Celibát - když láska neznamená vlastnit

„Při vzkříšení se lidé nebudou ani ženit, ani vdávat,“ říká Kristus. Celibát kněze je prorockým znamením, odkazem na věčnost, je to svědectví o tom, že náš život nekončí „tady a teď“.

Proč se tedy západní církev tak úporně drží celibátu, i když je pod palbou kritiky i uvnitř církve? Protože kněžství není zaměstnání, je to povolání se radikálně připodobnit Kristu Ženichovi.

1. Církev jako nevěsta
Kněz nachází plnou pravdu o své identitě v tom, že je živým obrazem Ježíše Krista, Ženicha Církve. Tím, že se kněz snaží radikálně ztotožnit s Kristem, se Církev stává – obrazně řečeno – jeho nevěstou. Církev nechce být knězem milována „trochu“ nebo „ve volném čase“. To není její volba, nýbrž to spočívá v úplné a bezvýhradné lásky, kterou ji miluje Kristus. Celibát tedy není NE rodině, ale ANO Církvi. Není to oklešťující prázdnota, ale darování sebe sama. Jakmile kněz přestane milovat Církev jako svou nevěstu a farnost jako svou rodinu, stane se z něj jen úředník. Jeho povolání se stane zaměstnáním a své citové vakuum začne zaplňovat sobeckostí nebo smutkem, pokud dříve nenastoupí vyhoření.

2. Emocionální zralost: žena jako sestra a matka
Svatý papež Jan Pavel II. napsal před 30 lety větu, která je dnes skoro revoluční: Kněz musí v sobě rozvíjet obraz ženy jako sestry a matky. Zatímco „sestra“ představuje duchovní krásu ženy, která je vzácná a nedotknutelná, „matka“ ukazuje na schopnost kněze s vděčností přijímat ženskou péči, moudrost i duchovní podporu a zároveň v ženách vidět ty, které dávají a chrání život ve farnosti. Pokud kněz dozraje do tohoto hlubokého postoje, stává se zralým mužem, kterému ženy mohou bezpečně důvěřovat – ať už ve zpovědnici, nebo při společné práci. Celibát pak není útěkem před ženou, ale novým způsobem, jak k ní přistupovat s čistou úctou, která nezná dvojznačnost.

3. Abstinence není funkce, ale podstata
Benedikt XVI. a kardinál Sarah zmiňují takzvanou „ontologickou abstinenci“. Ve Starém zákoně byla sexuální abstinence kněží pouze funkční – museli ji dodržovat jen během dnů, kdy sloužili v chrámu a přicházeli do kontaktu s posvátnem. Jenže my, novozákonní kněží, slavíme mši svatou denně. Náš celý život se nachází v trvalém, nepřetržitém kontaktu s tajemstvím Nejsvětější Trojice. Protože mše svatá je nebem na zemi (sv. Jan Pavel II.), jsme denně v kontaktu s nebem. Slavit eucharistii znamená v síle Ducha svatého stát se součástí Ježíšova radikálního ANO Otci. Právě z této každodenní bohoslužby pramení vnitřní nemožnost manželského svazku. Kněz se dobrovolně zříká práva na vlastní rodinu, aby mohl mít plnou účast na Kristově kenozi – na jeho úplném odevzdání se pro druhé. Protože kněz jakožto alter Christus (zejména u oltáře) patří Bohu celou svou bytostí, tak jako Kristus patřil Otci, celibát není vnějším pastoračním bonusem, ale vnitřním požadavkem kněžské existence.

4. Nebezpečí osamělosti a společný život
Celibát kněze neizoluje. Nedávno nás papež Lev XIV. povzbudil: „Musíme si pamatovat s vděčností, že nejsme osamělí jezdci evangelia, ale bratři jedné diecéze a společníci ve stejném povolání.“ Kněží nejsou solitéři, kteří by na vše po lidsku byli sami. Jsme bratři, kteří tvoří jedno bratrské společenství – presbyterium – a naším duchovním otcem je biskup. Jsme propojeni, i když každý působíme jinde. Druhý vatikánský koncil nám připomíná, že všichni kněží jsou spolu spojeni zvláštním svazkem apoštolské lásky, služby a bratrství. Když stojíme věrně po boku svého biskupa a jeden druhého, neseme se navzájem, osamělost ztrácí svou ochromující moc a proměňuje se v plodné zázemí církve.

Závěrem: dar, který se musí vyprosit
Pravdou je, že celibát je nadlidský úkol. Také toto specifické napodobování Krista není naše dílo. Proto si ho musíme, jak říká koncil, pokorně vyprošovat. Není to naše síla, je to Boží věrnost. Zralý kněz je ten, kdo žije v neustálé bdělosti, kdo se nenechá rozdělit mezi „chci Boha“ a „chci ženu“, ale kdo svou lidskost nechal proměnit Kristovou láskou. Možná je to pro svět bláznovství. A má pravdu: jsme blázni pro Krista, jak píše svatý Pavel (1Kor 4,10). Já jsem celibát poznal jako cestu, jak žít ve světě a nebýt ze světa, jak být v srdci světa, a přesto být úplně svobodný pro Boha i pro vás.

P. Tomas van Zavrel