Kvietismus versus aktivismus: Lze obojí produktivně zkombinovat?

02.05.2022, williamfvallicella.substack.com

Evagrios Pontikos nabádá k pěstování apatheie, stavu hlubokého duševního klidu. Je těžké ho dosáhnout, a pokud je ho dosaženo, je třeba ho neustále chránit.


Proč tedy sleduji aktuální politické a jiné události? Proč se vystavuji situacím, které narušují můj duševní klid?

Říkám si, že mám dělat obojí: žít jako mnich a zároveň sledovat svět. Zkušenost však naznačuje, ne-li přesvědčivě ukazuje, že tento ideál je nedosažitelný. Ideál, kterého nemohu dosáhnout, pro mě nemůže být ideálem. Jeden můj vážený konzervativní přítel mi řekl, že se nedívá na konzervativní televizní pořady, protože ho rozčilují. Vysvětlil jsem mu tedy svůj ideál: zůstat informovaný, a přitom si zachovat duševní rovnováhu. Ale upřímně řečeno, je to velmi obtížné a často se mi to nedaří. Zdá se mi zcela na místě rozčilovat se nad nehoráznostmi levice.

Pokud nedokážu produktivně skloubit klid a aktivismus, co mám dělat? Plný aktivismus a sekularismus, který je pro to předpokladem, by pro mě byl psychologicky nemožný. Nechat se zcela pohltit všednodenností je pro člověka mého typu hrozná představa. Kromě toho je tento svět mizející veličinou a prostě si nezaslouží plnou míru našeho zájmu. Buď to vidíte, nebo ne. Pokud ne, pak tyto úvahy nejsou pro vás.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Zbývá tedy kvietismus, uchýlit se do vnitřní citadely, pěstovat vnitřní zahradu, vyhýbat se mediálnímu nánosu, planým řečem a prázdnému společenskému životu, oddávat se duchovním cvičením, jejichž základem je rozhodné NE! propouštění svého já do smyslově–sociální diaspory světa. Pouštíme se do hledání konečné pravdy o nejvyšších věcech s vědomím, že jedině toto hledání může dát lidskému životu smysl, který – jak intuitivně cítíme –, musí mít. Přestáváme žít pro budoucnost, která nemůže být naší vlastní budoucností a je v každém případě chimérická. Smíříme se s tím, že naše pozemské působení je buď předehrou, nebo zbytečností.

Proti absolutnímu kvietismu hovoří skutečnost, že nás naši političtí nepřátelé, totalitáři, nenechají na pokoji. Představují existenční hrozbu, hrozbu pro náš fyzický i duchovní život a jeho pokračování. Potřebujeme klidný prostor, v němž můžeme žít život modlitby, meditace, filozofického zkoumání a správného jednání. A tak musíme bojovat, abychom si tento prostor zajistili.

Co tedy dělat? Snad toto: nechat převládnout klid, a přitom sledovat pomíjivou scénu.

Chybí vám Boethiova volba: ignorovat politiku a plně se věnovat duchovnímu hledání. Stáhnout se a přijmout jakékoli pronásledování a uvěznění, které by vás mohlo postihnout. Nenapsal snad Boethius Consolatio Philosophiae ve vězení? Koneckonců, sami pravidelně poukazujete na marnost, pomíjivost a konečnou bezvýznamnost tohoto světa stínů. Pokud je Předmět duchovního hledání skutečný, pak jsou tyto stíny ve srovnání s ním ničím nebo téměř ničím. Proč sledovat a aktivizovat se a rozčilovat nad něčím, co je téměř ničím?

Inu, pro začátek, já nejsem žádný Boethius. Nás, menší světla a slabší duchy, by pronásledování mohlo snadno zlomit. Zlomená duše se nemůže podílet na posilování ostatních duší. A kromě toho tato pomíjivá scéna, ač ontologicky druhotná, není, přísně vzato, zase tak bezvýznamná. Kdyby byla ničím, Bůh by stvořil nicotu. A proč by se Bůh vtěloval, kdyby svět a spolu s ním i my nestál za záchranu?

William F. Vallicella
Přeložil Pavel Štička


Další články



Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získal mistr apokalypsy

12.12.2025, The American TFP

Představte si literární svět plný temných dystopií, absurdních událostí a postav bloudících rozpadajícím se společenským řádem. Taková je tvorba maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Je známý těžkým stylem bez odstavců, mnohastránkovými větami a příběhy, v nichž se hranice mezi realitou a absurditou rozplývá. Jeden z jeho románů má čtyři sta stran a tvoří jedinou větu.

Církev není jen instituce

05.09.2025, Catholic Answers

Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.

Vánoční a novoroční přání

24.12.2025, RC

„V záplavě slov, hudby, malicherných zpráv vydávaných za životně důležité mnohdy člověk přeslechne Boží hlas. Proto je dobré alespoň občas zmlknout, ztišit se a zkusit naslouchat. Ujišťuji, že i ti, kdo Boha neznají, neprohloupí. Naučí se naslouchat svým nejbližším, zjistí, co je skutečně důležité. A možná i ocení tichou lásku těch, kdo jsou kolem nás a s námi.“ (+ Dominik kardinál Duka, Radiožurnál, duben 2014)

Pět způsobů, jak být jako Svatá rodina

27.12.2025, National Catholic Register

O Vánocích i po nich žijme a milujme jako Ježíš, Marie a Josef. Svátek Svaté rodiny je krásný způsob, jak během vánočního oktávu vzdát čest lidské rodině, do níž patřil Ježíš. Svatá rodina Ježíše, Marie a sv. Josefa je příkladem pro všechny křesťanské rodiny, z nichž je každá po právu povolána ke svatosti. Jak tedy dnes běžná rodina zrcadlí Svatou rodinu?

Úsilí o získání ostatků sv. Dobroslavy/Orosie pro naši zem

22.08.2025, RC Monitor 15/2025

V době tolika špatných zpráv je příjemné informovat o zprávě dobré a navíc zjevně iniciované a vedené vůlí Boží. Jistě se nestalo jen tak náhodou, že se ke mně na Velký pátek dostal malý letáček s obrázkem, hlavními životními daty, patronací a modlitbou věnovaný životu této naší první světice (byla pro věrnost ke křesťanství brutálně zabita roku 882, tedy 29 let před sv. Ludmilou), který připravili její velcí ctitelé, manželé Michalčákovi. Zjištění, že tato opomíjená Moravanka existuje, byl pro mne nejen velký impuls, ale také nemalý šok, protože jsem se dozvěděl, poprvé!, že vůbec žila, i když jsem autorem hagiografické knihy Čechy a jejich svatí. Upozorňuji, že v této zprávě nebudu mluvit o životě světice, jejíž legendu se chystám napsat k datu přenesení ostatků.

Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.