Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 4. část

1. Kosmické zákonitosti
Co je tímto širším kontextem života člověka? Zvířata jsou vybavena smyslovým poznáním a jejich chování je instinkty určeno mnohem více, než je tomu u bytosti, jíž náleží schopnost rozumu. Přirozené prostředí zvířat se nazývá osvětí (Umwelt), které je totožné s jejich biologickým prostředím. Jedná se o ten sektor skutečnosti, který je pro život toho či onoho zvířete biologicky významný. K jeho vnímání a k orientaci v něm mají zvířata dobře vyvinuté dispozice.

Prostředí, k němuž se člověk aktivně vztahuje, takto omezeno není. Nenazývá se už osvětím, nýbrž světem (Welt), čímž se nemá na mysli jen náš planetární prostor, nýbrž skutečnost jako celek. Homo est capax universi – člověk je schopen mít vztah k celku skutečnosti. Již jeho pradávné mýty se týkaly reality v tomto neohraničeném rozpětí: staré kosmogonie obsahovaly příběhy o vzniku všehomíra. V tom se ukazuje, že lidská inteligence, i když pracuje v režimu mýtu, nesnese žádné sektorové omezování. Cílí vždy na celek. Kdo tvrdí, že žádný celek skutečnosti nejsme schopni poznávat, upadá do rozporu, protože rubem jeho teze je pravda o existenci té části reality, kterou údajně vůbec nepoznáváme. Neboť jen za této podmínky nepoznáváme vše, co je. Nějaký sektor jsoucího nám musí principiálně unikat. Jenže sama tato úvaha prozrazuje, že jsme nuceni tvrdit jeho existenci, a tedy ho jako existující poznávat, myšlenkově se s ním kontaktovat. Pokud by se taková principiálně nepoznaná (či nepoznatelná) skutečnost nevyskytovala, pak bychom poznávali celek reality, protože její neznámá část by neexistovala. Z toho plyne, že v každém případě poznáváme celek skutečnosti, neboli že naše poznání je otevřeno ke všemu, co je.

Takto globálně pojatá realita nese název vesmír, kosmos, universum, všehomír atd. Lidský život se odehrává v ní a má do sebe vtištěny její zákony. Položme si otázku, kterou si kladli filosofové od samotného počátku: existují nějaké zákony, které platí pro všechno, co je a s nimiž se tedy setkáváme u každé věci, děje a osoby? Je-li odpověď kladná, promítají se tyto zákony do všech úrovní jsoucího a nutně se s nimi setkáme i ve vztahu muže a ženy. Lidská sexualita, jeden z aspektů tohoto vztahu, od nich nebude imunní. Naopak, získají v ní specifickou podobu a umožní nám ji chápat filosofickým, protože kontextuálním způsobem.

2. Interpretační alternativy
Co tedy znamená rozumět skutečnosti, a v důsledku toho i lidské sexualitě, filosoficky? Vždyť existuje těžko přehledná pluralita filosofických interpretací světa, které jsou mnohdy zcela protikladné! Stačí uvést několik málo příkladů. Kdo interpretuje realitu dialekticky (ve smyslu hérakleitovsko–hegelovském), bude vztahům mezi lidmi, a tudíž i vztahu mezi mužem a ženou (i jejich sexualitě) rozumět jinak než ten, kdo poměry mezi jednotlivými momenty skutečnosti dialekticky nehodnotí. V dialektice zmíněného typu je realita zbudována z protikladů – ty stojí ve vzájemném napětí, a přesto jsou na sebe odkázány. Jejich střet–konflikt je sice bolestný, ale rodí se z něj nové skutečnosti, které opět podléhají dialektickému zákonu boje protikladů. V takovém pohledu má realita konfliktní povahu, boj je otcem všech věcí (Hérakleitos), všude vládne zákon konkurence a snahy o sebe–prosazení v protikladu k opozici.

Všimněme si, interpretace skutečnosti jako systému konfliktních vztahů (boj o život, třídní boj, boj mezi generacemi i boj mezi pohlavími), má na svém pozadí klasickou nominalistickou tezi. Ta tvrdí, že vše, co existuje, má striktně individuální povahu, je něčím výlučně originálním a jako takové se absolutně odlišuje od všeho, čím není. Individuum est indivisum in se et divisum ab alio – co je jednotlivé, je nerozdělené v sobě a oddělené od všeho ostatního. Má-li tedy taková skutečnost (například člověk, konkrétněji muž, nebo žena) být a zůstat sama sebou, musí klást důraz na svoji výjimečnost oproti všemu ostatnímu a všem ostatním. Jakákoliv konformita by totiž znamenala umenšení její originální výlučnosti, a tedy její pravé totožnosti. Čím je taková realita silnější, vitálnější a sebevědomější, tím je její vztah ke všemu ostatnímu vyhraněnější a protikladnější. „Umět se prosadit“ na úkor druhých je základní dovednost takto pojatého života.

Antickým myslitelům byla tato interpretační alternativa známa. Někteří sofisté učili, že lidská přirozenost je sebestředná (sobecká), ale politicky stanovený zákon nutí jednotlivce k mírovému a bezkonfliktnímu soužití, čímž páchá násilí na přirozeném stavu lidí. Tím je válka všech proti všem. Cynický sofista Kalikles by řekl, že i sexuální poměr mezi mužem a ženou je vposledku založen na násilí – muži potřebují ukojit svůj chtíč a svoji oběť si k tomu vždycky najdou. Protože jsou vybaveni rozumem, dokáží násilnou povahu svého jednání zabalit do krásných slov lásky, čímž otupí odpor svého sexuálního nástroje (ženy), a ta se jim pod vlivem poetické působnosti ód mnohdy vydá dokonce dobrovolně. Dočasné omámení ale brzy vyprchá a ve vztahu mezi mužem a ženou se vynoří rozbroje. Násilná přirozenost člověka se totiž nedá umlčet.

Zcela jinak se na problém dívají myslitelé, jež takovou dialektickou interpretaci světa a jeho komponent nesdílejí. Jako typické reprezentanty harmoničtějšího pohledu na skutečnost bychom zde mohli uvést celou řadu filosofů: Platóna, Aristotela, Augustína, Tomáše Akvinského a mnoho dalších. Pro ně tvoří vše jsoucí kosmos, tj. uspořádaný celek věcí, dějů a osob. Uspořádaností míní přítomnost řádu na všech úrovních jsoucího. Jednotlivé věci, děje a osoby nejsou v jejich interpretaci do sebe uzavřenými, atomárními skutečnosti, ale navzdory své odlišnosti mají něco společného. Realita je syntézou jednoty a mnohosti. Inteligentnímu pohledu se jeví jako sjednocená mnohost a zmnožená jednota. To si lze uvědomit na řadě příkladů. Zamysleme se třeba nad existencí mnohých lidí. Existuje bezpočet lidských bytostí, které jsou velmi odlišné, individuální ba jedinečné, a právě proto vytvářejí mnohost. Avšak i přes tuto svoji odlišnost v sobě mají něco, v čem se neliší (aspekt jednoty). Každý z těchto jedinců je člověk. Ne stejný člověk, ale stejně člověk. Petr není stejný člověk jako Jana, je však stejně člověkem jako ona. Jana není více či méně člověkem než ostatní lidé. A podobné poměry panují kamkoli se podíváme. Všude narážíme na to, že něco jednoho se uskutečňuje v mnohém. To je důvod, proč celek reality nazýváme universum – je v něm unum versus alia, unum in pluribus: jedno ve vztahu k odlišným realitám, jedno přítomné v mnohém.

3. Neexistence radikálního bytostného odcizení
Za těchto okolností lze říct, že existuje jakási vzájemná příbuznost všeho, co je. Individualita jednotlivin není nikdy tak vyhraněná, že by tuto univerzální příbuznost (podobnost) naprosto potlačila. Navzdory obrovskému množství jsoucích skutečností říkáme, že globální realita je pouze jedna. To samozřejmě nevylučuje, že by se v rámci skutečnosti nevyskytovaly nesmiřitelné protiklady. Protikladnost patří k existenci světa stejně jako harmonická souladnost. Tyto dva rysy se objevují i v mezilidských vztazích – berou na sebe podobu respektu, přátelství a lásky na straně jedné a lhostejnosti, odporu a nenávisti na straně druhé.

Máme-li se zorientovat v povaze vztahu muž–žena, nestačí hledět na statistiky a zjišťovat, jaké procento se týká souladných a jaké procento nesouladných druhů jejich vzájemného soužití. Do nich se promítají různé faktory, mezi něž patří i kvalita svobodných voleb jednotlivých aktérů těchto relací. Pozornost filosofa se musí zaměřit do větší hloubky – do vlastní bytostné povahy mužství a ženství. V první řadě je třeba poznamenat, že muži a ženy jsou spojeni vazbou specifické příbuznosti. Ať se jedná o muže, nebo o ženy, v každém případě jde o člověka. Žena není o nic méně člověkem než muž. Jestliže existují kultury, v nichž se žena považuje za nižší bytost ve srovnání s mužem, pramení to ne z přirozenosti obou pohlaví, nýbrž z lidského ustanovení. Jak by řekli někteří antičtí sofisté, nomos zde vstupuje do kolize s physis, a proto je třeba pracovat na usouladnění zákona (lidské/mužské vůle) s objektivním stavem věcí.

V západní kultuře se vlivem některých proudů řecké filosofie a křesťanství postupně prosadilo přesvědčení o bytostné – a následkem toho i právní – rovnosti muže a ženy. Poněvadž je člověk animal loquens, živočich nadaný slovem, je svou přirozenou výbavou predisponován k tomu, aby se s druhými lidmi dorozumíval, aby s nimi vstupoval do vztahu komunikace. Bytosti, které jsou schopny spolu komunikovat, jsou přiváděny k vzájemnému porozumění, a tedy k určité formě jednoty. Komunikace je spojováním rozdílného (cum–unio). Řeč má samozřejmě svá specifika, ale je dobré nepřehlížet, že v jejím případě máme do činění se zvláštním případem toho, co se odehrává na všech rovinách skutečnosti. Vše jsoucí je vzájemně propojeno už tím, že je jsoucí. To mají všechny věci společné. Kosmos je vlastně cum–unio, komunita odlišných momentů, mezi nimiž panují rozličné vztahy a jež mají povahu částí monumentálního celku. Jejich propojenost je nepochybná. Kdyby existovalo něco, co by se skutečností našeho světa nemělo vůbec nic společného, propadlo by se to v nicotu, poněvadž by se v zájmu své absolutní odlišnosti muselo vzdát i své existence. V okamžiku, kdy by vlastnilo nějaký druh existence, povstala by tím jeho vazba na vše, co existuje jakýmkoliv, byť i propastně odlišným způsobem.

4. Samota uprostřed světa
Muž a žena jsou si díky tomu, že jsou oba člověkem, velmi blízcí a jsou přirozeně nastaveni na vzájemnou komunikaci. Není bez zajímavosti uvažovat o tom, jak o životě člověka referuje biblická zvěst o stvoření. Z ní se dozvídáme, že první lidský jedinec pociťoval uprostřed stvořené skutečnosti svoji samotu. Neživé věci, rostliny a zvířata pro něj nepředstavovaly žádné partnery, s nimiž by mohl komunikovat způsobem, který by odpovídal jeho lidské povaze. Potřeboval někoho, na něhož by se mohl obrátit svým slovem a od něhož by mohl očekávat patřičnou odpověď. Jako by se tím chtělo naznačit, že člověk jakožto jedinec je neúplný a může nalézt své naplnění jedině ve vztahu k bytosti, jež má stejnou lidskou přirozenost jako on. Jakoby z hloubi svého bytí „vyhlížel“ někoho, kdo doplní, čeho se mu z jeho vlastních zdrojů nedostává. Doplnění je komplementaritou a Starý zákon přesně v tomto smyslu hovoří o stvoření ženy.

Jan Pavel II. k této problematice poznamenává: „... význam prvotní samoty, který se může vztahovat prostě na ’člověka‘, podstatně předchází významu prvotní jednoty. Ta má totiž základ v mužství nebo ženství, jakoby ve dvou ’vtěleních‘, tj. ve dvou podobách ,bytí tělem‘ téže lidské bytosti stvořené k ’Božímu obrazu‘“.

Obratu „bytí tělem“ je třeba správně rozumět a nepředpokládat jeho reduktivní význam, podle kterého by bytí mužem, či ženou bylo omezeno jen na jejich tělesnost. Podstatné jméno tělo je v těchto textech používáno v souladu se zásadou pars pro toto, což značí, že se částí označuje celek. Tímto způsobem ještě dnes docela běžně hovoříme. Chceme-li říct, že v určitém místě nikdo není, použijeme výrazu „není tam ani noha“. Slovem noha, která představuje část lidského organismu, chceme sdělit, že na příslušném místě není žádný člověk. V jiném případě zase tvrdíme, že určitá obec čítá tolik a tolik duší, čímž jistě neoznačujeme nějakou říši duchů, nýbrž zcela určitý počet lidí, pro jejichž označení používáme odkaz k části komplexu zvaného „člověk“. A podobně, jestliže se v angličtině použije slovo nobody, nevyjadřuje se jím nepřítomnost pouhého těla, ale celého člověka.

Zmínka o „dvou vtěleních“ lidství obsahuje myšlenku jakéhosi „rozštěpu“ člověka do dvou základních forem a o nutnosti jejich vzájemného spojení. Přitom se nelze ubránit vzpomínce na slavný Platónův text o androgynovi, který mytickým způsobem upozorňuje na to, že muž a žena k sobě bytostně tíhnou, neboť dokonalosti lidství lze dosáhnout jen vzájemným vztahem částí, jež od počátku patří k sobě a mají cestou svobodné spolupráce vytvořit harmonický celek (harmonickou jednotu).

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění: Přípravné úvahy

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 2. část

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

Mgr. Roman Cardal PhD.