Naše jistoty: Všichni měli práci

01.12.2019, RC Monitor 23/2019

S blížícím se třicátým výročím listopadového převratu se na českém internetu stále častěji objevovaly články o tom, že za socialismu bylo lépe. Zdůrazňují se zejména jistoty, které jsme tehdy měli a které nám dnes chybějí. Dovolím si to ilustrovat na příkladě vlastního života.


Ve školním roce 1958–1959 se nám blížila maturita a všichni (zejména naši rodiče) se klepali, jak se dostaneme na vysokou školu. Zavařili jsme si to z části sami: pod vedením synovce Jiřího Voskovce Prokopa (R.I.P.) jsme tehdy uspořádali divadelní představení hry V+W „Ostrov Dynamit“. V zásadě jsme se drželi původního textu, ale představení obsahovalo předscény, na kterých se Voskovec a další herec (už si nepamatuji, kdo to byl) vyřádili. Nebylo v nich mnoho politiky, spíše legrácky z aktuálního školního života.

Výsledek byl dramatický – odnesli to především profesoři a na prvním místě ředitel Bradáč, starší, slušný člověk. Několik profesorů to odneslo vyhazovem a vyhozen byl i ředitel Bradáč, jehož nahradil jakýsi Antonín Patejdl. Nevím, zda to někdo ze spolužáků věděl, ale já jsem tehdy nevěděla, že šlo o vedoucího kanceláře generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který se angažoval v organizaci procesu Milady Horákové. Místo ředitele pražského LaGuardiova gymnázia (tehdy už pouhé „jedenáctiletky“) dostal zřejmě jako odměnu za zásluhy.

Třetina studentů našeho ročníku tehdy nebyla doporučena k vysokoškolskému studiu a když se jedna z profesorek pokoušela za mne u nového ředitele přimluvit, ten jí odsekl: „Vyloučeno. Klerikální rodina.“ Počítala jsem s tím – otec už tenkrát několik let rubal uran na příbramském lágru Bytíz. To tedy byla jedna z mých jistot.

Maturitu jsem složila na tři jedničky a jednu dvojku, na vysokou školu jsem nesměla a musela jsem nastoupit do práce. Jenže tu byl problém. Jako dcera politického vězně jsem nemohla sehnat zaměstnání, všude mě odmítli. I to byla jistota. Současně tehdy platilo, že každý občan musel mít zaměstnání, což mu zaměstnavatel musel potvrdit razítkem v občanském průkazu na straně 14 (občanský průkaz, milé děti, byla tehdy knížka, ne dnešní kartička). Pokud bych potvrzení neměla, stala bych se příživnicí (rozuměj, prostitutkou) a octla bych se v kriminále.

Situaci zachránila moje matka. Pracovala v národním podniku Zemstav, což byla původně stavební firma Záruba a Pfeferman, a do Zárubovy firmy nastoupila před lety, kdy jako dívka z venkova přišla do Prahy, takže ji tam ještě po letech znali a mnozí se jí snažili pomoci. (Přiznám se, že i to byla jistota: většina obyčejných lidí jsou lidé slušní.) Náměstci ředitele mi důrazně sdělili, že mě přijmou jen proto, že je o to soudružka M. velmi prosila. Později mi sdělili, že mě přijali jen z dobré vůle, takže nedostanu tabulkový plat (pro technickou kresličku 600 Kčs), ale o sto korun méně. S tím jsem počítala (další jistota) a byla jsem ráda, že jsem ráda.

Pak došlo k  přesunům mezi podniky a já jsem se octla v jakési pobočce ostravské firmy, což byla výhoda – pobočka byla malá a o některých věcech jsme se mohli domluvit. Když se mi naskytla nabídka na místo sekretářky na jednom z ústavů Akademie věd, kde bych mohla uplatnit své jazykové znalosti, zkusila jsem to a slušné vedení pobočky mě podpořilo za cenu vlastního postihu, protože ostravské vedení mi chtělo přestup do jiné firmy zarazit: na to mělo právo, protože s výpovědí musel dosavadní zaměstnavatel souhlasit a bez jeho propouštěcího razítka v občanském průkazu nikdo nesměl dosavadní zaměstnání opustit. Na štěstí bylo pozdě, razítko jsem už měla. Když jsem ale u nového zaměstnavatele žádala o souhlas s večerním jazykovým studiem na brněnské universitě, sdělila mi Ústavní rada, že Ústav nemá na mém studiu zájem. I na to měli soudruzi vědečtí pracovníci právo.

Dál už pokračovat nebudu. Shrnu jen, že za „socialismu“ neměl člověk právo ani změnit místo, s lidmi se zacházelo jako s balíky, které bylo možné přesouvat z místa na místo bez jejich souhlasu. To byly naše jistoty, takto jsme všichni měli práci. Takto nám bylo „lépe“, není-liž pravda, soudruzi.

Michaela Freiová


Další články



Mariánské putování Prahou

20.05.2024, cirkev.cz

V sobotu 25. května se uskuteční mariánské putování Prahou jako poděkování za dokončení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. K putování je možno se připojit i odpojit kdekoli. Během putování se účastníci modlí růženec a zpívají, proto je dobré mít sebou kancionál.

Pět každodenních dobrodiní od našeho anděla strážného

08.02.2024, TAN Direction

1. Chrání nás v nebezpečí
Z Písma svatého, ze života světců i z každodenních zkušeností obyčejných lidí lze uvést bezpočet případů, kdy andělé někoho ochránili uprostřed fyzického nebezpečí. K těm zmíněným v Písmu patří záchrana Lota a jeho rodiny ze Sodomy, ochrana tří hebrejských mládenců v babylonské ohnivé peci, pomoc poskytnutá Judovi Makabejskému a jeho vojsku a vysvobození sv. Petra z vězení.

Ex orbe et Urbe - 4. 3. 2024

04.03.2024, RC

V Miláně se bývalý prezident Papežské rady pro legislativní texty kardinál Francesco Coccopalmerio spolu s milánským arcibiskupem Mariem Delphinim, prezidentem Papežské teologické akademie Antoniem Staglianem a františkánským teologem Zbigiewem Sucheckim zúčastnili celodenního setkání za zavřenými dveřmi se třemi velmistry největších italských zednářských lóží.

Svoboda

17.06.2024, RC Monitor 12/2024

Kardinál Štěpán Trochta zlobil. Nepochybně to byl člověk srdečný, „otevřený“, „člověk dialogu“, jak se dnes s oblibou říká. Ale taky důsledný. Muž Tradice a pevné víry.

Som z toho voľaaký zmätený...

05.02.2024, RC Monitor 2/2024

Památný výrok majora Terazkyho z Černých baronů, bylo to první, co mne napadlo po rozkliknutí článku z Vatican News „Papež přijal sdružení zaměřené na dialog křesťanů se socialisty“. Asi jsem příliš ovlivněn vlastními zážitky a vzpomínkami rodičů a jejich vrstevníků na „radostné budování šťastné budoucnosti“.

Hurá, mládí se nám vrátilo!

22.05.2024, RC Monitor 10/2024

No, nejásejme příliš, neboť se nám nevrací věk, kterým jsme se mohli, my v šedesátých a sedmdesátých letech a před těmito narození, honosit. Spíše, alespoň já mám ten pocit, se vrací určité „lidové záliby“ s dobou minulou spojené. A jednou z takovýchto, někdy až příliš, rozšířenou zábavou bylo kádrování. Myslím, že mnozí mají osobní zkušenosti a netřeba tedy tuto zábavu podrobně popisovat. Snad jen že se kádrovalo téměř všude a málokdo, ani ti nejvýše postavení kádrováci, byl toho ušetřen. A díky církevním tajemníkům se kádrovalo i v církvi.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.