21.09.2026, RC Monitor 17/2026
Ontologická argumentace proti reinkarnaci
V tradiční aristotelsko-tomistické tradici se někdy objevuje argument, v němž se vyvozuje nemožnost reinkarnace z bytostné (ontologické) konstituce člověka. Při této příležitosti se připomíná, že člověka nelze chápat dualisticky, nýbrž duálně. Antropologický dualismus spočívá v pohledu na člověka jakožto bytosti složené z duše a těla, přičemž se složky těla a duše pojímají jako dvě skutečnosti (duae res) spojené toliko vnějškově. Tato koncepce dovoluje obě složky rozpojit, takže duše se může odpojit od těla bez podstatného poškození své totožnosti. Proti tomu se staví aristotelsko-tomistická duální (podvojná) interpretace lidského bytí, v níž se zdůrazňuje, že tělo a duše nejsou rozpojitelné skutečnosti, ale jedna realita s podvojným charakterem. Obhájci této teorie mluví rovněž o smrti jako o separaci duše od těla. Na rozdíl od svých oponentů trvají na tom, že duše tímto rozchodem s tělem trpí podstatnou újmu a dostává se tím do nepřirozeného stavu (porušení jednoty člověka), který si žádá být napraven. To se děje tzv. zmrtvýchvstáním.
Tomisté přijímají aristotelskou hylemorfickou teorii, podle níž jsou všechny hmotné skutečnosti složeny z principů materie (hylé) a formy (morfé) a v případě člověka tvrdí, že roli materie hraje tělo, roli formy duše. Lidská duše se v tomto přístupu považuje za formu těla, čímž se překonává vnějškovost spojení duše a těla (dualismus). Duše jako forma strukturuje tělo „zevnitř“ a výsledkem této bytostné konstituce je člověk ve své podvojné (duální) psycho-somatické podobě. Nebudeme se zde u tohoto pojetí příliš zdržovat, protože bychom se tím dostali na pole velmi obtížných problémů. Již klasická aristotelsko-tomistická terminologie je značně problematická. O duši se zde mluví jako o formě těla, pravda je nicméně ta, že duše je formou člověka, což rozhodně není jedno a to samé. Forma je v této filosofické tradici ustavující princip hmotné skutečnosti. Kdyby duše byla formou těla, byl by člověk bytostně tělem. S tím by ani aristotelici ani tomisté určitě nesouhlasili, třebaže jejich terminologie (anima est forma corporis) vede přesně k tomuto závěru. Člověk není tělem, ale má tělo a v tom je opravdu velký rozdíl. Tato malá poznámka nám dává nahlédnout, do jakých složitostí bychom zabředli, kdybychom se uvedeným problémem chtěli dále zabývat. Když si uvědomíme, že nejprve je třeba vyřešit tyto a další komplikace a teprve poté se dostaneme k případnému vyvození nemožnosti reinkarnace, ztrácí se hledaný argument v nedohlednu.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Nejinak se to má i s pojmem identity – nemá jen jeden význam. Povaha skutečnosti nutí k rozlišení identity člověka na jeho totožnost ustavující a hlubinnou na straně jedné a na jeho totožnost odvozenou a druhotnou na straně druhé. Smyslově vnímatelná tělesnost člověka tedy patří k jeho identitě druhotné a odvozené a tím vzniká otázka, zda tuto tělesnost (caro) můžeme smrtí ztratit bez zničení naší primární a hlubinné identity, a zda tedy můžeme podléhat případnému cyklu reinkarnací neboli znovu-navazování vztahu s tělesností, která leží mimo naší primární identitu.
Vidíme, že zamýšlený pokus o zjednodušení argumentace se příliš nezdařil. I zde narážíme na problémy a komplikace, z nichž nevede žádná jednoduchá cesta ven. Zdá se, že další snaha o orientaci v tomto tématu by celou záležitost jen teoreticky přetížila a k zaujetí jasného postoje k reinkarnaci by nám nepomohla.
Ještě jeden pokus o vyjasnění
Neměli bychom už raději kapitulovat a uznat, že s reinkarnaci musíme počítat jako s možnou alternativou křesťanského zmrtvýchvstání? To by bylo předčasné. Možná bychom se mohli pokusit o poslední teoretický průlom bariéry, která nám brání vidět, jak se to s reinkarnací vlastně má. Uvažujme následně. I když situujeme naši smyslově vnímatelnou tělesnost mimo naši nejhlubší identitu do případkové (akcidentální) oblasti, neznamená to, že se tím ruší náš exkluzivní vztah s ní. Naše tělo může být i tak vnějším výrazem naší niterné identity. Tak jako se naše tělesné sekrety od nás oddělují, a přesto lze bezpečně zjistit jejich příslušnost k nám (viz např. identifikaci pachatele na základě zanechaných biologických stop), tak i tělo jsoucí mimo naši hlubinnou totožnost má stále výlučný poměr k tomu, kým jsme v našem posledním metafyzickém rozměru. Když uvážíme, že naše totožnost je nezaměnitelná a nepřenosná na jiné skutečnosti a na jiné lidské bytosti (já jsem já a nemohu být někým jiným od sebe), ale přesto nějak závisí na identitě mých předků (rodičů, prarodičů, praprarodičů atd.), otevírá se tím možnost z toho ve věci reinkarnace něco významného vyvodit.
Je jisté, že jsem se nemohl narodit z jiného rodičovského páru, než jsem se fakticky narodil. To je mimo jakoukoliv pochybnost, neboť pokud bych se mohl narodit z jiného páru, mohl bych se narodit ve stejné době 2x a vícekrát, takže bych mohl existovat ve „vícero exemplářích“, což je rozporné. Byl bych jeden a mnohý zároveň a ve stejném ohledu. Není tedy možné, abych měl jiné rodiče než ty, které mám. Ta samá úvaha platí pro rodiče mých rodičů, pro jejich rodiče, a tedy pro všechny členy rodové linie, k níž náležím. To má vcelku závratnou implikaci, totiž tu, že kdyby se někdy v dávné minulosti z nějakého důvodu nesetkali nějací moji předkové a moje prapraprapraprapra... babička by si vzala jiného praprapraprapra... dědečka, už bych se nikdy nemohl narodit já a místo mě by se narodil někdo jiný, neboť identity mých předků a tím pádem i identity jejich potomků by se změnily. Podle reinkarnační nauky se mohu v tomto světě narodit opakovaně a zároveň se někteří lidé dokáží z reinkarnačního cyklu vyvázat. To by znamenalo, že nenávratem některých lidí na zem by se změnily i genealogické linie. Některý z mých předků, na jehož výskytu závisí moje tělesná identita (a ta je vnějším výrazem mé vnitřní totožnosti), by se už reinkarnovat nemusel a tím by se zhroutila nutná podmínka mého budoucího (opakovaného) narození – mé reinkarnace. To je zásadní obtíž, do níž se tato teorie dostává.
Tuto důležitou myšlenku je dobré zopakovat ještě jinými slovy. Jestliže se nemohu narodit z jiného páru než z toho, z něhož jsem se fakticky narodil, mohu mít pouze tu tělesnost, kterou fakticky mám. Při případné reinkarnaci, v níž by musela být zachována identita mého já, bych proto musel mít tutéž tělesnost jako v minulých životech, což implikuje existenci stejné rodové linie, na níž je můj zrod vázán, tj. existenci všech mých předků bez výjimky. To ale koliduje s logikou reinkarnace, která připouští, že se lze z jejího cyklu osvobodit a nenavrátit se do pozemských poměrů. Tím se však pozmění linie mých „nových“ předků – některý z nich bude scházet a má tělesnost (potažmo celá „moje“ identita) bude jiná. Už to tedy nebudu já, neboť moje tělesnost je projevem mé nesdělitelné identity.
Nejásejme ale předčasně! Oponent by mohl přijít s tezí, podle níž naše duše (tj. naše svobodné, svébytné, mravně zodpovědné já) disponuje vícero potencemi k různým tělesnostem, takže bychom se klidně mohli rodit postupně v různých genealogických liniích a brát na sebe různá těla. Moje současná tělesnost (t1) by mohla být aktualizovaná, čehož výsledkem by bylo toto mé nynější tělo, zatímco ostatní potence k jiným tělům (t2, t3, t4...) by došly své aktualizace až v budoucích reinkarnacích. A jsme opět u komplikace, jejíž objasňování by argumentaci natolik zatížilo, že by to naši jistotu názoru na reinkarnaci spíše oslabilo. Náš vhled do poměru duše a těla zůstane patrně navždy velmi omezen a snaha o řešení otázky na této úrovni se ukazuje být odsouzena k permanentnímu neúspěchu. Připomeňme si memento Tomáše Akvinského, podle něhož naši vlastní esenci neznáme, protože jsou nám dostupné pouze její vnější (akcidentální) projevy. Zbývá zde tedy ještě vůbec nějaký prostor pro přehledný a jasný důkaz nemožnosti znovu-vtělování?
Etický argument proti reinkarnaci
Bytí člověka je jeho prvním a základním uskutečněním, zatímco prostřednictvím své činnosti člověk pracuje na svém uskutečnění druhém. Úkolem člověka je přejít cestou svobodných voleb ze stavu nehotovosti do stavu finálního sebe-uskutečnění (seberealizace). Finalita lidského života není horizontální (smysl a meta lidské existence není v tomto historickém světě), ale vertikální (meta-historický). Cílem lidského života je spojení s Tvůrcem. Zmnožování pozemských existencí duše prostřednictvím reinkarnace nedává smysl. Zastánci reinkarnační nauky chápou opakované pozemské existence jako reparáty, jako nové a opravné pokusy o vyvázání se z cyklu reinkarnací, případně jako prodlužování doby potřebné pro dosažení žádoucí mravní dokonalosti duše. Při hlubším zamyšlení se ukazuje, že tato teorie trpí logickou nekonzistencí. Každá nová (opakovaná) existence poskytuje jedinci úplně stejné podmínky života – má se v jeho průběhu rozhodnout pro, nebo proti vůli Stvořitele a v této základní situaci jedinec je a byl by v každé pozemské existenci. Zásadní přitom je, že o své hypotetické předchozí existenci nemá žádnou evidenci a jistotu a jeho opakované pozemské životy by pro něj neznamenaly nic principiálně odlišného od předchozích životů. Byl by od nich oddělen clonou zapomnění, nejistoty a pochybností. Pokud by tuto clonu nějakým způsobem překonal, dospěl by k jistému vědomí možnosti dalšího existenčního reparátu, čímž by se jen snížila dramatičnost jeho mravních voleb. Kdo by nemiloval Tvůrce, kdo by byl vůči Němu nepřátelský anebo pouze lhostejný, věděl by o budoucí nové šanci na opravu a tuto „skvělou“ možnost by mohl začlenit do svého životního plánu. To by však byl defektní kalkul, v němž není ani náznak ochoty k obrácení. A i kdyby se jen stínovitě v mysli takového člověka vyskytla, její realizace by mohla být odsouvána na neurčito, do daleké, neustále prodlužované budoucnosti – do cyklu reinkarnací.
Opakované pozemské životy proto nedávají smysl, jejich důsledkem by bylo existenciální od-dramatizování svobodných voleb v tomto světě (nezapomeňme, že drama není vždy jen tragédie, neboť dramatický děj může mít pozitivní vyústění). Smysl, tj. soulad s vlastní povahou časné skutečnosti, má naopak pojetí, podle kterého se v tomto životě neodvolatelně rozhodujeme pro náš definitivní, věčný osud, tedy pojetí, v němž pro reinkarnaci není žádného místa. Reinkarnace ruší čas jako kairos a činí z něj plynutí, do něhož lze znovu a znovu vstupovat. Oproti tomu čas jako kairos představuje sérii jedinečných, neopakovatelných momentů, jejichž nevyužití vede k nenapravitelným ztrátám. Svatý Pavel to vyjadřuje jasnými slovy: „v čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2 Kor., 6,2). Jakmile se brány příhodného času zavřou, nebude již nikdo do nich moci vstoupit a využít možností záchrany, které s nimi byly kdysi nenávratně spojeny.
Mgr. Roman Cardal Ph.D.
25.09.2026, RC Monitor 17/2026
Když jsem jako mladý muž začal pracovat v top managementu strojírenské firmy, bylo to po stránce oblékání relativně náročné. Firemní dress code vyžadoval od odborného ředitele nosit denně styl business, tj. světlou košili, vázanku, sako, společenskou obuv. Myslím, že někdy kolem roku 2010 nastal zlom – na konferencích a jiných byznysových setkáních muži sundali kravaty, nastoupil business casual. V letech před covidem potom přišel smart casual – najednou se dalo na konferenci přijít v džínách a ležérním saku, a bylo to výrazně pohodlnější. V posledních letech navíc zčásti vymizely i společenské boty, stačí značkové tenisky, zpravidla ty s bílým okrajem. Nestranný nadnárodní pozorovatel by to snad nazval amerikanizací. Výjimkou jistě trvale zůstávají některé byznys sektory, kde dojem souvisí s důvěryhodností, na prvním místě uveďme advokátní kanceláře.
07.10.2026, RC Monitor 18/2026
První přikázání Desatera zakazuje uctívat jiné bohy než Hospodina. Na straně jedné žádá naši celistvou odpověď na Boží bezpodmínečnou lásku k nám. Na straně druhé žádá věrnost cestě, ke které jsme se jakožto pokřtění ve svobodě zavázali. Bůh nás bere doslova za slovo a očekává svědectví víry, tj. důslednost a konkrétnost v našem jednání.
09.10.2026, RC Monitor 18/2026
„V Praze se dnes demonstrovalo proti potratům, ale taky za práva žen,“ řekl v hlavních večerních zprávách České televize hned na úvod Michal Kubal v den, kdy proběhl pochod pro život 2026. Šlo by to nazvat dezinformací? Co je dezinformace? „Dezinformace je záměrně nepravdivá nebo zavádějící informace, která se šíří s cílem oklamat lidi a ovlivnit jejich názory či chování.“ Její původce – dezinformátor – ví, že jeho informace je nepravdivá a šíří ji se zlovolným záměrem.
13.11.2026, RC Monitor 21/2026
Svatost nezná státních hranic, nezávisí na původu ani na společenském postavení. Je odpovědí člověka na Boží lásku. Skvělým příkladem toho jsou dvě výjimečné ženy středověké Evropy – svatá Anežka Česká a svatá Hedvika Slezská. Je známo, že Hedvika byla Anežčinou tetou, a že právě ona sehrála důležitou roli v jejím dětství. Obě ženy navíc patřily k mimořádnému okruhu středoevropských panovnických žen 13. století, které spojily vysoký šlechtický původ s hlubokou zbožností a službou chudým. Ačkoli se nakonec jejich životní cesty lišily, spojovala je jedna touha: sloužit Kristu přítomnému v druhém člověku.
12.10.2026, RC Monitor 19/2026
Zanedlouho můžeme slavit jedno výročí velkého vítězství – tentokráte již 445. – Svaté ligy nad osmanskou říší. Na tomto vítězství mají podíl všichni zúčastnění, i když známe vlastně jen několik jmen z přibližně 65 tisíc mužů na vítězné straně.
17.11.2026, Crisis Magazine
Ještě k cestě Svatého otce do Francie: otázkou není, zda katolíci mohou podporovat volnost, rovnost a bratrství; samozřejmě mohou. Podstatou problému je věcný obsah, který tyto pojmy získávají, když jsou předkládány jako všeobecně platné etické imperativy.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.