Co nás čakovická kauza učí – a co bychom z ní vyvozovat neměli

Článek, který se později objevil na webu Christnet o čakovické farnosti vyzdvihuje jednu bezesporu pozitivní skutečnost: věřící se obrátili na své představené se svými obavami a nezůstali nevyslyšeni. Pokud se v církvi učíme více naslouchat, je to důvod k vděčnosti.

Přesto ve mně článek zanechal několik otázek. Ne kvůli tomu, že by laici neměli mít možnost vyjádřit svůj názor. Právě naopak, Kodex kanonického práva říká, že věřící mají právo, ba někdy i povinnost sdělit pastýřům své mínění o tom, co považují za dobro církve (Kánon 212). Naslouchání věřícím tedy není synodální ústupek moderním trendům, ale součást katolické tradice.

Otázkou však je, na čem své soudy stavíme. V případě P. Jana Balíka byla hlavním důvodem odporu jeho spojitost s kauzou Antonína Jurigy. Jenže kolik z nás skutečně zná všechny okolnosti? Kolik z nás zná časovou posloupnost událostí nebo má přístup ke všem informacím, které měl k dispozici tehdejší pražský arcibiskup? V podobných kauzách snadno vzniká dojem, že o člověku už víme dost na to, abychom mohli hodnotit jeho jednání. Ve skutečnosti však veřejnost zpravidla zná jen část příběhu. To ovšem neznamená, že bychom měli každého automaticky hájit. Stejně tak bychom ale neměli nad člověkem vynášet soud ve chvíli, kdy sami neznáme všechny okolnosti.

Je pozoruhodné, že v debatě téměř nezaznívá možnost, že lidé odpovědní za personální rozhodnutí mohli disponovat širšími informacemi než veřejnost. To neznamená, že se nemohou mýlit. Znamená to pouze, že bychom měli být opatrní, než jejich rozhodnutí označíme za morálně nepřijatelné.

Stejně důležitá je i druhá rovina celé kauzy. Článek vyznívá jako povzbuzení, že věřící mohou ovlivňovat rozhodovací procesy v církvi. To je do určité míry pravda. Biskup má věřícím naslouchat. Naslouchání však není totéž, co přenesení rozhodovací pravomoci.

Katolická církev není demokracií, v níž se faráři volí hlasováním místní komunity, jako je tomu u různých protestanských církví. Biskup nese odpovědnost za svěřenou diecézi a právě on rozhoduje o tom, koho kam pošle. Jako laici máme právo upozorňovat na problémy, ale neměli bychom vytvářet dojem, že personální rozhodnutí mají být výsledkem tlaku nebo popularity jednotlivých kandidátů.

Bylo by nešťastné, kdyby si z čakovické zkušenosti odnesly další farnosti poučení, že odpor vůči kandidátovi je běžnou cestou, jak ovlivnit personální obsazení. Takový model by dříve či později vedl k tomu, že se kněží budou posuzovat podle oblíbenosti nebo mediálního obrazu místo podle úsudku biskupa. Možná je tedy největším ponaučením této kauzy něco jiného.

Ano, učme se v církvi lépe komunikovat. Ano, vytvářejme prostor, aby věřící mohli svobodně vyslovit své obavy. Ale zároveň nezapomínejme na dvě ctnosti, bez nichž nebude dobrá komunikace nikdy skutečně křesťanská: spravedlnost vůči konkrétním lidem a pokoru před tím, že ne vždy známe všechny skutečnosti.

Magdaléna Misterková