Ateističtí komici

02.09.2026, Catholic Culture

Realita často připomíná hořkou pilulku, kterou není snadné spolknout. Dobrý komik je zpravidla velmi inteligentní člověk s mimořádně vyvinutým smyslem pro ironii. Ironie totiž spočívá ve schopnosti vylíčit skutečnost takovou, jaká je, a vedle toho postavit skutečnost takovou, jaká by měla být. V tomto ohledu má mnoho společného s náboženstvím.


Inteligentní ironie bez víry může být zábavná. Často však sklouzává k cynismu, ba dokonce k zlomyslnosti. Někteří komici kvůli obtížným pasážím Písma svatého, obzvláště Starého zákona, zpochybňují existenci Boha či jeho dobrotu. Brilantní – a leckdy právem cenzurované – glosy George Carlina jsou bystré a často velmi vtipné. Carlin však katolickou církev nenáviděl a jeho komediální útoky proti ní se staly legendárními. Vytrhával z Bible pasáže, které se mu zrovna hodily, a ptal se: Jak může nekonečně dobrý Bůh přikázat Izraelitům, aby pobili své nepřátele? Proč Ježíš hovoří zároveň o spáse i o zatracení? Mohl by ještě dodat (ale neřekl to): „Proč Ježíš za nás trpěl a zemřel na kříži?“

Tyto obtížné otázky týkající se Písma svatého nemůžeme – a ani nesmíme – popírat. Pomáhá však začít s pokorou: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův“ (Iz 55,8–9). Když se navíc opřeme o stálé učení církve – které sice v dějinách občas provázely omyly a nedorozumění, nikdy však nepřestalo existovat –, získáme širší perspektivu. Ta prohloubí naše vnímání Boží lásky a ochrání nás před otráveností životem i před cynismem.

Bible nespadla z nebe
Boží slovo není mrtvým textem, který by bylo možno vyčerpat čistě rozumovým rozborem. Při jeho výkladu musíme rozlišovat mezi významem doslovným, poetickým, metaforickým či antropologickým, a dokonce i humorem. Živé slovo chápeme ve světle Kristova zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a života církve. Boží slovo zůstává živé v průběhu celých dějin a lidský rozum, osvícený milostí, pomáhá církvi postupně formulovat její nauku.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

V prvotní církvi apoštolové a první kněží při slavení mše četli Písmo, připomínali Ježíšova slova, svědčili o jeho mocných skutcích a hlásali evangelium. Evangelisté následně shromáždili Ježíšovy výroky a sepsali čtyři evangelia. Listy svatého Pavla (a dalších) byly doručovány jednotlivým církevním obcím, předčítány a opisovány ranými katolickými písaři. Smrtí posledního apoštola skončilo veřejné Boží zjevení. Z apoštolského pokladu víry pak postupně vyrůstaly přesnější věroučné formulace.

Do 4. století církev shromáždila všechny dochované svitky, rozpoznala ty, které byly spolehlivě používány při slavení mše a při katechezi, odmítla spisy heretického původu (jako například gnostické Tomášovo evangelium) a sestavila kánon Písma svatého. Bible nespadla z nebe. Byla to církev, která dala Bibli její definitivní podobu.

Teologové i prostí věřící proto vytvářejí ucelený obraz Božího zjevení nejen četbou Písma, ale také studiem spisů církevních otců, posvátné Tradice a svědectví svatých. Někdy přinášejí jejich úvahy mimořádně hluboké poznání. Jindy však – kvůli chybnému úsudku nebo nedostatku víry, a to i u představitelů církve – teologické spekulace selhávají. Proto zde vždy stojí „ostražitá církev“, která bdí nad neporušeností víry.

Nebeská liturgie
Při Poslední večeři (srov. J 14,1–14) Ježíš promlouvá ke svým prvním kněžím: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ V odpovědi svatému Tomášovi Ježíš zjevuje: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ A dodává: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ Zdá se nemožné učinit tato slova předmětem komického výsměchu.

Ve světle Kristova zmrtvýchvstání a po staletích rozvoje katolické nauky můžeme oprávněně uvažovat o tom, že Ježíš zde nepřímo popisuje oběť mše svaté. Mše se skládá ze dvou hlavních částí: liturgie slova a eucharistické liturgie. Liturgie slova navazuje na bohoslužbu v židovské synagoze. Eucharistická liturgie pak dovršuje obětní bohoslužbu jeruzalémského chrámu. Liturgie slova představuje – použijeme-li výraz kardinála Ratzingera – pozemskou liturgii. V liturgii slova nasloucháme Ježíšovým slovům. Jeho slova i slova kněze nás vedou k jeho způsobu života. Vedou nás k Otci. Poznáváme-li Ježíše, poznáváme také Otce, a tím i cestu k věčnému životu. Eucharistická liturgie je naproti tomu liturgií nebeskou. Během ní Bůh prostřednictvím služby kněží napříč dějinami zpřítomňuje jedinou Kristovu oběť. Po Kristově zmrtvýchvstání již krvavé oběti k bohoslužbě vyvoleného lidu nepatří.

Jak Ježíš předpověděl po zázračném rozmnožení chlebů, sytí nás nyní svým Tělem a Krví. Poslušni jeho příkazu: „To konejte na mou památku,“ věříme, že se chléb a víno stávají posvátným Ježíšovým Tělem a Krví. Když přijímáme eucharistii, vstupujeme do společenství rovněž s jeho mystickým tělem, církví. Při každé mši svaté jsme tak spojeni s celou církví po celém světě a zároveň již nyní vstupujeme do nebeské slávy. V nebi budeme Boha společně s celou církví navěky oslavovat a chválit. V tomto smyslu je nebeská liturgie věčně trvající mší svatou.

Mantinely výsměchu
Bez ochrany církve a pevných jistot víry však hrozí nebezpečí svévolného výkladu Písma. Velké hereze v dějinách církve jsou svědectvím o tom, jak snadno může člověk zbloudit, pokud čte Písmo odděleně od církve a od ochranných mantinelů pravověří. Protože se však Bible zrodila v lůně církve pod jejím bdělým dohledem, právě církev zůstává posledním a rozhodujícím vykladačem pravého smyslu Božího zjevení.

Ačkoli se i nadále setkáváme s mnoha tajemstvími víry, která vymezují hranice našeho poznání, máme zároveň mnoho příležitostí stále hlouběji chápat lidskou existenci – a to nad rámec cynismu ateistických komiků. Bůh nás vysvobozuje ze zoufalství. Ve světle Kristova zmrtvýchvstání je jen obtížné vysmívat se jeho něžným slovům, která odpouštějí hříchy a zaslibují věčný život.

Církev ukazuje přátelům i odpůrcům stejným směrem – ke svému nezastupitelnému poslání, jímž je přivádět lidi ke Kristu. Ježíš Kristus je živým ztělesněním celého Božího spásného zjevení: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu...“ (Žd 1,1–5)

P. Jerry Pokorsky
přeložil Pavel Štička


Další články



Dvě svaté, jedna cesta k Bohu

13.11.2026, RC Monitor 21/2026

Svatost nezná státních hranic, nezávisí na původu ani na společenském postavení. Je odpovědí člověka na Boží lásku. Skvělým příkladem toho jsou dvě výjimečné ženy středověké Evropy – svatá Anežka Česká a svatá Hedvika Slezská. Je známo, že Hedvika byla Anežčinou tetou, a že právě ona sehrála důležitou roli v jejím dětství. Obě ženy navíc patřily k mimořádnému okruhu středoevropských panovnických žen 13. století, které spojily vysoký šlechtický původ s hlubokou zbožností a službou chudým. Ačkoli se nakonec jejich životní cesty lišily, spojovala je jedna touha: sloužit Kristu přítomnému v druhém člověku.

Vlivy na naši spásu

11.11.2026, RC Monitor 21/2026

Nechci ze sebe dělat škarohlída, ale mám takový svíravý pocit, že se opět poněkud prohloubí a protáhne ona pomyslná propast, která rozděluje společnost. Tentokráte kvůli televizním poplatkům. Nepopírám, že některé názory mohou mít vliv na naši spásu, ale myslím si, že zrovna názor na to, zda platit, či neplatit koncesionářské poplatky mezi ně neplatí. Tedy alespoň potud, pokud zůstaneme pouze u názoru s tím, že ostatní mohou mít názor opačný.

Kardinál Dominik Duka: věrnost pravdě

02.11.2026, RC Monitor 20/2026

Rok uplynul od chvíle, kdy nás 4. listopadu 2025 opustil pan kardinál Dominik Duka. Pro mnohé z nás byl pastýřem, který dvanáct let stál v čele pražské arcidiecéze a vedl českou církev v době, kdy se učila žít ve svobodě i v nových společenských podmínkách. Pro ty, kdo ho znali blíž, byl především bratrem – dominikánem, knězem a člověkem, jehož život byl od mládí protkán věrností Pravdě, Kristu. Když se za ním ohlížíme, nevidíme jen úřady, které zastával. Šel po cestě věrnosti, která neskončila ani ve vězení.

Jak začal líný Honza pracovat, ale rychle s tím zase seknul

04.11.2026, syrzdarma.cz

Ministerstvo odpočinku a asociálních opatření připravilo pohádku o líném Honzovi, kterou budou najatí dobrovolníci číst dětem na prvním stupni základních škol. Pohádka je maximálně výchovná, tvrdí ministerstvo. Po každém přečtení dostanou děti za úkol odpovědět na jednoduchou otázku, která se bude celostátně vyhodnocovat. Blum, blum, blum, pohádka začíná.

Václavova moudrost evangelia

09.11.2026, RC Monitor 20/2026

I letos jsme putovali do Staré Boleslavi, abychom se obnovili Václavovým svědectvím Kristu. Mučednická smrt přece není v křesťanském pohledu nic jiného než svědectví života. Mučedník Václav na konci svého života řekl, že si života nesmírně váží, a proto je ochoten dát ho jako vysokou cenu pro Krista. Svatý Václav je jeden z prvních mučedníků naší země a našeho národa a je právem označován jako dědic české země.

Naše malé poklady

23.10.2026, RC Monitor 19/2026

Občas se dívám na televizi, hlavně pozdě večer, když nemůžu spát, ale není to moudrý zvyk. Filmy nebo seriály jsou prošpikovány reklamami, které trvají tak dlouho, že zapomenete, na co jste se dívali. Jediné, co z tohoto zlozvyku dobrého vyplývá, že mohu, jak se dříve říkávalo, držet prst na tepu doby. Výmluvné jsou hlavně reklamy, kde účinkují děti.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.