Postupující evropská diktatura

Na vlastní oči jsem viděl, když se člověka kvůli jeho víře nikdo nechce právně zastat a je označován za šiřitele nenávisti, ADF se za něj postaví. Nemohu si tuto organizaci dost vynachválit. Na tuto konferenci jsem dorazil příliš pozdě na to, abych stihl Päivin příspěvek. Jak jsem se posléze dozvěděl, zmínila se v něm, že jí byl během letu z Finska sdělen zákaz cestovat nazpátek přes londýnské letiště Heathrow. Proč? Protože byla odsouzena za podněcování k nenávisti! Britské úřady rozhodly, že její přítomnost je na území Spojeného království nežádoucí – i kdyby šlo jen o přestup na letišti!

Věřili byste tomu? Vlastně právě z tohoto důvodu jsem se nakonec rozhodl neusadit se na čas v Británii, v cambridgeském „The Moorings“, ačkoli jsem o to stál. Moji tamní přátelé říkali, že není pravděpodobné, že bych se dostal do problémů se státem, ale nedokázal jsem tomu s jistotou věřit. A když teď slyším, že britská vláda zakázala někomu tak nevinnému a vlídnému, jako je tato finská babička, byť jen vstoupit na půdu svého mezinárodního letiště (které technicky vzato ani není územím Spojeného království), pouze to potvrzuje moje podezření. Kdyby mě z Velké Británie kvůli mým textům vyhostili, už bych se tam nikdy nemohl vrátit. To není riziko, které jsem ochoten podstoupit.

Architekti klece
Podívejte se, co mi také nedávno přistálo na X (Twitter) od jednoho francouzského zastánce svobody slova (uvádím to v překladu): Dnes odpoledne [7. července – pozn. red.] se v Evropském parlamentu hlasovalo o zrychleném projednání návrhu na zavedení tzv. Chat Control, tedy plošného skenování vašich soukromých zpráv. Nešlo o finální hlasování, to proběhne ve čtvrtek. Zajímavější než samotný výsledek je způsob, jakým se o návrhu hlasovalo.

Parlament tento návrh již dříve odmítl a platnost výjimky skončila v dubnu. Rada ho proto znovu předložila ve druhém čtení – tedy v proceduře, kde k jeho zablokování potřebujete absolutní většinu 361 hlasů a kde se zdržení se hlasování počítá jako hlas pro přijetí. Načasovali to přesně na poslední zasedání před létem, kdy je polovina poslanců již na dovolené. Samotná právní služba rady tvrdí, že ten návrh porušuje článek 7 Listiny základních práv. Vědí to. A stejně si jdou za svým. Jenže právě tohle si nikdo nechce připustit.

Problém nespočívá v tom, že by ti lidé měli zlé úmysly. Nejspíš nemají. Bruselská technokracie tento nástroj pravděpodobně nikdy nevyužije k vaší likvidaci – na to je příliš měkká, příliš svázaná procedurami a příliš zaměstnaná ospravedlňováním vlastní existence. Problém tkví v něčem jiném: taková infrastruktura se nikdy nebuduje pro moc, kterou máte dnes. Buduje se pro moc, která teprve přijde.

A to, co teď skládají cihlu po cihle, „dobrovolnou“ výjimku po „dobrovolné“ výjimce, představuje dokonalý arzenál. Až skutečná hospodářská krize vynese k moci lidi, kteří na rozdíl od nich nebudou mít žádné zábrany, už nebudou muset nic vymýšlet. Všechno už bude připravené: plošné skenování, znormalizované, uzákoněné a plně funkční. Nabitá zbraň ležící na stole, připravená, aby se jí někdo chopil.

Hayek to chápal dobře: cesta do otroctví je dlážděna dobrými úmysly úředníků. O svobodu nepřijdete najednou. Vzdáváte se jí řádek po řádku, „na ochranu dětí“, „v boji proti terorismu“, vždy z důvodu, který se nikdo neodváží rozporovat. Dějiny na tyto lidi nebudou pamatovat jako na ochránce čehokoli. Budou na ně pamatovat jako na architekty klece. Jako na ty, kdo tento aparát vytvořili a s úsměvem ho předali těm, kteří věděli, jak ho použít.

Děje se to. Budují se mechanismy kontroly. Po přečtení toho příspěvku jsem se obrátil na jednoho evropského právníka a aktivistu za svobodu slova, kterého jsem kdysi potkal na konferenci v Evropě, a na celou tu věc jsem se ho zeptal. Nemohu ho citovat přímo a měl jsem dojem, že o tomto konkrétním kroku ještě neslyšel, ale nepřekvapilo ho to. Obecně vzato mi řekl, že bezpečnostní složky po celé Evropě (včetně Spojeného království) velmi dobře vědí, jak je obyvatelstvo nespokojené a že lidé ztratili důvěru ve vlastní vládu. Mohou sledovat a také sledují on­‑line komunikaci; tento nový krok, který má umožnit sledovat soukromé šifrované chaty lidí, je jen rozšířením jejich pravomocí (samozřejmě prováděným ve jménu „ochrany dětí“). Usoudily, že je snazší kontrolovat původní evropské obyvatelstvo než čelit muslimům a dalším nestabilním komunitám migrantů.

Kanárek v dole
Proto měly pákistánské gangy sexuálních násilníků v Británii volnou ruku. Z téhož důvodu všichni vědí, že policie v pevninské Evropě považuje velké muslimské enklávy ve městech za takzvané no­‑go zóny, nad nimiž nemá kontrolu. (Tady na konferenci ADF jsem se setkal s jednou svou přítelkyní z Evropy, která mi potvrdila, že v jejím městě tomu tak rozhodně je.) Můj evropský známý také říkal, že se to bude jen zhoršovat, protože pro stát je jednodušší zasáhnout proti křesťanům a dalším skupinám, které například provozují domácí vzdělávání, než jít po lidech a komunitách, jež reálně destabilizují veřejný pořádek v Evropě.

Zeptal jsem se svého známého, zda už viděl film Citizen Vigilante. Ne, ještě ho neviděl. „Podívej se na něj,“ povzbudil jsem ho a pak jsem mu popsal, o čem pojednává. Řekl jsem mu, že je to velmi temný film – film, který otevřeně vybízí k násilí, kdy lidé berou zákon do vlastních rukou. Podle mě je to předzvěst toho, co přijde, pokud se v Evropě něco radikálně nezmění. Měl jsem pocit, že se mnou souhlasí, protože zmínil, jak rychle se Jugoslávie v devadesátých letech propadla do vražedného etnického násilí, a na příkladu Severního Irska během tamních nepokojů popisoval, co se stane, když stát de facto ztratí autoritu nad ozbrojenými a rozhněvanými skupinami obyvatel.

Předpověděl, že v nadcházejících letech – bez ohledu na to, zda vypukne „občanská válka“, či nikoli – budou Evropané jako on podrobeni čím dál silnější státní kontrole a cenzuře. Vládnoucí třídy po celé Evropě jsou tak fanaticky oddané svému politickému a antropologickému modelu (který je učí, že všichni lidé jsou v zásadě stejní, a pokud se migranti plně neintegrují do evropské společnosti, je to vina původních obyvatel), že na ochranu této ideologie před vlastními lidmi přijmou mimořádná, neliberální a nedemokratická opatření. Umělá inteligence pak státu samozřejmě poskytne nesrovnatelně mocnější nástroje k potlačování nesouhlasu.

V tomto ohledu si myslím, že Päivi je kanárkem v dole naší civilizace. Progresivní byrokratický řád v evropských zemích bude raději napadat věrné křesťany jako „nepřátele společnosti“, než aby řešil skutečné problémy, kterým čelí. Podobných případů můžeme očekávat víc. Dnes je to finská luteránská poslankyně a babička, zítra to klidně můžete být vy.

Připravme se na odpor budoucí diktatuře
Znovu vás upozorňuji na příklad otce Tomislava Kolakoviče, katolického kněze, který v roce 1943 na útěku před nacisty přišel na Slovensko. Říkal tamním katolíkům, že Němci válku prohrají, ale že po jejím skončení jejich zemi ovládnou Sověti – a že tím prvním, co Sověti udělají, bude pronásledování církve. Většina lidí mu nevěřila, ale mnoho mladých ano a pomohli otci Kolakovičovi položit v této zemi základy podzemní církve, aby se připravila na přicházející pronásledování.

Památce otce Kolakoviče jsem věnoval knihu Live Not By Lies (Nežijte podle lží). Nyní k nám promlouvá. Opravdu. Naslouchejme mu! Pokud můžeme, měli bychom se snažit zarazit, co se děje, ať už jsme kdekoli. Zároveň bychom se však měli konkrétními způsoby – duchovními i materiálními – připravovat na odpor pro případ, že nedokážeme zastavit přicházející vlnu diktatury pod rouškou záchrany liberální demokracie před křesťany, nacionalisty a dalšími odpůrci, včetně obyčejných lidí, znechucených a unavených tím, co s nimi a jejich zeměmi jejich vůdci dělají.

Päivi Räsänenová, demokraticky zvolená evropská poslankyně, nesmí na příkaz vlády Jeho Veličenstva na cestě domů přestoupit na letišti Heathrow. Proč? Protože je odsouzenou pachatelkou nenávistného projevu – za to, že na veřejnosti citovala Bibli. Taková je realita, v níž se nacházíme.

Rod Dreher
přeložila Alena Švecová