Kontroverzní časy

12.05.2025, RC Monitor 7/2025

Vždycky jsem ráda poslouchala názory, které se s mými rozcházely. Zvláště mě zajímala krajní řešení, protože jsem měla za to, že tak dojdu k nějaké objektivní pravdě.


Po událostech minulých dní jak celospolečenských, tak církevních jsem pochopila, že vyhrocené názory táborů – konzervativců a liberálů, staročechů a mladočechů, letničních a mariánských ctitelů, Brna a Prahy – mě asi k rozumu nepřivedou. Několik debat s druhými skončilo ostrou výměnou názorů, při nichž jsem se dozvěděla mnohé. Například, že ti, co chodí k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí a modlí se růženec, jsou mafiáni nebo že Zelenskyj by fakt měl nosit sako. A tak jsem přestala poslouchat názory a pokusila jsem se ten chlívek v hlavě uklízet vlastními silami. Doufala jsem, že v samotě se svými otázkami dojdu k smírnému řešení a v klidu se za všechny rozhádané strany pomodlím.

Hlavní katolická kontroverze, o níž se bez hádky nedalo téměř s nikým mluvit, se zrodila ze střetu o. Marka O. Váchy s o. arcibiskupem o slavení mše sv. v hospodě. Nechci otevírat otázku regulérnosti mše samotné či překračování daných pravidel, protože nejsem liturgik a odborníci už promluvili. Vtípků o ubrusech a údajném čurbesu při Poslední večeři jsem vyslechla a zhlédla na webu dost a nic mi neosvětlily. Soustředila jsem se tedy na samotný nápad sloužit mši sv. jinde než v kostele. Obdivné hlasy, které ve veřejnosti kolují, chválí o. Váchu hlavně za nápad sloužit mši sv. v hospodě. Chválí ho za to, že je průkopníkem nových cest, které jsou pro církev a evangelizaci tak nesmírně důležité. Vždyť je přece potřeba nalévat nové víno do nových měchů, stále inovovat, oprašovat, ozvláštňovat tu nudu, kterou je mše sv. s jejími neměnnými slovy, pravidly a „rubrikami“ pověstná.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Nejsem si jista, jestli ten nápad je úplně nový. V době covidu se sloužila mše sv. na nejrůznějších místech. Například na Strossmayerově náměstí, kdy o. Semela při sloužení mše svaté na kostelních schodech asi neměl na stole ten nejlepší ubrus – ono totiž foukalo. Nebo podobná mše sv. na Staroměstském náměstí s o. Kordou, kdy rynek plný lidí objížděly policejní vozy jako hlášenou demonstraci a pěkně účastníky hlídaly, stejně jako na výše zmíněném náměstí. A poslední příklad: mše sv. na Olšanských hřbitovech. Františkán o. Jakub si přivezl skládací kempingový stoleček (vešel se do auta) a vodu a víno v petkách. Ani nevím, jaký ubrus na tom stolečku tehdy měl. Nakonec se z této mše vyklubala mše zádušní, protože jeden náš bratr den předtím nečekaně zemřel.

Všechny tyto mše jinde než v kostele proběhly bez reakce z arcibiskupství. Nikdo kněžím netleskal, média ani televize Noe nemohly nebo nepokládaly za potřebné se o mších vůbec zmiňovat, žádný z kněží z toho zkrátka žádnou slávu neměl. Úmysl slavit mši sv. jinde než v kostele byl totiž jednoznačný: být s Pánem v těžkých covidových časech. Pro nás věřící to byla jedna z mála možností, jak se mše sv. osobně zúčastnit. Mše totiž není nějaká večeře a debužírování, ale proměněné tělo a krev našeho Pána, které přijímáme, abychom se najedli duchovně, což je velká posila, a proto jsme za tuto možnost byli vděční. Když je to zkrátka nutné, je možné slavit mši sv. kdekoliv. Jenom by k tomu měl být pádný důvod.

Estetika ošklivosti a naturalismu vládne nejen v umění, ale i v módě, architektuře i v mezilidských vztazích už drahně let. A tak se asi hospoda líbí pro svou kontroverznost, módnost, nepatřičnost – a vlastně ošklivost. I kdyby tam byly bílé ubrusy a na stolech žádné pití, přece to prostředí evokuje špínu, kravál a opilecké řeči. O misionářském cíli si dovolím rovněž pochybovat. Co s těmi štamgasty, kteří si sem přišli vypít svých tři až pět piv? Myslí si snad někdo, že na mši zůstanou?

Zdá se, že jsem k žádnému velkému smíru nedospěla. Proč tedy nemlčím? Z jediného důvodu: každý revoluční čin si žádá opakování (permanentní revoluce), mnohdy i stupňování prostředků. Je to trochu jako droga. Propříště nemusí hospoda stačit, všichni si zvykneme a budeme chtít zase něco nového a ještě nepatřičnějšího. Co třeba ve stáji mezi dobytkem? To by byly Vánoce, takové, jak se dnes říká, autentické. Žijeme ve světě paradoxů spolu s nápady, které mají svůj dávný předobraz. V rokoku například páni a dámy odkládali svá krásná roucha, aby sestoupili k pastýřům a nadýchali se hnoje. Takový Casanova psal své mladičké selce: „Přijď zítra a prosím tě – nemej se...“ Nejsou nápady oprostit církev „od čepic, zlata a rouch“ spíše než revolučním počinem znakem úpadku?

A tak prosím: pozdě, ale přece si zamilujme krásu, tak pradávnou a tak novou (sv. Augustin), z níž vychází slušnost, úcta, pokora a veškerý duchovní rozměr naší existence...

Slíbila jsem, že se za všechny protichůdné tábory pomodlím. To je jistě schůdná možnost. Ale jak se s nikým nepohádat, to už tak snadné není. Kdyby tak šlo zařídit, aby měl každý na rameni nebo na čele takový teploměr se stupnicí od ultra liberálů po ultra konzervativce. A aby ten teploměr přesně měřil i ty nejmenší odchylky a zvláštnosti. Může se totiž stát, že se ve všem shodnete a pak narazíte na to, že ten člověk je Brňák!

Věra Eliášková


Další články



Opravdová láska a víra v rodinách

28.07.2025, RC Monitor 14/2025

O statistice se v jedné televizní pohádce zpívá: „Neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí.“ Mno, jeden by na mysli i klesl, kdyby se zamyslel nad tím, co spočítal Eurostat o dětech v tzv. „samostatných domácnostech“ (= buď jedna osoba žijící samostatně, nebo skupina osob, které nemusí být nutně příbuzné a žijí na stejné adrese se společným vedením domácnosti, tj. sdílejí alespoň jedno jídlo denně nebo obývací pokoj). Už v tom (alespoň já) vidím prapodivnou zvláštnost, že Eurostat necítí potřebu počítat rodiny (ale budiž).

Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.

Technologie nejsou neutrální

09.07.2025, Crisis Magazine

Bůh viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Jako křesťané se z tohoto dobra radujeme. Těšíme se z krásy Slunce a Měsíce, z vůně rozkvetlého olivovníku, z chuti masa, ptactva a obilí, z nápojů, které povznášejí našeho ducha, z manželského svazku, který plodí nový život. Všeho s mírou, říkáme, střídmost nevyjímaje. A i když se ke střídmosti stavíme poněkud moralisticky, máme pravdu, když říkáme, že Bůh nám dal dobrotu svého stvoření jako cestu milosti, díky níž se my sami stáváme dobrými.

Kde jsou muži, kteří by odpověděli na Boží volání?

28.05.2025, The American Spectator

Muže neinspiruje diverzita, rovnost ani inkluze. Ať už tyto hodnoty představují cokoli, rozhodně to nejsou mužské vlastnosti. Mladí muži dnes zkrátka nemají ambice stát se kněžími – rozhodně ne v takovém počtu jako dříve. Podle vatikánské publikace Annuarium Statisticum Ecclesiae dochází v posledních dvanácti letech k trvalému poklesu počtu kněžských povolání. V roce 2023 bylo na celém světě jen 106 495 seminaristů, což je pokles oproti 108 481 v roce 2022. Od roku 2011 klesl počet mužů připravujících se na kněžství téměř o 12 %, přičemž od roku 2019 zájem poklesl o více než polovinu. Proč dnes tak málo mužů odpovídá na povolání ke kněžství?

Zapomenutá menšina ve Svaté zemi

06.10.2025, Les Femmes – The Truth

Většina debat o Blízkém východě se týká konfliktu mezi Židy a muslimy. Další skupina však zůstává téměř neviditelná. Zatímco o Hamásu a Izraeli, judaismu a islámu se píšou stohy textu, o zapomenutém lidu, který rychle mizí ze země, v níž se narodil Kristus – tedy o křesťanech – se mluví jen velmi málo.

Katolická víra v srdci muslimského Maroka

08.10.2025, National Catholic Register

„Můj Otče, odevzdávám se ti... Jsem připraven na všechno, všechno přijímám.“ V marockém Rabatu jsem klečel při adoraci, obklopen 800 univerzitními studenty z desítek afrických národů, a zpíval Modlitbu odevzdání, kterou před 130 lety napsal nedávno kanonizovaný svatý Charles de Foucauld.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.