Ateističtí komici

Inteligentní ironie bez víry může být zábavná. Často však sklouzává k cynismu, ba dokonce k zlomyslnosti. Někteří komici kvůli obtížným pasážím Písma svatého, obzvláště Starého zákona, zpochybňují existenci Boha či jeho dobrotu. Brilantní – a leckdy právem cenzurované – glosy George Carlina jsou bystré a často velmi vtipné. Carlin však katolickou církev nenáviděl a jeho komediální útoky proti ní se staly legendárními. Vytrhával z Bible pasáže, které se mu zrovna hodily, a ptal se: Jak může nekonečně dobrý Bůh přikázat Izraelitům, aby pobili své nepřátele? Proč Ježíš hovoří zároveň o spáse i o zatracení? Mohl by ještě dodat (ale neřekl to): „Proč Ježíš za nás trpěl a zemřel na kříži?“

Tyto obtížné otázky týkající se Písma svatého nemůžeme – a ani nesmíme – popírat. Pomáhá však začít s pokorou: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův“ (Iz 55,8–9). Když se navíc opřeme o stálé učení církve – které sice v dějinách občas provázely omyly a nedorozumění, nikdy však nepřestalo existovat –, získáme širší perspektivu. Ta prohloubí naše vnímání Boží lásky a ochrání nás před otráveností životem i před cynismem.

Bible nespadla z nebe
Boží slovo není mrtvým textem, který by bylo možno vyčerpat čistě rozumovým rozborem. Při jeho výkladu musíme rozlišovat mezi významem doslovným, poetickým, metaforickým či antropologickým, a dokonce i humorem. Živé slovo chápeme ve světle Kristova zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a života církve. Boží slovo zůstává živé v průběhu celých dějin a lidský rozum, osvícený milostí, pomáhá církvi postupně formulovat její nauku.

V prvotní církvi apoštolové a první kněží při slavení mše četli Písmo, připomínali Ježíšova slova, svědčili o jeho mocných skutcích a hlásali evangelium. Evangelisté následně shromáždili Ježíšovy výroky a sepsali čtyři evangelia. Listy svatého Pavla (a dalších) byly doručovány jednotlivým církevním obcím, předčítány a opisovány ranými katolickými písaři. Smrtí posledního apoštola skončilo veřejné Boží zjevení. Z apoštolského pokladu víry pak postupně vyrůstaly přesnější věroučné formulace.

Do 4. století církev shromáždila všechny dochované svitky, rozpoznala ty, které byly spolehlivě používány při slavení mše a při katechezi, odmítla spisy heretického původu (jako například gnostické Tomášovo evangelium) a sestavila kánon Písma svatého. Bible nespadla z nebe. Byla to církev, která dala Bibli její definitivní podobu.

Teologové i prostí věřící proto vytvářejí ucelený obraz Božího zjevení nejen četbou Písma, ale také studiem spisů církevních otců, posvátné Tradice a svědectví svatých. Někdy přinášejí jejich úvahy mimořádně hluboké poznání. Jindy však – kvůli chybnému úsudku nebo nedostatku víry, a to i u představitelů církve – teologické spekulace selhávají. Proto zde vždy stojí „ostražitá církev“, která bdí nad neporušeností víry.

Nebeská liturgie
Při Poslední večeři (srov. J 14,1–14) Ježíš promlouvá ke svým prvním kněžím: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ V odpovědi svatému Tomášovi Ježíš zjevuje: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ A dodává: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ Zdá se nemožné učinit tato slova předmětem komického výsměchu.

Ve světle Kristova zmrtvýchvstání a po staletích rozvoje katolické nauky můžeme oprávněně uvažovat o tom, že Ježíš zde nepřímo popisuje oběť mše svaté. Mše se skládá ze dvou hlavních částí: liturgie slova a eucharistické liturgie. Liturgie slova navazuje na bohoslužbu v židovské synagoze. Eucharistická liturgie pak dovršuje obětní bohoslužbu jeruzalémského chrámu. Liturgie slova představuje – použijeme-li výraz kardinála Ratzingera – pozemskou liturgii. V liturgii slova nasloucháme Ježíšovým slovům. Jeho slova i slova kněze nás vedou k jeho způsobu života. Vedou nás k Otci. Poznáváme-li Ježíše, poznáváme také Otce, a tím i cestu k věčnému životu. Eucharistická liturgie je naproti tomu liturgií nebeskou. Během ní Bůh prostřednictvím služby kněží napříč dějinami zpřítomňuje jedinou Kristovu oběť. Po Kristově zmrtvýchvstání již krvavé oběti k bohoslužbě vyvoleného lidu nepatří.

Jak Ježíš předpověděl po zázračném rozmnožení chlebů, sytí nás nyní svým Tělem a Krví. Poslušni jeho příkazu: „To konejte na mou památku,“ věříme, že se chléb a víno stávají posvátným Ježíšovým Tělem a Krví. Když přijímáme eucharistii, vstupujeme do společenství rovněž s jeho mystickým tělem, církví. Při každé mši svaté jsme tak spojeni s celou církví po celém světě a zároveň již nyní vstupujeme do nebeské slávy. V nebi budeme Boha společně s celou církví navěky oslavovat a chválit. V tomto smyslu je nebeská liturgie věčně trvající mší svatou.

Mantinely výsměchu
Bez ochrany církve a pevných jistot víry však hrozí nebezpečí svévolného výkladu Písma. Velké hereze v dějinách církve jsou svědectvím o tom, jak snadno může člověk zbloudit, pokud čte Písmo odděleně od církve a od ochranných mantinelů pravověří. Protože se však Bible zrodila v lůně církve pod jejím bdělým dohledem, právě církev zůstává posledním a rozhodujícím vykladačem pravého smyslu Božího zjevení.

Ačkoli se i nadále setkáváme s mnoha tajemstvími víry, která vymezují hranice našeho poznání, máme zároveň mnoho příležitostí stále hlouběji chápat lidskou existenci – a to nad rámec cynismu ateistických komiků. Bůh nás vysvobozuje ze zoufalství. Ve světle Kristova zmrtvýchvstání je jen obtížné vysmívat se jeho něžným slovům, která odpouštějí hříchy a zaslibují věčný život.

Církev ukazuje přátelům i odpůrcům stejným směrem – ke svému nezastupitelnému poslání, jímž je přivádět lidi ke Kristu. Ježíš Kristus je živým ztělesněním celého Božího spásného zjevení: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu...“ (Žd 1,1–5)

P. Jerry Pokorsky
přeložil Pavel Štička