21.03.2025, RC Monitor 5/2025
Třetím stupněm svátosti svěcení je diakonát neboli stupeň jáhenský. Jáhenství ovšem neuděluje nositeli moc jednat v osobě Krista, nýbrž jej posvěcuje ke službě v Církvi. Jáhenství se proto liší od ostatních stupňů svátostného svěcení nejen stupněm, nýbrž podstatně. Jáhen není svěcen ke kněžství ve vlastním slova smyslu, nýbrž ke službě, a to jak biskupům a kněžím při jejich poslání, tak také věřícím.
Trocha z církevních dějin
Jáhny ustanovili již apoštolové, kteří jim svěřili úkony služby v Církvi (Sk 6,1–6). V Církvi ve starověku byla často využívána také služba žen. Především byly zapotřebí při udělování křtu ženám, protože se křest uděloval ponořením. Stejně tak bylo jejich úkolem vyučování katechumenek ve víře. Kromě toho jim byla také svěřena péče o chudé ženy a osiřelé děti a měly dohled při bohoslužbě nad ženami. První jáhenky ustanovili sami apoštolové; svatý apoštol Pavel se například zmiňuje o jáhence Foibe (Řím 16,2). A právě proto, že úkolem těchto žen byla podobně jako u jáhnů služba, i když jiného druhu, byly tyto ženy označovány jako jáhenky. Ovšem jejich služba nebyla nikdy stupněm svátosti svěcení. Jáhenky sice přijímaly od biskupa požehnání ke službě, avšak nikoli svěcení. Vkládání rukou biskupa nebylo u jáhenek svátostným úkonem, protože – jak plyne ze starých bohoslužebných knih – ke svěcení jáhnů byla užívána zcela samozřejmě nejen jiná modlitba, nýbrž také jiný výraz pro samotné vkládání rukou! Během středověku služba jáhenek zanikla.
K aktuálním otázkám
Již v roce 1975 žádala společná synoda německých biskupů papeže Pavla VI., aby vzhledem k pastorační situaci bylo dovoleno v Německu světit ženy na jáhny. Odpověď byla dána o rok později Kongregací pro nauku víry, která tuto žádost zamítla v deklaraci Inter insigniores z 15. října 1976.
Kongregace zároveň podává podrobné vysvětlení. Dokument zdůrazňuje, že Pán Ježíš nevyvolil mezi apoštoly žádnou ženu. Což ovšem nebylo z důvodů společenských, když tehdy ženám úřad svěřován nebyl, protože Kristus Pán jednal se ženami odlišně od tehdejších zvyklostí. Nejedná se proto o jakýsi sociální či kulturní dobový kontext, nýbrž o svobodné rozhodnutí samotného Krista.
Dále bylo zdůrazněno, že úřad kněžský nesvěřil Kristus ani své přesvaté Matce, Panně Marii, která svojí důstojností apoštoly převyšuje. Tento argument nacházíme u papežů již dříve, například papež Inocenc III. (1198–1216) odsoudil praxi ve Španělsku, kde v diecézích Burgos a Palencia řeholnice vyznávaly své hříchy abatyším. Papež nařídil tamějším biskupům, aby jeho autoritou tuto praxi abatyším zakázali a ve svém listě se odvolává na příklad Panny Marie, která převyšuje apoštoly svojí důstojností, a přesto Kristus svěřil klíče nebeského království pouze apoštolům. Deklarace cituje také výroky předchozích papežů a tridentského koncilu, když uvádí, že Církev nemá moc změnit to, co náleží k podstatě svátosti. To znamená, že podle učení Církve je nemožné udělit ženě svátost svěcení v jakémkoli stupni.
Toto rozhodnutí však mnozí nepřijali a otázky ohledně svěcení žen přetrvávaly i nadále. Na ně reagoval papež sv. Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu Mulieris dignitatem z 15. srpna 1988 a zdůraznil, že svátost svěcení náleží pouze mužům. Avšak ani toto vyjádření mnohým nestačilo, a proto papež vydává v roce 1994 apoštolský list Ordinatio sacerdotalis, ve kterém výslovně stanoví (čl. 4): „Aby byla odstraněna jakákoli pochybnost v této velmi důležité záležitosti týkající se samotného božského ustanovení Církve, mocí svého úřadu ’posilňovat bratry‘ (Lk 22,32) vyhlašuji, že Církev nemá žádnou moc udělovat svátost svěcení ženám a že toto rozhodnutí mají s definitivní platností přijmout všichni věřící Církve.“
Z uvedeného rozhodnutí stejně jako z dřívějších je zřejmé, že se nejedná o disciplinární záležitost, kterou by bylo možno měnit. Ovšem stále to někomu nebylo jasné, a tak v roce 1995 potvrzuje Kongregace pro nauku víry, že Církev nemůže udělit svátost svěcení ženám. Kongregace také potvrzuje, že tato skutečnost náleží k pokladu víry, tudíž se jedná o zjevenou Boží pravdu, která je neměnná.
Tuto nauku tedy proto musí přijmout každý katolík. Kánon 750 §1 Kodexu kanonického práva stanoví: „Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo tradicí sděleném Božím slově, jediném pokladu víry, Církvi svěřeném, a co je zároveň předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem Církve, nebo jejím řádným a obecným učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého učení, které je s ním v rozporu.“
Následující kánon (751) stanoví, že „bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu“. Z toho jasně plyne, že každý katolík, který popírá ustanovení o nemožnosti udělení svátosti svěcení ženě, tím samým přestává být katolíkem!
Další důležitou skutečností je to, že ženě – i kdyby přece jen podstoupila obřad svěcení – přesto nebude tato svátost udělena! Pokud by přece jen některý biskup na ženu vložil ruce, jednalo by se o nulitní úkon. Proto se v právních dokumentech týkajících se „svěcení“ žen neužívá termín udělit svěcení, nýbrž usilovat udělit svěcení (attentare), protože udělit takto svátost prostě nejde. Výraz attentare ukazuje, že se nejedná o udělování svátosti, nýbrž o útok na ni.
A nejen to. Pokus o svěcení ženy je závažným trestným činem. Jakkoli již tuto skutečnost stanovily také dřívější dokumenty, do Kodexu kanonického práva byl tento trestný čin vložen jako součást nové úpravy trestního zákoníku Církve z roku 2021. Kánon 1379 §3 stanoví: „Ten, kdo se pokusí udělit svátost svěcení ženě, jakož i žena, která se pokusila přijmout svátost svěcení, upadají do trestu samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci; klerik může být kromě toho potrestán propuštěním z klerického stavu.“
Samočinná exkomunikace, jejíž prominutí je vyhrazeno Apoštolskému stolci, je nejtěžší trest, který Církev zná. Výraz samočinná znamená, že do tohoto trestu viník upadá nikoli až rozhodnutím církevního představeného nebo soudu, nýbrž samým spácháním trestného činu. Pokud Církev takto přísně trestá zločin pokusu o svěcení ženy, je zcela zřejmé, že považuje takové jednání za velice závažné porušení církevní kázně. Kánon 1318 dodává, že „tresty, které nastupují bez rozhodnutí představeného (samočinné), stanoví zákonodárce jen za některé úmyslné zločiny, které buď mohou způsobit závažnější pohoršení, nebo nemohou být účinně postihovány tresty, které jsou účinné až po odsuzujícím rozhodnutí; avšak nápravné tresty, hlavně exkomunikaci, stanoví s největší rozvahou pouze za závažnější zločiny.“ Pokud za trestný čin pokusu o svěcení ženy je tento trest stanoven, znamená to, že Církev toto jednání považuje za závažný zločin, který je ovšem zároveň také těžkým hříchem, a proto není ani teoreticky možné, aby se svátost svěcení ženám udělovala.
Závěrem
Z uvedených skutečností vyplývá, že veškerá diskuse o „svěcení“ žen je zcela absurdní. Církev nemá ve své moci změnit podstatu žádné ze svátostí a nauka, že přijmout svátost svěcení může pouze pokřtěný muž, je podstatnou součástí svátosti a zároveň součástí neměnného pokladu víry. Proto Církev řadí pokus o „svěcení“ ženy mezi nejzávažnější trestné činy, protože je to skutečnost, která odporuje nejen praxi a disciplíně Církve, nýbrž také její nauce, kterou přijala od samotného Krista.
P. ICLic. Mgr. Šimon Polívka Ph.D.
21.05.2025, RC Monitor 9/2025
Kázání Mons. Stanislava Přibyla CSsR v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v sobotu 26. dubna 2025: Milí přátelé, je krásné, že se můžeme sejít na mši svatou v tento den, kdy se koná Pochod pro život. Současně prožíváme velikonoční oktáv, tedy vlastně takové prodloužené intenzivní slavení Velikonoc a ještě je dnes den, kdy se svět loučí s papežem Františkem.
20.01.2025, RC Monitor 1/2025
Když jsem byl malý kluk, brával mě táta s sebou na dlouhé procházky, někdy ulicemi Prahy, jindy krajinou venku. Někdy jsme spolu sedávali s pruty na břehu Sázavy, řeka šuměla a my mlčeli nebo si tiše povídali, dodnes vím, jak řeka voněla. Letos o Vánocích se mi vybavila jedna tátova raná vzpomínka.
22.04.2025, The European Conservative
Politika na podporu porodnosti je nezbytná, ale nestačí: kultura, která uvěřila, že nejvyšším cílem je individuální štěstí, míří k zániku. Celosvětová populační krize – tedy prudký pokles porodnosti, který zasáhl téměř všechny země světa, s výjimkou (zatím) subsaharské Afriky – je možná největší hrozbou, které civilizace čelí. Jenže o ní téměř nikdo nechce mluvit. Ale to vlastně není tak docela pravda. V Evropě, kde porodnost už dlouhá léta nedosahuje úrovně prosté reprodukce, se političtí představitelé tomuto tématu nemohou vyhnout. Problém spočívá v tom, že většina z nich chce říkat a slyšet jen jedno: že jediným možným řešením je masová migrace z plodnějších zemí.
30.06.2025, Catholic News Agency
Francouzské Národní shromáždění schválilo kontroverzní návrh zákona legalizujícího tzv. „asistenci při umírání“, což katoličtí biskupové označují za vážnou hrozbu pro důstojnost lidského života i pro samotnou soudržnost národa. Upravená verze zákona byla přijata 27. května poměrem 305 hlasů pro a 199 proti. Zatímco ustanovení o paliativní péči získala širokou podporu, článek zavádějící právní nárok na asistovanou sebevraždu a eutanazii vyvolal výraznou kritiku ze strany církevních představitelů, bioetiků i řady organizací občanské společnosti.
21.02.2025, RC Monitor 3/2025
„Bůh dokáže psát i na křivých řádcích,“ je jedno z okřídlených úsloví užívaných v církvi, když přijde řeč na lidi, případně situace, které jsou takzvaně kontroverzní. Jako jedna z takových kontroverzních osob se nám může jevit znovu zvolený prezident USA. Asi se shodneme, že tento pán není žádný Mirek Dušín, který by byl vzorem hodným následování. Ale též musíme uznat to, že ne všechny jeho kroky jsou zavrženíhodné. Jeden z jeho kroků, který osobně považuji za chvályhodný, je pozastavení financování USAIDu, které rozpoutalo v určitých kruzích velké zděšení.
12.05.2025, RC Monitor 7/2025
Vždycky jsem ráda poslouchala názory, které se s mými rozcházely. Zvláště mě zajímala krajní řešení, protože jsem měla za to, že tak dojdu k nějaké objektivní pravdě.