Pokušení Velkého inkvizitora

Bratři Karamazovi Fjodora Dostojevského spadají v mé knihovně do třetí kategorie. Jsou sondou do lidského srdce. Snad nikde to není patrnější než v proslulé legendě o Velkém inkvizitorovi. Mnozí ji čtou jako kritiku církevní moci nebo jako odvážnou polemiku s křesťanstvím, a přestože inkvizitor by mohl být samozřejmě jen obrazem zkaženého církevního představitele, také by mohl dokonale zobrazovat pokušení, které se může usadit v srdci každého člověka, a proto působí jeho řeč tak znepokojivě.

V legendě se Kristus vrací na zem, do Sevilly v době vrcholící inkvizice. Lidé ho okamžitě poznávají. Uzdravuje, budí naději, jeho přítomnost přitahuje zástupy. Přesto je ještě téhož večera zatčen a uvězněn. Ne pohany, ale těmi, kdo zasvětili svůj život službě Bohu. V noci jej navštíví starý inkvizitor a pronese dlouhý monolog, který patří k nejpozoruhodnějším textům světové literatury. Nejvíce na něm člověka překvapí, že inkvizitor nemluví jako šílenec ani jako cynik. Jeho argumentace je promyšlená, místy téměř přesvědčivá. Tvrdí, že Kristus přecenil člověka. Domníval se, že člověk touží po svobodě, ale ve skutečnosti prý většina lidí žádnou svobodu nechce. Svoboda znamená odpovědnost, nejistotu a nutnost neustále rozlišovat mezi dobrem a zlem. To všechno je příliš náročné. Lidé podle inkvizitora touží především po jistotě. Chtějí vědět, co si mají myslet, jak mají jednat a komu mají svěřit tíhu rozhodování. A právě to jim podle něj církev nabídla. „Opravili jsme tvé dílo,“ říká Kristu. „Vzali jsme lidem břemeno svobody, a proto jsou konečně šťastní.“

Když jsem tuto pasáž četla poprvé, měla jsem za to, že hlavním tématem kapitoly je zneužití církevní autority. Dnes si tím už nejsem tak jistá, protože jsem mezitím poznala něco, co mé patnáctileté já poznat nemohlo: jak těžké je být opravdu svobodný.

Pamatuji si, jak jsem jednou v nově nabytém stavu dospělosti stála před důležitým rozhodnutím a volala domů s nadějí, že mi tatínek řekne, co mám dělat. Trpělivě se mnou prošel všechny možnosti, zvažoval argumenty pro i proti a já si říkala: „Výborně, za chvíli přijde řešení.“ Místo něj se ozvalo jen klidné: „Ale nakonec se stejně budeš muset rozhodnout sama.“

Dodnes si vybavuji svůj vnitřní protest. Prosím? Takže takhle vypadá dospělost? Žádná morální policie? Nikdo, na koho budu moct později svalit odpovědnost, když se rozhodnu špatně? U jaké přepážky se podává reklamace na svobodu?

Ale zpět k románu. Zdá se mi, že Dostojevský zde pokládá mnohem hlubší otázku, než jakou jsem v patnácti letech dokázala rozlišit. Neptá se především, proč autority selhávají, ale proč jsme my sami tak ochotni vzdát se vlastní svobody. Proč nás přitahují lidé, kteří mají odpověď na každou otázku, proč se nám uleví, když někdo rozhodne za nás, a proč nás tolik zneklidňuje situace, v níž musíme nést odpovědnost za vlastní svědomí. Není těžké odsoudit inkvizitora. Mnohem těžší je připustit, že něco z jeho logiky se občas ozývá i v našem vlastním srdci.

Zde se Dostojevského podobenství příhodně setkává s evangeliem. Kristus nikdy člověka nezbavuje svobody. Nikdy nikoho nemanipuluje ani nenutí. Zve, vybízí, klade otázky a někdy dokonce nechává své posluchače odejít. Proto je závěr legendy o Velkém inkvizitorovi pro mnohé překvapivý. Inkvizitor přednáší Kristu dlouhou, brilantně vystavěnou řeč. Očekávali bychom, že Kristus odpoví ještě silnějšími argumenty a jeho logiku rozdrtí. Jenže Kristus po celou dobu mlčí. Když inkvizitor domluví, pouze k němu přistoupí a políbí ho na rty.

Někdy je velkým pokušením nás křesťanů nenápadná touha, aby nás Bůh zbavil svobody, kterou nám sám daroval. Aby za nás rozhodoval, místo aby nás učil rozlišovat. Aby věci byly černobílé. Aby nám ušetřil námahu zrání. Ale to Kristus nikdy neudělá. Miluje člověka natolik, že mu nechává svobodu, i za cenu, že ji člověk někdy použije špatně.

Magdaléna Misterková