pouhé jití po cestě („Já jsem cesta.“ J 14,6), poslušnost a také bolest, ba bezmoc. Jeho dokonalost je paradoxní, specificky křesťanská – možná lépe řečeno: je paradoxní, že i skrze tento archetyp lze dojít dokonalosti.

Napodobování Syna je jistým opakem toho, co bylo řečeno o napodobování Otce. Nemáme z toho sami užitek a požitek, ztrácíme sebe, platíme, co měli platit jiní. Svět tomu kladné body nedává. Zdá se, že není o co stát. Je to vlastně ošklivé jako pohled na umírajícího odsouzence na kříži. Jenže i bezmoc je dar a nástroj k malbě Božího portrétu! I člověk trpící, osamělý, bolestný, nemocný, zraněný... může vědomě sloužit Bohu obětováním své situace na dobrý úmysl a za spásu duší. Dokonce je to velmi vznešený i efektivní způsob – odevzdat kredit svých obětí, které jsme strpěli a nastřádali, s důvěrou do rukou toho, kdo jej ještě rozmnoží a použije na dobrou věc. K poslání Syna patří i okamžik vzkříšení – tehdy se naše rány, které jsme utržili a přijali, stanou naší slávou. Když zmiňuji vzkříšení, nemám na mysli pouze finále dějin, nýbrž i nepatrné světlé chvilky na cestě slzavým údolím – třeba když našemu zatvrzelému bližnímu dojde, co jsme pro něj udělali. Je jasné, že při následování Syna jsme ohroženi zejména rezignací.

• Duch svatý, Posvětitel, Obnovitel, Utěšitel...: Nevím, zda o něm vůbec lze hovořit jako o rozměru, když jej charakterizuje nesmírnost. Odvážím se proto aspoň naznačit pár rysů, které považuji za hodné zřetele. Duch sjednocuje v lásce, propojuje dualitu Otce a Syna, a tak v ní není ani stín protikladu (dualismu). Duch posvěcuje, činí svatým a nedotknutelným, zakládá důstojnost. Duch obnovuje, snáší ztráty a nahrazuje je novými hodnotami. Duch utěšuje, dává radost, pokoj a veškeré ovoce, které činí život chutným. Duch znamená přítomnost, je vždy a všude přítomný, není svázán minulostí a jejími bolestmi ani budoucností a jejími obavami.

V případě Ducha bych spíše než o napodobování mluvil o vpouštění Ducha do našeho života (inspiraci). (Pokud bychom snad měli vytvářet nějakou typologii lidí z hlediska napodobování Trojice, pak je cesta Ducha pro ty uprostřed – ty, kteří nejsou ani génii s plným kufrem talentů, ani mučedníky s náloží bohulibých útrap a stigmat; je to ovšem dosti zavádějící, proto to poznamenávám jen na okraj. Většina lidí má od všeho něco.) Co tedy prakticky patří k dimenzi Ducha? Jsme-li s Duchem, udržujeme se v přítomnosti. K tomuto udržování patří zejména schopnost věci průběžně přehodnocovat, podle toho neustále přetvářet, měnit (a přijímat změnu), jak si přítomnost žádá, tedy aktualizovat. Duch nám dává autenticitu, to, co děláme v Duchu, jako by podepisujeme sami sebou, stojíme si za tím – neutíkáme před zodpovědností, nepodnikáme pragmatické úskoky. Duch nám také dává všímavost, intuici a činí naše srdce vroucím, čímž se stáváme požehnáním pro své bližní. Jako největší překážku života podle Ducha vidím vlažnost a neopravdovost–pokrytectví.

Tolik tedy jakýsi lůček z nevyčerpatelné studny tajemství Boží Trojice.

Vojtěch Macek