Past autonomie a pravda o lidském odcizení

Iluze absolutní autonomie sekulárního člověka
Bůh je mírou a pramenem vší svobody. Proto nalezneme skutečnou svobodu jen v Něm, který vše stvořil z ničeho, a to ze Svého svobodného úradku. Když uvažujeme o povaze tohoto stvoření ex nihilo, narážíme na absolutní suverenitu Boží vůle, která nepodléhá žádnému vnějšímu tlaku. Bůh stvořil svět z čisté, svobodné lásky, a proto je každé stvořené bytí v jádru obdařeno touto pečetí svobody. Zdá se ale, že dnešní člověk sebe považuje za jednotlivce „stačící si sám sobě a mající za cíl uspokojování vlastních zájmů a užívání pozemských dober“ (KKC 1740). Vnímá tedy sebe jako předmět svobody. Tento posun od teocentrismu k radikálnímu egocentrismu se zdá být hlavním znakem moderní antropologické krize. Člověk se pokouší vytrhnout ze vztahu se svým Stvořitelem a přeje si být absolutním vládcem nad svým osudem, hodnotami i morálkou.

V dnešní sekularizované společnosti se svoboda jeví jako právo na osobní prostor pro seberealizaci, a to nejlépe bez omezení, jako kdyby svoboda znamenala plavat v bezedném oceánu bez pevniny. Tato metafora oceánu bez břehů přesně vystihuje úzkost moderního člověka. Když neexistuje žádný pevný bod, žádný maják pravdy ani břeh morálního zákona, pohyb se stává chaotickým a bezesmyslným. V takové absolutní svobodě se můžeme spíše dříve než později jen utápět. Namísto slibovaného osvobození přichází existenciální prázdnota, ztráta identity a nárůst psychické frustrace. Kdy člověk zjistí, že bez hranic nedokáže definovat sám sebe a že absolutní svoboda bez odpovědnosti je jen jiným názvem pro tyranii vlastních pudů a momentálních rozmarů?

Křesťanská svoboda jako vztah a důstojnost
Jak sekulární, tak křesťanská svoboda se každá svým způsobem uplatňují v mezilidských vztazích. Avšak ta křesťanská vychází z toho, že „každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a zodpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat (nikoli užívat si, pozn. autora) svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby (...)“ (KKC 1738). Zde nalézáme zásadní rozdíl: sekulární svoboda izoluje jednotlivce do jeho vlastního sobectví, zatímco křesťanská svoboda člověka otevírá pro společenství. Člověk nemůže být svobodný sám pro sebe, v naprosté izolaci. Svoboda je nám dána jako nástroj lásky, která se může realizovat pouze tehdy, když vstoupíme do upřímného vztahu k Bohu a k bližnímu. Slovní hříčka „užívat svobodu“ versus „užívat si svobody“ odhaluje propast mezi zodpovědným správcovstvím vlastního života a hédonistickým konzumem, který z druhých lidí dělá pouhé nástroje k ukojení vlastních potřeb.

Skutečná svoboda je absolutní, ale jako taková existuje pouze v Bohu, který je mimo čas a prostor a nezná omezení, s nimiž se my lidé dnes a denně musíme vypořádávat. Svoboda z křesťanské perspektivy není omezena smrtelností, slabostí těla ani historickými okolnostmi. Je však omezená tím, že my lidé nejsme bohy. Jsme stvoření a jako takoví máme svou přirozenost, která má své zákonitosti. Aby svoboda nebyla pouhým rozmarem jednotlivce, ale existenciální hodnotou, na které je založen důstojný život člověka a mezilidské soužití, je potřeba přijmout, že ji můžeme prožívat pouze v určitých mantinelech. Tyto mantinely nejsou vězením, ale naopak ochrannou hrází. Podobně jako koryto řeky umožňuje vodě téci silně a bezpečně kupředu, Boží zákon dává lidské svobodě směr a sílu, aby se nerozlila do ničivých bažin anarchie.

Drama hříchu a odcizení
Odmítnutí těchto stvořených mantinelů vede k tragédii, kterou lidstvo prožívá od počátku svých dějin. „Svoboda člověka je omezená a vystavená omylu. Člověk totiž selhal. Svobodně zhřešil. Sám se oklamal tím, že odmítl plán Boží lásky; stal se otrokem hříchu. Toto první odcizení zplodilo mnoho dalších. Dějiny lidstva od samých počátků dosvědčují neštěstí a utlačování, která se zrodila v srdci člověka jako důsledek zneužití svobody.“ (KKC 1739) Hřích je v jádru hlubokým omylem rozumu a selháním vůle, kdy člověk uvěří lži, že bez Boha mu bude lépe. Tím, že první člověk odmítl plán Boží lásky, nezískal vytouženou božskou autonomii, ale upadl do nejhlubšího otroctví. Zneužití svobody plodí strukturální hříchy, nespravedlnost, války a útlak, které vidíme v celých lidských dějinách. Každý hřích, i ten nejskrytější, má sociální rozměr a zraňuje svobodu druhých lidí.

Maximální svoboda, kterou můžeme v tomto světě zakusit, je život pro Druhého a pro druhé, s vědomím své vlastní hodnoty a jedinečnosti. Neboli slovy Pána Ježíše: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. (...) Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 12,30–31) Toto dvojí přikázání lásky představuje vrchol lidské svobody. Pouze ten, kdo je schopen odpoutat se od sebe samého a darovat se Bohu a bližnímu, je skutečně svobodný. Láska vyžaduje vnitřní sílu a suverenitu ducha. Otrok svých vlastních vášní nedokáže milovat, protože je neustále vlečen svými potřebami. Křesťanská svoboda je tedy svobodou k lásce a k sebeobětování.

Desatero a Kristovo království pravdy
Tato duchovní zkušenost začíná, když si uvědomíme, Komu za tuto svobodu vděčíme: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2; Dt 5,6) Jsou to slova, jimiž začíná Desatero Božích přikázání, které Kristus dovršil Horským kázáním, rozvinutým v 5. kapitole Evangelia podle Matouše. Boží zákon není dán proto, aby člověka zotročil, ale proto, aby ho udržel na svobodě. Lidská padlá přirozenost namlouvá člověku opak. Bůh výslovně připomíná Izraeli jeho vysvobození z Egypta dříve, než mu předloží přikázání. Desatero je tedy chartou svobodného člověka. Ukazuje nám, jaké jednání je neslučitelné se svobodou Božího dítěte. Kristus v Horském kázání tato přikázání neruší, ale přivádí je k vnitřní dokonalosti – proměňuje vnější příkazy ve vnitřní postoj srdce.

Je to právě Bůh, který od věčnosti povolává lidi, aby Ho hledali a nalézali ve službě Jemu naplnění svého života a skutečnou svobodu. Toto Boží volání je ze své podstaty naprosto svobodné, tak jako projev Boží lásky v Kristu a skrze Krista. Bůh se nevnucuje, nýbrž nabízí spásu jako dar, který vyžaduje svobodnou odpověď člověka. Ježíš přece před Pilátem říká: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud. (...) Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jn 18,36–37) Kristovo království nepoužívá donucovací prostředky světské moci. Nenutí lidi mečem ani politickým tlakem. Svoboda křesťana je založena na naslouchání pravdě, která osvobozuje zevnitř.

Mohutnost zakořeněná v rozumu a vůli
Bůh nikoho nenutí, naopak pouze vybízí k životu v souladu s naší identitou svobodného Božího dítěte. Bůh stvořil člověka a daroval mu rozum a vůli, obdařil ho iniciativností a schopností sebekázně. Tím jej uschopnil ke svobodě. „Svoboda je mohutnost, zakořeněná v rozumu a ve vůli jednat nebo nejednat, udělat to či ono a tak sama od sebe konat vědomé skutky. (...) Svoboda je člověku silou umožňující růst a zrání v pravdě a dobru.“ (KKC 1731) Svoboda tedy není neutrální schopnost zvolit si cokoli, včetně zla. Zlo parazituje na svobodě, oslabuje ji a zneužívá ji. Pravá svoboda je vnitřně nasměrována k růstu, k pravdě a k dobru. Čím více člověk koná dobro, tím svobodnějším se stává.

P. Tomas van Zavrel