Od vnitřního osvobození k odvaze skočit do světa

Povolání k plnosti a past sebestřednosti
Všichni lidé jsou povolaní ke svobodě. Ti, kteří Bohu přitakali a přijali křest, byli vybaveni k tomu, aby dokázali žít v této svobodě v síle modlitby, ve víře v Boží prozřetelnost a všemohoucnost, posilováni a očištěni svátostmi, ve vzájemné podpoře společenství, povzbuzováni životy svatých, pod vedením církve a skrze další dary milosti, které nám Kristus zanechal. Křestní pramen není jen symbolem smytí hříchů, ale je to skutečný ontologický přerod, při kterém člověk dostává novou kapacitu srdce. Dostává výbavu k tomu, aby mohl překročit hranice své biologické existence a vstoupil do nadpřirozeného života s Bohem. Tento dar je však svěřen do křehkých hliněných nádob naší lidské přirozenosti, která zůstává zraněná náklonností k hříchu.

Právě proto je darovaná svoboda neustále vystavena pokušení zneužití a degradace. Aby se tato svoboda nestala záminkou k návratu prosazování sebe (Gal 5,13), byl nám dán zákon Lásky a směrnice Desatera přikázání. Svatý Pavel ve svém listu Galaťanům důrazně varuje před tím, aby se svoboda nestala zástěrkou pro tělesnost a sobectví. Lidské ego má totiž neuvěřitelnou schopnost zotročit i ty nejvznešenější Boží dary a proměnit je v nástroje vlastní sebestřednosti. Desatero a Kristův zákon lásky proto fungují jako neomylné kontrolní mechanismy. Ukazují nám, zda naše svoboda skutečně směřuje k Bohu, nebo zda se stává pouhým rafinovaným způsobem, jak prosazovat vlastní vůli na úkor druhých.

Od „svobody od“ ke „svobodě v“
Pokud dosáhneme vnější a vnitřní „svobody od něčeho“ – tedy osvobození od nadvlády hříchu, ochromujícího strachu, zotročujících závislostí či falešných lidských ohledů –, můžeme začít prožívat hlubší rovinu, kterou nazveme „svobodou v něčem“. Ta se projevuje v hodnotách zásadních pro lidskou důstojnost, jako jsou pravda slova, krása, dobro, víra či naděje, a v určitém smyslu se s nimi přímo ztotožňuje. Člověk vysvobozený z vězení hříchu totiž nezůstává stát na prázdném místě; naopak vstupuje do prostoru křesťanských ctností. Svoboda „v něčem“ znamená, že lidská tvořivost, intelekt a vůle nacházejí svůj bezpečný domov v pravdě a dobru, kde mohou plně rozkvést.

Tato rovina je praktickým vyjádřením toho, jak moc si vážíme získaného osvobození a jak je chceme dále rozvíjet. Svobodu nebudeme na zemi nikdy vlastnit jako statický, jednou provždy zajištěný majetek. Je to živý organismus, který vyžaduje neustálou péči a bdělost, což nás pokaždé bude stát velkou míru sebeovládání. Naše sebekázeň musí být o to větší, když vidíme, že lidé kolem nás svobodu zneužívají k vlastnímu prospěchu bez ohledu na ostatní. V prostředí, kde se svoboda devalvovala na bezbřehou svévoli, se křesťan stává strážcem jejího skutečného smyslu. Uvědomuje si, že svoboda je nezasloužený Boží dar, pro který máme vytvářet ty správné podmínky. Bůh sám je mírou vší svobody a pramenem, u něhož můžeme utišit svou žízeň i v nepříznivých vnějších podmínkách, v dobách společenského tlaku či pronásledování.

Zápas lidské slabosti s Duchem
Svoboda je jev dynamický, protože není a v tomto světě nikdy nebude dokonalá. Je totiž stále o co usilovat a čemu se bránit. Svatý Augustin tvrdí, což připomíná i encyklika Veritatis splendor (VS 17), že v tomto světě budeme stále žít jen v částečné svobodě, protože cítíme ve svých údech jiný zákon, odporující zákonu našeho rozumu. Křtem byl sice zničen hřích, ale nebyla zničena náklonnost k hříchu. Ta pramení z naší slabosti, tj. důsledek dědičného hříchu. Jde o vnitřní konflikt, který doprovází každého křesťana až do konce pozemské pouti: neustálé napětí mezi tím, k čemu nás volá Duch a k čemu nás stahuje naše padlá přirozenost.

Počátek této nedokonalé svobody je v zachovávání Božích přikázání. Míru naší svobody pak zjistíme podle míry, s níž Boží přikázání nevnímáme jako břemeno, ale jako vítanou směrnici na cestě. Zde se láme chleba v našem duchovním životě. Pokud pro nás přikázání představují jen těžký seznam zákazů a příkazů, které plníme ze strachu před trestem, jsme stále ještě v pozici duchovních otroků nebo nedorostlých dětí. V tom tkví rozdíl mezi životem podle Ducha a životem podle těla (Gal 5,16). Ten, kdo žije spíše podle Ducha, chce sloužit druhým a nalézá v Božím zákoně základní a nutnou cestu k rozvíjení lásky, pro kterou se svobodně rozhodl a kterou chce uskutečňovat. Cítí dokonce vnitřní naléhání – skutečnou a opravdovou „nutnost“, a nikoliv již donucování –, aby se nespokojil jen s minimálními požadavky zákona, nýbrž aby je prožíval v „plnosti“. Dokud žijeme na zemi, je tato cesta ještě nejistá a málo pevná, ale možná díky milosti, která nám dopřává plnou svobodu Božích dětí (Řím 8,21). Ta nám umožňuje, abychom morálním životem odpovídali na vznešené povolání být „syny v Synu“ (VS 18).

„Svoboda pro něco“ a křesťanská spoluodpovědnost
Třetí a poslední ze základních podob svobody, které můžeme rozlišovat, nikoli však od sebe oddělit, nazveme „svobodou pro něco“. Nejedná se ale o nějakou teorii, ale o konkrétní a angažovanou aplikaci „svobody v něčem“, a to nejen pro sebe samé, ale hlavně pro naše okolí a koneckonců pro celý svět. Svoboda, která zůstane uzavřená uvnitř člověka, často ztuhne a ztratí svou dynamiku. Musí se proměnit v čin sebedarování. Takto se kruh v jistém smyslu uzavírá: křesťan, osvobozený Kristem, stává se poslušností ke Kristu a jeho následováním v dějinách protagonistou procesu za osvobození druhého člověka. Křesťan se křtem stal nositelem svobody a měl by jím být ve svém životě. Nejedná se o čestný titul, ale o výzvu k angažovanosti a vynalézavosti s velkou porcí dobrodružství a rizika.

Dnešní křesťané však někdy trpíme duchovní bázlivostí. Slovy Hanse Urse von Balthasara můžeme říci: „Lidé, kteří se bojí skočit, toto se z nás stalo, (...) lidé vychovaní tak, aby nedůvěřovali skoku. Všichni jdou kolem nás, a my zůstáváme stát... Jak se znovu naučit odvážně skákat?“ Tento povzdech přesně míří do srdce naší současné situace. Často se stahujeme do bezpečí našich farních budov a katolických subkultur, protože se bojíme konfrontace se sekulárním světem. Chybí nám postoj zralé víry, neotřesné naděje a angažované lásky s autonomní a soběstačnou vůlí v kontextu Církve. Zralá víra je projev žitého křesťanství vybavený ctnostmi, posílený a očištěný svátostmi, společenstvím a modlitbou a založený na hlubokém vztahu s Bohem, ze kterého vyvěrá. Je to výzva k znovu-vykročení křesťana z pozic, kam se nechal zatlačit. Víra přece není soukromá věc, která se má prožívat v úkrytu.

Kam má tedy křesťan vykročit? Do světa. Nikoli za účelem splynutí se světem nebo dokazováním světu čehosi, ale k tomu, aby světu svědčil a neohroženě hlásal pramen skutečné svobody a na svém životě hmatatelně zvěstoval plody získané křesťanské svobody, kterou od Boha nabyl. Na obzoru dějin se očekává, že křesťanské společenství bude místem svobodného vztahu mezi rozličnými a někdy protichůdnými charismaty autority a svobody. Má se tak stát právě pomocí obnovenému pochopení smyslu „služby“. Svoboda je jako nové víno, které neustále potřebuje nové měchy (Mt 9,17). Tyto nové měchy představují naši ochotu neustále obnovovat formy našeho svědectví, aniž bychom slevili z věčné pravdy evangelia.

„Svoboda pro něco“ se projevuje spoluodpovědností, která se vyznačuje svatou smělostí, věrností, ale také otevřeným dialogem a láskyplnou konstruktivní kritikou. Není založená na svévoli, ale na poslušnosti, která v sebekázni naši vlastní svobodu sice spoutává, ale zároveň ji zušlechťuje, neboť ji otevírá také pro druhé. Skutečná svoboda se totiž plně realizuje v paradoxu služby, který nám zanechal náš Pán: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ (Mk 10,42–45) V tom je to náročný úkol, ale nejsme na to sami.

P. Tomas van Zavrel