Kontroverzní časy

Po událostech minulých dní jak celospolečenských, tak církevních jsem pochopila, že vyhrocené názory táborů – konzervativců a liberálů, staročechů a mladočechů, letničních a mariánských ctitelů, Brna a Prahy – mě asi k rozumu nepřivedou. Několik debat s druhými skončilo ostrou výměnou názorů, při nichž jsem se dozvěděla mnohé. Například, že ti, co chodí k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí a modlí se růženec, jsou mafiáni nebo že Zelenskyj by fakt měl nosit sako. A tak jsem přestala poslouchat názory a pokusila jsem se ten chlívek v hlavě uklízet vlastními silami. Doufala jsem, že v samotě se svými otázkami dojdu k smírnému řešení a v klidu se za všechny rozhádané strany pomodlím.

Hlavní katolická kontroverze, o níž se bez hádky nedalo téměř s nikým mluvit, se zrodila ze střetu o. Marka O. Váchy s o. arcibiskupem o slavení mše sv. v hospodě. Nechci otevírat otázku regulérnosti mše samotné či překračování daných pravidel, protože nejsem liturgik a odborníci už promluvili. Vtípků o ubrusech a údajném čurbesu při Poslední večeři jsem vyslechla a zhlédla na webu dost a nic mi neosvětlily. Soustředila jsem se tedy na samotný nápad sloužit mši sv. jinde než v kostele. Obdivné hlasy, které ve veřejnosti kolují, chválí o. Váchu hlavně za nápad sloužit mši sv. v hospodě. Chválí ho za to, že je průkopníkem nových cest, které jsou pro církev a evangelizaci tak nesmírně důležité. Vždyť je přece potřeba nalévat nové víno do nových měchů, stále inovovat, oprašovat, ozvláštňovat tu nudu, kterou je mše sv. s jejími neměnnými slovy, pravidly a „rubrikami“ pověstná.

Nejsem si jista, jestli ten nápad je úplně nový. V době covidu se sloužila mše sv. na nejrůznějších místech. Například na Strossmayerově náměstí, kdy o. Semela při sloužení mše svaté na kostelních schodech asi neměl na stole ten nejlepší ubrus – ono totiž foukalo. Nebo podobná mše sv. na Staroměstském náměstí s o. Kordou, kdy rynek plný lidí objížděly policejní vozy jako hlášenou demonstraci a pěkně účastníky hlídaly, stejně jako na výše zmíněném náměstí. A poslední příklad: mše sv. na Olšanských hřbitovech. Františkán o. Jakub si přivezl skládací kempingový stoleček (vešel se do auta) a vodu a víno v petkách. Ani nevím, jaký ubrus na tom stolečku tehdy měl. Nakonec se z této mše vyklubala mše zádušní, protože jeden náš bratr den předtím nečekaně zemřel.

Všechny tyto mše jinde než v kostele proběhly bez reakce z arcibiskupství. Nikdo kněžím netleskal, média ani televize Noe nemohly nebo nepokládaly za potřebné se o mších vůbec zmiňovat, žádný z kněží z toho zkrátka žádnou slávu neměl. Úmysl slavit mši sv. jinde než v kostele byl totiž jednoznačný: být s Pánem v těžkých covidových časech. Pro nás věřící to byla jedna z mála možností, jak se mše sv. osobně zúčastnit. Mše totiž není nějaká večeře a debužírování, ale proměněné tělo a krev našeho Pána, které přijímáme, abychom se najedli duchovně, což je velká posila, a proto jsme za tuto možnost byli vděční. Když je to zkrátka nutné, je možné slavit mši sv. kdekoliv. Jenom by k tomu měl být pádný důvod.

Estetika ošklivosti a naturalismu vládne nejen v umění, ale i v módě, architektuře i v mezilidských vztazích už drahně let. A tak se asi hospoda líbí pro svou kontroverznost, módnost, nepatřičnost – a vlastně ošklivost. I kdyby tam byly bílé ubrusy a na stolech žádné pití, přece to prostředí evokuje špínu, kravál a opilecké řeči. O misionářském cíli si dovolím rovněž pochybovat. Co s těmi štamgasty, kteří si sem přišli vypít svých tři až pět piv? Myslí si snad někdo, že na mši zůstanou?

Zdá se, že jsem k žádnému velkému smíru nedospěla. Proč tedy nemlčím? Z jediného důvodu: každý revoluční čin si žádá opakování (permanentní revoluce), mnohdy i stupňování prostředků. Je to trochu jako droga. Propříště nemusí hospoda stačit, všichni si zvykneme a budeme chtít zase něco nového a ještě nepatřičnějšího. Co třeba ve stáji mezi dobytkem? To by byly Vánoce, takové, jak se dnes říká, autentické. Žijeme ve světě paradoxů spolu s nápady, které mají svůj dávný předobraz. V rokoku například páni a dámy odkládali svá krásná roucha, aby sestoupili k pastýřům a nadýchali se hnoje. Takový Casanova psal své mladičké selce: „Přijď zítra a prosím tě – nemej se...“ Nejsou nápady oprostit církev „od čepic, zlata a rouch“ spíše než revolučním počinem znakem úpadku?

A tak prosím: pozdě, ale přece si zamilujme krásu, tak pradávnou a tak novou (sv. Augustin), z níž vychází slušnost, úcta, pokora a veškerý duchovní rozměr naší existence...

Slíbila jsem, že se za všechny protichůdné tábory pomodlím. To je jistě schůdná možnost. Ale jak se s nikým nepohádat, to už tak snadné není. Kdyby tak šlo zařídit, aby měl každý na rameni nebo na čele takový teploměr se stupnicí od ultra liberálů po ultra konzervativce. A aby ten teploměr přesně měřil i ty nejmenší odchylky a zvláštnosti. Může se totiž stát, že se ve všem shodnete a pak narazíte na to, že ten člověk je Brňák!

Věra Eliášková