16.12.2016, Fides
„S prvními případy jsme se setkali v naší nemocnici,“ řekl agentuře Fides Emile Katti, chirurg a ředitel aleppské nemocnice v Raja, kterou podporuje Kustodie Svaté země – „jsou symbolem situace, v níž v těchto čtvrtích žijeme: muž má sedm měsíců zlomenou ruku po zásahu střepinou a již podstoupil špatně provedenou operaci, kterou vykonal egyptský lékař. Tamhle je dítě, kterému se za čtyři roky nedostalo vhodné léčby jeho onemocnění; pak je tu další chlapec s šrapnelem v hlavě, který naštěstí nepoškodil důležité části jeho těla. Jeho otec byl zabit před několika měsíci.“
Příběhy lidí ze čtvrtí, které byly donedávna v rukou povstaleckých skupin a
džihádistických milicí, poukazují na detaily často opomíjené mainstreamovými médii: „Před několika dny,“ říká Emile Katti, který v listopadu hovořil o svých zkušenostech lékaře v Aleppu na zajímavé konferenci organizované biomedicínskou univerzitou v Římě - „byla odstřelovačem zabita sestra a celá rodina jednoho z našich zaměstnanců, když se snažili opustit východní Aleppo humanitárním koridorem. Nemocní a ranění, kteří přicházejí z těchto čtvrtí, uvádějí, že hladověli a byli nuceni jíst trávu a že jídlo bylo dostupné pouze pro bojovníky a jejich příznivce.“
Ve čtvrtek 15. prosince vyjela z východního Aleppa několikrát kolona 20 zelených autobusů, vezoucích pokaždé asi 1200 lidí do oblasti v blízkosti hranice s Tureckem. Dohoda o evakuaci příslušníků milicí a civilistů z východního Aleppa, zprostředkovaná Ruskem a Tureckem, umožnila zároveň ukončení obléhání dvou šíitských vesnic v provincii Idlib, jež byly dlouhou dobu obklíčeny džihádistickými milicemi. Zdá se, že je obtížné ověřit počty civilistů, kteří zůstali v oblastech Aleppa až do nedávna ovládaných povstaleckými skupinami: „Mnozí bez ověření opakují, že v této části města je více než 250 000 obyvatel, ale reálné číslo je pravděpodobně mnohem nižší. A nyní je prakticky nemožné je spočítat, protože lidé utíkají různými směry, jakmile k tomu mají příležitost. „A mnohé z nich vítají v duchu solidarity jejich příbuzní a známí, kteří se s nimi několik let nemohli setkat.“
30.12.2024, RC Monitor 24/2024
Jaroslav Maxmilián Kašparů, jako spisovatel známý pod jménem Max Kašparů, je český řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský terciář, člen Obce spisovatelů a esperantista. Max Kašparů působí v Pelhřimově. V roce 2015 byl v rodné obci Žirovnici vysvěcen na kněze v byzantském ritu. Svěcení přijal z rukou biskupa Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve Ladislava Hučka, jehož se stal členem. Je autorem řady knih s duchovní tematikou a věnuje se přednáškové činnosti. Má dvě dcery.
09.12.2024, RC Monitor 22/2024
Pouštím se do kontroverzního tématu. Vím to, a proto předem říkám: berte moje názory jen jako úvahu nad zvykem, který byl původně alternativou, ale rozšířil se jako jediná správná možnost.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.
09.01.2025, Crisis Magazine
Naše kultura založená na obrazovkách je plochá a časově omezená, naprosto imanentní, v jistém smyslu velmi pomíjivá. Žádná z těchto vlastností nepřispívá k otevřenosti vůči transcendenci.
18.12.2024, RC Monitor 22/2024
Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.
13.01.2025, The Catholic Thing
Stále častěji zjišťuji, že nejméně tolerantní lidé, se kterými se setkávám, jsou právě ti, kteří se neustále ohánějí slovem „tolerance“. Neměli bychom to považovat za pokrytectví. Není to jako chování farizeů, kteří si dávají záležet na tom, aby každý viděl, jak dávají almužnu. Tím z dobročinnosti dělají divadelní představení, aby si vysloužili chválu lidí, a pokud stojí především o ni, pak ji také dostanou. „Odpovídající odměnu,“ jak píše Milton, „prázdnou jako jejich skutky.“