17.06.2022, Catholic Herald
Arcibiskup Runcie ve svých odpovědích sice zopakoval některé argumenty ve prospěch svěcení žen, ale vyjádřil neschopnost zabránit kterékoli provincii anglikánského společenství, aby v této otázce jednala samostatně. Runcieho argumentace odhalila roztržku v anglikánském společenství, která se měla ještě výrazněji projevit v dalších otázkách, jako jsou rozvedení a znovu sezdaní duchovní a svěcení aktivních homosexuálů na kněze a biskupy. Měl Runcie pravdu, když zastával tak radikální názor na autonomii provincií? Neprohlásila snad Lambethská konference v roce 1920, že provincie jsou skutečně „nezávislé“, ale nezávislé v rámci křesťanské svobody, která uznává omezení kladená pravdou a láskou?
Nejsem sám, komu taková důsledná víra v autonomii provincií vadila. Bohužel však nepřevládl názor, který se přikláněl spíše ke vzájemné závislosti mezi jednotlivými církvemi ve společenství.
Scénář týkající se kněžství žen se pak opakoval v souvislosti se svěcením žen na biskupy, když kardinál Kasper jako prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů (PCPCU) přišel na Generální shromáždění biskupů anglikánské církve. Vycházel z cypriánského pravidla episcopatus unus est a požádal anglikánskou církev jakožto „mateřskou církev“ anglikánského společenství, aby v této věci nepodnikala jednostranné kroky.
Byl jsem tehdy na jednání přítomen a udivilo mě, že někteří z anglikánských biskupů jeho argumentaci ve skutečnosti nepochopili, natož aby ji podpořili. Když jsem působil jako předseda Rochesterské komise, která byla jmenována, aby posoudila všechny otázky týkající se navrhovaného svěcení žen na biskupy, obdržel jsem k této otázce řadu písemných podání. Jedno z nich bylo od Katolické biskupské konference Anglie a Walesu, která se dotazovala, jak mohou anglikáni tvrdit, že se podílejí na apoštolské službě s katolickou, pravoslavnou a východními církvemi, a přesto jsou ochotni provést tak zásadní změnu bez jakéhokoli ekumenického konsensu. Vzpomínám si, že mě to tehdy zasáhlo a vedlo k přehodnocení vlastních názorů a praxe.
Svěcení žen na biskupy je dnes v mnoha částech anglikánského společenství již zavedenou skutečností, přičemž to ovlivňuje i názory na službu jimi vysvěcených mužů. Například v canterburské provincii, jak jsem se dozvěděl, bývá nyní londýnská biskupka Sarah Mullallyová při biskupských svěceních často hlavním světitelem. Domnívám se, že v takových případech se canterburský arcibiskup účastní, ale nesvětí. Tato praxe nepochybně ovlivní názory na platnost těchto svěcení u lidí uvnitř anglikánského společenství – i mimo ně –, kteří nevěří, že jednostranný postup při svěcení žen na biskupy byl oprávněný.
Argumenty pro kontinuitu v předmluvě k Ordinálu z roku 1550, v Saepius Officio, v odpovědi arcibiskupů z Canterbury a Yorku na Apostolicae Curae a v dohodě ARCIC jsou oslabeny, ne-li znehodnoceny v očích těch, kteří věří, že řádně kvalifikovaný muž tvoří součást „materie“ svěcení a že žena takovouto součástí být nemůže.
Podle takových lidí ochota anglikánské církve a některých protestantských církví světit ženy prozrazuje, že nesdílejí stejný pohled na kněžství, jaký zastává katolická církev. Pro ně je zbytečné klást si otázky o platnosti v katolickém smyslu, když se ukazuje, že chápání toho, co představuje kněžská služba, je natolik odlišné. Tuto obtíž ještě zhoršuje nejednoznačnost v rámci anglikanismu, pokud jde o to, zda je svěcení svátostí, či nikoli. Ani 39 článků ani katechismus Book of Common Prayer nemají v tomto bodě jasno a samotné obřady tento termín nezmiňují. Je jisté, že mnozí anglikáni je za svátost nepovažují, ale někteří ano, a dohoda o službě a svěcení stanoví kvalifikovaný způsob, jak by někteří anglikáni mohli svěcení považovat za „svátostné“. Tváří v tvář takové nejednoznačnosti je těžké si představit, jak by katolická církev byla ochotna se k této otázce vrátit, a to i když pomineme otázku svěcení žen.
Anglikánské ekumenické dohody s církvemi, které si nezachovaly apoštolskou posloupnost, rovněž odhalují odlišnosti od víry a praxe katolické církve. V dohodě z Porvoo s luteránskými skandinávskými církvemi se uvádí, že apoštolská posloupnost je kontinuitou apoštolské víry a kontinuitou křesťanských společenství v historických církvích, a to i tam, kde se posloupnost vzkládání rukou nepochybně vytratila. Nebyl zde vznesen žádný požadavek, aby biskupové takovýchto stolců obnovili to, co bylo ztraceno. Zdá se, že dohoda z Porvoo skutečně toleruje svěcení osobami, které nejsou biskupy, světit tak mohou například katedrální děkani. Není jasné, jak lze takový názor sladit s tím, co se o svěcení říká v dohodě ARCIC. Pokud není zřejmé, že apoštolská posloupnost zahrnuje i vzkládání rukou těmi, kteří se nacházejí v této posloupnosti, nechápu, jak by se katolická církev mohla s anglikány shodnout na učení o svěcení.
Ostatně sami anglikáni se neshodnou na významu svěcení a na tom, zda je nutná výše zmíněná posloupnost. Mnozí by svátostnou kněžskou službu považovali za pouhé rozšíření kněžství všech věřících a možná i za reprezentaci církve. Zpochybnili by tím však názor vyjádřený v ARCIC, že „patří do jiné oblasti darů Ducha“ a odkazuje na Krista, Velekněze. Dokud není jasné, že církev a její obřady právě toto formálně zamýšlejí, je těžké si představit, jak by mohlo dojít k revizi Apostolicae Curae.
Sorores in Spe – ekumenická diskusní skupina, která reviduje odsouzení anglikánských kněžských svěcení papežem Lvem XIII. v roce 1896 – zmiňuje, že katolická církev uznala za platnou anaforu Addaie a Mariho (starobylý eucharistický obřad východní církve), i když neobsahuje slova ustanovení jako taková, protože bylo usouzeno, že intence těchto slov se nachází rozptýlena v celém obřadu. Nejsem si jist, jak se to vztahuje na intenci v anglikánském ritu: chtějí tím říct, že intenci požadovanou bulou Apostolicae Curae lze nalézt rozptýlenou v celém obřadu? Pokud ano, je třeba to prokázat. Metoda ARCIC spočívala v tom, že se ptala, jak nyní obě tradice chápou kněžství a zda se takové chápání odráží v obřadech užívaných při svěcení. Právě to by mohlo poskytnout nový kontext pro přehodnocení Apostolicae Curae, kdyby však nezasáhl jiný vývoj.
Dokument oživuje myšlenku, která se poprvé objevila při rozhovorech v Mechelenu, že anglikánské společenství by mělo být v budoucím uspořádání s katolickou církví „sjednoceno, ale ne pohlceno“. To se nyní v ekumenických kruzích stalo konvenčním názorem na modely organické unie. Je však překvapivé, že jako vzory této plodné myšlenky nebo alespoň jejího částečného naplnění nejsou nikde zmiňovány ordinariáty.
Co lze tedy říci o budoucnosti anglikánsko–katolického dialogu o duchovenské službě a kněžském svěcení? Lumen gentium učí, že i mimo viditelné struktury katolické církve lze nalézt mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě. Podobně Dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu uvádí, že mnohé prvky a obdarování, které směřují k budování církve a oživují ji, mohou existovat i ve společenstvích oddělených od katolické církve.
Jejich služba může být použita jako prostředek spásy a jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi. Papež Jan Pavel II. ve své encyklice Ut Unum Sint prohlašuje, že všude tam, kde jsou přítomny prvky posvěcení a pravdy, je v ostatních křesťanských společenstvích přítomna jediná Kristova církev. Dekret o ekumenismu také mezi odloučenými společenstvími s původem na Západě vyzdvihuje anglikánské společenství, kde se zčásti zachovávají „katolické tradice a struktury“. Nyní je otázkou, zda síla tohoto prohlášení nebyla snížena vývojem v anglikánském společenství, který jej nasměroval nikoliv k větší katolické jednotě, ale k liberálně protestantskému modelu volně propojených rozmanitých společenství.
Ve světle výše uvedeného mohou být konstruktivní dva směry jednání: jedním z nich je pokračovat v dialogu s anglikánským společenstvím (a ostatně i s dalšími denominacemi) o tom, jak lze uznat a podporovat jejich přínosnost ve službě a jak to může vést k větší jednotě s katolickou církví. Druhou možností je podporovat „specifický dialog“ s ortodoxními anglikány, kde lze stále uznávat to, co bylo uvedeno v dekretu o ekumenismu.
Jedním z dalších bodů, na který nutno poukázat, je otázka, zda by se neměla věnovat určitá pozornost tomu, jakým způsobem lze v budoucnu sladit duchovenské služby, jakmile k tomu bude existovat dostatečná věroučná a eklesiologická shoda. To může zahrnovat – jak to dnes činí katolická praxe – uznání přínosnosti služby těch, kteří vcházejí do plného společenství s katolickou církví, a také udělení plnosti katolického svěcení těmto osobám.
Dr. Michael Nazir-Ali
Přeložil Pavel Štička
08.05.2025, Vatican News
Konkláve zvolilo 267. římským biskupem kardinála Roberta Francise Prevosta Tuto zprávu oznámil zástupu shromážděnému na Svatopetrském náměstí kardinál protodiakon Dominique Mamberti. Annuntio vobis gaudium magnum: habemus Papam! „Oznamuji vám velkou radost: máme papeže!“. „Eminentissimum ac Reverendissimum Dominum, Dominum Robertum Franciscum, Sanctæ Romanæ Ecclesiæ Cardinalem Prevost, qui sibi nomen imposuit Leone XIV." „Nejdůstojnější a nejctěnější pán, pan Robert Francis, kardinál Svaté římské církve Prevost, který si dal jméno Lev XIV.
02.10.2025, RC Monitor 18/2025
Vidíme-li prostřený stůl a na něm pestrý výběr všeho možného, je těžké zabránit tomu, aby se nám sbíhaly sliny. Pana Pavlova nelze obejít, jsou to reflexy. Ale dříve než usedneme k bohaté tabuli, bychom si měli položit otázku, kdo nám onu hostinu přichystal a zve-li nás ke stolu za účelem našeho nasycení, nebo abychom se my sami ocitli též na jídelním lístku.
05.09.2025, Catholic Answers
Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.
11.06.2025, statistikaamy.csu.gov.cz / vaticannews.va
Podle Papežské ročenky 2025 a Annuarium Statisticum Eccelesiae 2023, které vydává Centrální statistický úřad církve, se mezi roky 2022 a 2023 zvýšil počet katolíků na celém světa z 1 390 mld. na 1 406 mld., tj. o 1,15 %. Každý pátý katolík (20 %) žije v Africe. Jejich počet se zvýšil z 272 mil. v roce 2022 na 281 mil. v roce 2023, meziročně tak vzrostl o 3,31 %. Své prvenství v počtu pokřtěných katolíků potvrzuje Demokratická republika Kongo s téměř 55 mil., následovaná Nigérií s 35 miliony; významné počty zaznamenávají také Uganda, Tanzanie a Keňa.
18.04.2025, RC, brusselstimes.com
Více než 500 lidí zasedlo v neděli ke společnému charitativnímu iftaru v kostele svatého Jana Křtitele v Molenbeeku. Akce se konala v rámci snahy městské části získat titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2030. Iftar je jídlo, kterým muslimové po západu slunce přerušují půst během posvátného měsíce ramadánu. Letos připadl začátek tohoto období na březen, tedy i na dobu křesťanského postu. I právě tato časová souhra byla zřejmě jedním z důvodů, proč se pořadatelé rozhodli umístit tuto slavnost přímo do katolického kostela.
02.06.2025, RC Monitor 10/2025
Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.