Jak číst Bibli?

Všechny tyto vnitřní zápasy svědčí o tom, že čtení Bible s sebou nese jistou náročnost. Především proto, že autorem Bible je Bůh, ale jednotlivé texty nechal sepsat autory žijící v určité době a používající dobová vyjádření. Duch Svatý jim text nediktoval, ale inspiroval je. Abychom tuto inspiraci pochopili v celé její hloubce, je nejprve nutné přijmout skutečnou přítomnost a silné působení Ducha svatého, ducha Božího a ducha vzkříšeného a živého Krista. Tato inspirace je považována za pravdu víry. Je to nadpřirozená milost – charisma – darovaná Bohem konkrétním lidem starého Izraele a prvotní církve, aby zapsali přesně to, čemu nás chtěl On sám naučit. Tento proces naprosto převyšuje všechno naše chápání, naši lidskou rovinu, a proto je potřeba ke stránkám Písma přistupovat s náležitou úctou.

Svatý Bernard z Clairvaux napsal, že Písmo svaté není slovem psaným a němým, nýbrž Slovem vtěleným a živým. Bůh se nám skrze něj osobně zjevil. Díky tomu křesťanství není „náboženstvím knihy“, nýbrž náboženstvím Božího Slova, které k nám stále znovu promlouvá.

Jistě, můžeme číst Bibli mechanicky jako povinnou školní četbu. Pokud se ale rozhodneme ji číst jako živé Boží Slovo, neobejdeme se bez prosby o pomoc Ducha Svatého a bez vedení učitelského úřadu církve, což znamená přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma, vnímat text v kontextu živé tradice církve a přitom respektovat analogii víry, tedy vzájemnou souvislost a soulad jednotlivých pravd víry.

Někdy přitom narážíme na otázku: k čemu je mi dnes Starý zákon se svými nekonečnými rodokmeny, seznamy kmenů či složitých pravidel? Starý zákon je však úžasným svědectvím o božské pedagogice. Odhaluje plán spásy pro člověka, který je patrný již na prvních stránkách Písma. Starý zákon vznikl především proto, aby připravil příchod Krista, Spasitele světa. Nový zákon je tak naplněním Starého zákona. Sám Spasitel říká: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon a Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). Zatímco Starý zákon stále dokola ukazuje na lidskou bezmocnost a opakovanou nevěru člověka vůči Bohu, Nový zákon nám zjevuje Krista jako lék a jako záchranu.

S tímto vědomím musíme otevírat i Nový zákon. Kristus je živý. Někdy se nám sice může zdát, že mlčí, ale pokud přistupujeme ke čtení Bible v duchu modlitby a s pokorným očekáváním, Bůh promluví. Přijde do našich životů se svou útěchou, povzbuzením či radou.

Jeden z nejslavnějších citátů svatého Jeronýma zní: „Neznalost Písma je neznalost Krista.“ Jak ale můžeme do hloubky znát někoho, s kým se pravidelně nestýkáme? Vytvořme si tedy návyk číst Písmo svaté pravidelně, nejlépe každý den, stačí alespoň pět minut. Svatý Ignác z Loyoly nebo svatý Josemaría Escrivá vřele doporučují do četby zapojit představivost, prožít detail scény, stát se další osobou příběhu, například jako služebník v Káni Galilejské nebo jako svědek u jesliček. Jiní duchovní autoři jdou ještě dál a radí brát si každé Kristovo oslovení osobně. Například když Pán Ježíš říká „Neboj se“ nebo „Miluješ mě?“ třeba právě svatému Petrovi. Nejedná se o citovou útěchu, ale o hluboký akt víry člověka, který uznává, že Boží slovo je performativní, tedy že má moc utvářet a proměňovat realitu a my se tak můžeme stát účastníky Boží spásy.

Pravidelným čtením Bible křesťan získává i duchovní moudrost. Svatý Felix z Cantalice jednou navštívil vysoce postaveného římského advokáta, který byl hrdý na svou velkou knihovnu plnou právnických a teologických knih. Když se ho advokát zeptal, zda se s těmito znalostmi dostane do nebe, svatý Felix odpověděl: „Moje jediná kniha je Bible a učím se z ní celý život pouze dvě věci. První je láska k Bohu a druhou je milosrdenství k bližnímu. Pokud z těch vašich stovek knih nevyčtete totéž, jsou vám všechny ty vědomosti k ničemu.“

Když přestaneme číst Bibli jako historický dokument nebo jen základní kámen evropské kultury a začneme v ní spatřovat osobní sdělení milujícího Boha, z pouhého plnění „kulturního přehledu“ se stane každodenní setkání s živým Kristem. Setkáním, které má moc proměnit nejen náš den, ale celý náš život.

Petra Křížová