Ach, ty poutě!

Tu se ke mně přidá Mia a zoufale štěká. Vysvětluju jí, že buřta nemám a spěchám na autobus. Ale Mia se nedá. Přestane sice štěkat, ale přilepí se na mě a jde se mnou až na zastávku. Marně jí vysvětluju, že přes silnici nesmí. Sedne si vedle mě a čeká. Soused už si všiml, že se Mia chystá odjet, a volá na ni: „Mio, pojď domů!“ Mia dělá, že neslyší, naopak si položí čenich na moji nohu. „Mio, běž domů! Já teď jedu na pouť a tam se mnou nemůžeš!“ Mia krátce štěkne, že ví, kam jedu, a že pojede se mnou. „Neblázni, nemůžeš jet se mnou! Pejsci do kostela nesměj, jenom ti, co voděj slepce, rozumíš?“ Mia začne žalostně výt, jak to jen ona umí. Autobus přijíždí, snažím se nenápadně vstát, ale kdepak, Miu nikdo neošidí. „S tím psem nemůžete!“ ozve se řidič. „Nemá náhubek ani vodítko!“ Horlivě přikyvuju a odstrkuju Miu ze schůdků. „Mio, promiň,“ řeknu nakonec, když vidím ty psí oči. Zaplatím a otáčím se ještě na zastávku. Tam sedí Mia a provází autobus „smutnýma očima“.

V Hodkovicích už čeká auto s místním paterem, který je tak hodný, že své farníky vozí na poutě. Ale v autě nikdo nesedí. „Nikdo nejede, jenom já?“ Pater si povzdechne. „Někdo byl nemocný a jiným do toho něco vlezlo.“ Ale nezdá se, že by mu to zkazilo náladu, už přivykl chladnému severskému podnebí. „Vidíte, a jeden pejsek by bejval tak rád jel!“ zakončím příhodu, která teprve teď dává smysl.

Pouť v Kryštofově údolí byla krásná. Sám o sobě je to krásný kout, skoro až skanzen, který svými opečovávanými chaloupkami konzervuje minulé doby. Kostelíček malovaný od podlahy po strop a nakonec až po strop narvaný. Přijel pan arcibiskup Stanislav, ještě pořád biskup litoměřický, a dával k dobru různé narážky, kterým rozumějí zasvěcení, přátelé pana biskupa, co s ním chodí na pivo. Ale i ti, co přesně nevěděli, se zapojili a s radostí se svezli v lodičce zvané česká církev, která po té radostné bohoslužbě, kdy se svěcenec permanentně smál, ukázala svou skrytou, utajenou – veselou tvář. Ten den mi přišel mail od mého vnuka s odkazem na novináře Báru s Jirkou. Ti byli v Americe, kde se v texaském Austinu zúčastnili bohoslužby presbyteriánského pastora Jima Richbyho, který přivedl k víře, vychoval a do politiky nasměroval mladého muže Talarika, jenž ve své kampani spojuje levicovou politiku s křesťanskou vírou. Novináři referují o bohoslužbě a o všech těch přítomných v nadšených superlativech. Jak byli všichni autentičtí, radostní, přirození, jak si na nic nehráli. Zkrátka jak oba cítili obrovskou vzájemnost, kterou lze poznat pouze daleko od rodné hroudy. Já bych podobnými superlativy ověnčila i jáhenské svěcení v Kryštofově údolí. Stejná radost, stejná vzájemnost, autentičnost, nikoli však v Americe, ale v nedalekém Podještědí. Někdy musí člověk vyjet do Ameriky, nebo až do Indie, aby mu spadly ironické šupiny z očí, kdy doma je všechno špatně a to pravé ořechové můžeme najít až na druhém konci světa.

Koneckonců, něco na tom je. Proto se odjakživa konaly poutě. A nejen do Compostely, ale třeba za kopec, k nějakému mariánskému obrázku, protože pár kroků sami ujít musíme. Na mnoho věcí jsme my, motorizovaní, všemožnou technikou ověnčení lidé zapomněli. Zato pejsci, ti to vědí nabeton. Stejně jako ryby v Rimini, kterým sv. Antonín kázal, když ho lidé nechtěli poslouchat. Ale jedno je jisté. Nemusíme jezdit až do Ameriky. Někdy stačí Kryštofovo údolí.

Věra Eliášková