Reinkarnace – alternativa ke křesťanskému zmrtvýchvstání?

Počáteční rozlišení
Slovo reinkarnace znamená znovu-vtělení. Tento překlad však není zcela přesný, neboť pro znovu-vtělení má latina jiné slovo: re-incorporace. Corpus je latinským označením pro tělo či těleso, zatímco podstatné jméno caro, které tvoří součást výrazu re-inkarnace, znamená maso či tělesnou tkáň. Inkarnace má tedy ve srovnání s inkorporací specifičtější význam: každé živé tělo (caro) je tělesem (corpus), ale ne každé těleso je živým tělem. Například Michelangelova socha Davida je ne inkarnovaným, ale jen inkorporovaným (vtěleným) projektem svého autora do mramorové hmoty, protože ta je jen tělesností (corpus), ne živou tkání (caro). To, co bylo původně oddělené (postava Davida v mysli sochaře a blok mramoru), spojil umělec v jednolité umělecké dílo. Teorie reinkarnace má na svém pozadí podobné pojetí spojování a rozpojování dvou komponent lidské skutečnosti – jeho duše a jeho tělo se v určitém momentě potkávají a utváří dočasnou alianci, kterou po čase zase opustí, aby si nalezli opět jiného partnera. Koloběh střídání „partnerů“ se může opakovat nesčetněkrát.

Ontologická argumentace proti reinkarnaci
V tradiční aristotelsko-tomistické tradici se někdy objevuje argument, v němž se vyvozuje nemožnost reinkarnace z bytostné (ontologické) konstituce člověka. Při této příležitosti se připomíná, že člověka nelze chápat dualisticky, nýbrž duálně. Antropologický dualismus spočívá v pohledu na člověka jakožto bytosti složené z duše a těla, přičemž se složky těla a duše pojímají jako dvě skutečnosti (duae res) spojené toliko vnějškově. Tato koncepce dovoluje obě složky rozpojit, takže duše se může odpojit od těla bez podstatného poškození své totožnosti. Proti tomu se staví aristotelsko-tomistická duální (podvojná) interpretace lidského bytí, v níž se zdůrazňuje, že tělo a duše nejsou rozpojitelné skutečnosti, ale jedna realita s podvojným charakterem. Obhájci této teorie mluví rovněž o smrti jako o separaci duše od těla. Na rozdíl od svých oponentů trvají na tom, že duše tímto rozchodem s tělem trpí podstatnou újmu a dostává se tím do nepřirozeného stavu (porušení jednoty člověka), který si žádá být napraven. To se děje tzv. zmrtvýchvstáním.

Tomisté přijímají aristotelskou hylemorfickou teorii, podle níž jsou všechny hmotné skutečnosti složeny z principů materie (hylé) a formy (morfé) a v případě člověka tvrdí, že roli materie hraje tělo, roli formy duše. Lidská duše se v tomto přístupu považuje za formu těla, čímž se překonává vnějškovost spojení duše a těla (dualismus). Duše jako forma strukturuje tělo „zevnitř“ a výsledkem této bytostné konstituce je člověk ve své podvojné (duální) psycho-somatické podobě. Nebudeme se zde u tohoto pojetí příliš zdržovat, protože bychom se tím dostali na pole velmi obtížných problémů. Již klasická aristotelsko-tomistická terminologie je značně problematická. O duši se zde mluví jako o formě těla, pravda je nicméně ta, že duše je formou člověka, což rozhodně není jedno a to samé. Forma je v této filosofické tradici ustavující princip hmotné skutečnosti. Kdyby duše byla formou těla, byl by člověk bytostně tělem. S tím by ani aristotelici ani tomisté určitě nesouhlasili, třebaže jejich terminologie (anima est forma corporis) vede přesně k tomuto závěru. Člověk není tělem, ale má tělo a v tom je opravdu velký rozdíl. Tato malá poznámka nám dává nahlédnout, do jakých složitostí bychom zabředli, kdybychom se uvedeným problémem chtěli dále zabývat. Když si uvědomíme, že nejprve je třeba vyřešit tyto a další komplikace a teprve poté se dostaneme k případnému vyvození nemožnosti reinkarnace, ztrácí se hledaný argument v nedohlednu.

Pokus o zjednodušení důkazního postupu
Chceme-li zaujmout kvalifikovaný postoj k problému reinkarnace, musíme se zaměřit na klíčový moment obtíže. Tím je otázka, zda naše tělo patří k naší nejhlubší identitě, či nikoliv. Jenže i tady se věci docela komplikují. Pojem těla totiž není jednoznačný, a to samé platí i o pojmu identity. Když se mluví o lidském těle, má se většinou na mysli naše tělesnost, která je empiricky dostupná (naše tělo sestávající ze svých vnějších údů a vnitřních orgánů). Jde tedy o smyslově vnímatelnou tělesnost kvantitativního typu, ale kvantita je z aristotelsko-tomistického hlediska případkem (akcidentem), tj. takovou skutečností, která neexistuje v sobě, ale jen v jiném od sebe. Chápeme-li lidskou tělesnost tímto způsobem, myslíme ji vlastně jako určitou kvantitu ve spojení s určitými kvalitami, vztahy, činnostmi atd. Kvantita, kvality, vztahy, činnosti, z nichž je naše tělesnost „sestavena“, jsou určeními něčeho jiného od sebe, jsou bytostně nepůvodní, odvozené. Neexistuje kvantita (velikost a počet) sama o sobě a v sobě, ale vždy jen jako kvantita něčeho jiného od sebe (kamene, rostliny, člověka atd.). Jen v matematické abstrakci se kvantita vyvazuje ze své reálné závislosti na jiném od sebe a osamostatňuje se jako předmět myšlenkových operací. To samé platí i o smyslově vnímatelných kvalitách, činnostech a vztazích. Co z toho plyne? Jednoduše to, že tělesnost v tomto významu nemůže mít konstitutivní úlohu ve vztahu k člověku a nemůže patřit k jeho hlubinné identitě. Tělesnost ve smyslu esenciálního určení člověka je proto třeba chápat jinak než jako tělesnost smyslově vnímatelnou. Tělesná schránka člověka není rozhodně tím tělem, které tvoří součást jeho nejzazší bytostné totožnosti.:

Nejinak se to má i s pojmem identity – nemá jen jeden význam. Povaha skutečnosti nutí k rozlišení identity člověka na jeho totožnost ustavující a hlubinnou na straně jedné a na jeho totožnost odvozenou a druhotnou na straně druhé. Smyslově vnímatelná tělesnost člověka tedy patří k jeho identitě druhotné a odvozené a tím vzniká otázka, zda tuto tělesnost (caro) můžeme smrtí ztratit bez zničení naší primární a hlubinné identity, a zda tedy můžeme podléhat případnému cyklu reinkarnací neboli znovu-navazování vztahu s tělesností, která leží mimo naší primární identitu.

Vidíme, že zamýšlený pokus o zjednodušení argumentace se příliš nezdařil. I zde narážíme na problémy a komplikace, z nichž nevede žádná jednoduchá cesta ven. Zdá se, že další snaha o orientaci v tomto tématu by celou záležitost jen teoreticky přetížila a k zaujetí jasného postoje k reinkarnaci by nám nepomohla.

Ještě jeden pokus o vyjasnění
Neměli bychom už raději kapitulovat a uznat, že s reinkarnaci musíme počítat jako s možnou alternativou křesťanského zmrtvýchvstání? To by bylo předčasné. Možná bychom se mohli pokusit o poslední teoretický průlom bariéry, která nám brání vidět, jak se to s reinkarnací vlastně má. Uvažujme následně. I když situujeme naši smyslově vnímatelnou tělesnost mimo naši nejhlubší identitu do případkové (akcidentální) oblasti, neznamená to, že se tím ruší náš exkluzivní vztah s ní. Naše tělo může být i tak vnějším výrazem naší niterné identity. Tak jako se naše tělesné sekrety od nás oddělují, a přesto lze bezpečně zjistit jejich příslušnost k nám (viz např. identifikaci pachatele na základě zanechaných biologických stop), tak i tělo jsoucí mimo naši hlubinnou totožnost má stále výlučný poměr k tomu, kým jsme v našem posledním metafyzickém rozměru. Když uvážíme, že naše totožnost je nezaměnitelná a nepřenosná na jiné skutečnosti a na jiné lidské bytosti (já jsem já a nemohu být někým jiným od sebe), ale přesto nějak závisí na identitě mých předků (rodičů, prarodičů, praprarodičů atd.), otevírá se tím možnost z toho ve věci reinkarnace něco významného vyvodit.

Je jisté, že jsem se nemohl narodit z jiného rodičovského páru, než jsem se fakticky narodil. To je mimo jakoukoliv pochybnost, neboť pokud bych se mohl narodit z jiného páru, mohl bych se narodit ve stejné době 2x a vícekrát, takže bych mohl existovat ve „vícero exemplářích“, což je rozporné. Byl bych jeden a mnohý zároveň a ve stejném ohledu. Není tedy možné, abych měl jiné rodiče než ty, které mám. Ta samá úvaha platí pro rodiče mých rodičů, pro jejich rodiče, a tedy pro všechny členy rodové linie, k níž náležím. To má vcelku závratnou implikaci, totiž tu, že kdyby se někdy v dávné minulosti z nějakého důvodu nesetkali nějací moji předkové a moje prapraprapraprapra... babička by si vzala jiného praprapraprapra... dědečka, už bych se nikdy nemohl narodit já a místo mě by se narodil někdo jiný, neboť identity mých předků a tím pádem i identity jejich potomků by se změnily. Podle reinkarnační nauky se mohu v tomto světě narodit opakovaně a zároveň se někteří lidé dokáží z reinkarnačního cyklu vyvázat. To by znamenalo, že nenávratem některých lidí na zem by se změnily i genealogické linie. Některý z mých předků, na jehož výskytu závisí moje tělesná identita (a ta je vnějším výrazem mé vnitřní totožnosti), by se už reinkarnovat nemusel a tím by se zhroutila nutná podmínka mého budoucího (opakovaného) narození – mé reinkarnace. To je zásadní obtíž, do níž se tato teorie dostává.

Tuto důležitou myšlenku je dobré zopakovat ještě jinými slovy. Jestliže se nemohu narodit z jiného páru než z toho, z něhož jsem se fakticky narodil, mohu mít pouze tu tělesnost, kterou fakticky mám. Při případné reinkarnaci, v níž by musela být zachována identita mého já, bych proto musel mít tutéž tělesnost jako v minulých životech, což implikuje existenci stejné rodové linie, na níž je můj zrod vázán, tj. existenci všech mých předků bez výjimky. To ale koliduje s logikou reinkarnace, která připouští, že se lze z jejího cyklu osvobodit a nenavrátit se do pozemských poměrů. Tím se však pozmění linie mých „nových“ předků – některý z nich bude scházet a má tělesnost (potažmo celá „moje“ identita) bude jiná. Už to tedy nebudu já, neboť moje tělesnost je projevem mé nesdělitelné identity.

Nejásejme ale předčasně! Oponent by mohl přijít s tezí, podle níž naše duše (tj. naše svobodné, svébytné, mravně zodpovědné já) disponuje vícero potencemi k různým tělesnostem, takže bychom se klidně mohli rodit postupně v různých genealogických liniích a brát na sebe různá těla. Moje současná tělesnost (t1) by mohla být aktualizovaná, čehož výsledkem by bylo toto mé nynější tělo, zatímco ostatní potence k jiným tělům (t2, t3, t4...) by došly své aktualizace až v budoucích reinkarnacích. A jsme opět u komplikace, jejíž objasňování by argumentaci natolik zatížilo, že by to naši jistotu názoru na reinkarnaci spíše oslabilo. Náš vhled do poměru duše a těla zůstane patrně navždy velmi omezen a snaha o řešení otázky na této úrovni se ukazuje být odsouzena k permanentnímu neúspěchu. Připomeňme si memento Tomáše Akvinského, podle něhož naši vlastní esenci neznáme, protože jsou nám dostupné pouze její vnější (akcidentální) projevy. Zbývá zde tedy ještě vůbec nějaký prostor pro přehledný a jasný důkaz nemožnosti znovu-vtělování?

Etický argument proti reinkarnaci
Bytí člověka je jeho prvním a základním uskutečněním, zatímco prostřednictvím své činnosti člověk pracuje na svém uskutečnění druhém. Úkolem člověka je přejít cestou svobodných voleb ze stavu nehotovosti do stavu finálního sebe-uskutečnění (seberealizace). Finalita lidského života není horizontální (smysl a meta lidské existence není v tomto historickém světě), ale vertikální (meta-historický). Cílem lidského života je spojení s Tvůrcem. Zmnožování pozemských existencí duše prostřednictvím reinkarnace nedává smysl. Zastánci reinkarnační nauky chápou opakované pozemské existence jako reparáty, jako nové a opravné pokusy o vyvázání se z cyklu reinkarnací, případně jako prodlužování doby potřebné pro dosažení žádoucí mravní dokonalosti duše. Při hlubším zamyšlení se ukazuje, že tato teorie trpí logickou nekonzistencí. Každá nová (opakovaná) existence poskytuje jedinci úplně stejné podmínky života – má se v jeho průběhu rozhodnout pro, nebo proti vůli Stvořitele a v této základní situaci jedinec je a byl by v každé pozemské existenci. Zásadní přitom je, že o své hypotetické předchozí existenci nemá žádnou evidenci a jistotu a jeho opakované pozemské životy by pro něj neznamenaly nic principiálně odlišného od předchozích životů. Byl by od nich oddělen clonou zapomnění, nejistoty a pochybností. Pokud by tuto clonu nějakým způsobem překonal, dospěl by k jistému vědomí možnosti dalšího existenčního reparátu, čímž by se jen snížila dramatičnost jeho mravních voleb. Kdo by nemiloval Tvůrce, kdo by byl vůči Němu nepřátelský anebo pouze lhostejný, věděl by o budoucí nové šanci na opravu a tuto „skvělou“ možnost by mohl začlenit do svého životního plánu. To by však byl defektní kalkul, v němž není ani náznak ochoty k obrácení. A i kdyby se jen stínovitě v mysli takového člověka vyskytla, její realizace by mohla být odsouvána na neurčito, do daleké, neustále prodlužované budoucnosti – do cyklu reinkarnací.

Opakované pozemské životy proto nedávají smysl, jejich důsledkem by bylo existenciální od-dramatizování svobodných voleb v tomto světě (nezapomeňme, že drama není vždy jen tragédie, neboť dramatický děj může mít pozitivní vyústění). Smysl, tj. soulad s vlastní povahou časné skutečnosti, má naopak pojetí, podle kterého se v tomto životě neodvolatelně rozhodujeme pro náš definitivní, věčný osud, tedy pojetí, v němž pro reinkarnaci není žádného místa. Reinkarnace ruší čas jako kairos a činí z něj plynutí, do něhož lze znovu a znovu vstupovat. Oproti tomu čas jako kairos představuje sérii jedinečných, neopakovatelných momentů, jejichž nevyužití vede k nenapravitelným ztrátám. Svatý Pavel to vyjadřuje jasnými slovy: „v čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2 Kor., 6,2). Jakmile se brány příhodného času zavřou, nebude již nikdo do nich moci vstoupit a využít možností záchrany, které s nimi byly kdysi nenávratně spojeny.

Mgr. Roman Cardal Ph.D.