Naše jistoty: Všichni měli práci

01.12.2019, RC Monitor 23/2019

S blížícím se třicátým výročím listopadového převratu se na českém internetu stále častěji objevovaly články o tom, že za socialismu bylo lépe. Zdůrazňují se zejména jistoty, které jsme tehdy měli a které nám dnes chybějí. Dovolím si to ilustrovat na příkladě vlastního života.


Ve školním roce 1958–1959 se nám blížila maturita a všichni (zejména naši rodiče) se klepali, jak se dostaneme na vysokou školu. Zavařili jsme si to z části sami: pod vedením synovce Jiřího Voskovce Prokopa (R.I.P.) jsme tehdy uspořádali divadelní představení hry V+W „Ostrov Dynamit“. V zásadě jsme se drželi původního textu, ale představení obsahovalo předscény, na kterých se Voskovec a další herec (už si nepamatuji, kdo to byl) vyřádili. Nebylo v nich mnoho politiky, spíše legrácky z aktuálního školního života.

Výsledek byl dramatický – odnesli to především profesoři a na prvním místě ředitel Bradáč, starší, slušný člověk. Několik profesorů to odneslo vyhazovem a vyhozen byl i ředitel Bradáč, jehož nahradil jakýsi Antonín Patejdl. Nevím, zda to někdo ze spolužáků věděl, ale já jsem tehdy nevěděla, že šlo o vedoucího kanceláře generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který se angažoval v organizaci procesu Milady Horákové. Místo ředitele pražského LaGuardiova gymnázia (tehdy už pouhé „jedenáctiletky“) dostal zřejmě jako odměnu za zásluhy.

Třetina studentů našeho ročníku tehdy nebyla doporučena k vysokoškolskému studiu a když se jedna z profesorek pokoušela za mne u nového ředitele přimluvit, ten jí odsekl: „Vyloučeno. Klerikální rodina.“ Počítala jsem s tím – otec už tenkrát několik let rubal uran na příbramském lágru Bytíz. To tedy byla jedna z mých jistot.

Maturitu jsem složila na tři jedničky a jednu dvojku, na vysokou školu jsem nesměla a musela jsem nastoupit do práce. Jenže tu byl problém. Jako dcera politického vězně jsem nemohla sehnat zaměstnání, všude mě odmítli. I to byla jistota. Současně tehdy platilo, že každý občan musel mít zaměstnání, což mu zaměstnavatel musel potvrdit razítkem v občanském průkazu na straně 14 (občanský průkaz, milé děti, byla tehdy knížka, ne dnešní kartička). Pokud bych potvrzení neměla, stala bych se příživnicí (rozuměj, prostitutkou) a octla bych se v kriminále.

Situaci zachránila moje matka. Pracovala v národním podniku Zemstav, což byla původně stavební firma Záruba a Pfeferman, a do Zárubovy firmy nastoupila před lety, kdy jako dívka z venkova přišla do Prahy, takže ji tam ještě po letech znali a mnozí se jí snažili pomoci. (Přiznám se, že i to byla jistota: většina obyčejných lidí jsou lidé slušní.) Náměstci ředitele mi důrazně sdělili, že mě přijmou jen proto, že je o to soudružka M. velmi prosila. Později mi sdělili, že mě přijali jen z dobré vůle, takže nedostanu tabulkový plat (pro technickou kresličku 600 Kčs), ale o sto korun méně. S tím jsem počítala (další jistota) a byla jsem ráda, že jsem ráda.

Pak došlo k  přesunům mezi podniky a já jsem se octla v jakési pobočce ostravské firmy, což byla výhoda – pobočka byla malá a o některých věcech jsme se mohli domluvit. Když se mi naskytla nabídka na místo sekretářky na jednom z ústavů Akademie věd, kde bych mohla uplatnit své jazykové znalosti, zkusila jsem to a slušné vedení pobočky mě podpořilo za cenu vlastního postihu, protože ostravské vedení mi chtělo přestup do jiné firmy zarazit: na to mělo právo, protože s výpovědí musel dosavadní zaměstnavatel souhlasit a bez jeho propouštěcího razítka v občanském průkazu nikdo nesměl dosavadní zaměstnání opustit. Na štěstí bylo pozdě, razítko jsem už měla. Když jsem ale u nového zaměstnavatele žádala o souhlas s večerním jazykovým studiem na brněnské universitě, sdělila mi Ústavní rada, že Ústav nemá na mém studiu zájem. I na to měli soudruzi vědečtí pracovníci právo.

Dál už pokračovat nebudu. Shrnu jen, že za „socialismu“ neměl člověk právo ani změnit místo, s lidmi se zacházelo jako s balíky, které bylo možné přesouvat z místa na místo bez jejich souhlasu. To byly naše jistoty, takto jsme všichni měli práci. Takto nám bylo „lépe“, není-liž pravda, soudruzi.

Michaela Freiová


Další články


Týden ve světě katolickýma očima - 17. 10. 2021

16.10.2021, RCM

Damian Thompson popisuje okolnosti konverze bývalého anglikánského biskupa Michaela Nazir-Aliho ke katolictví. Bývalý anglikánský biskup Rochesteru je nyní členem katolického personálního ordinariátu Panny Marie Walsinghamské (jednoho ze tří personálních ordinariátů zřízených na základě apoštolské konstituce Benedikta XVI. Anglicanorum coetibus (2009), které mají anglikánským konvertitům umožnit „zachovat si liturgické, spirituální a pastorační tradice Anglikánského společenství v rámci plného společenství s Katolickou církví“) a bude brzy vysvěcen na katolického kněze (na biskupa být vysvěcen nemůže, protože je ženatý).

Infekce z kostela nebo žloutenka z benzínky?

30.09.2021, RC Monitor 18/2021

Často se rozpovídáme, až když si dodáme odvahy a zábrany padnou. Skoro vždycky k tomu může dopomoci sklenka dobrého vína, někdy i šálek výborné kávy. Když jsme tak v dobrém rozmaru seděli nad skleničkou vína, svěřila se nám kamarádka, že do kostela už přestala chodit, protože církev po covidu nic nedělá pro větší hygienu při sv. přijímání a spousta lidí pořád přijímá do úst, takže stejně vždycky dojde na „olizovačku prstů“ kněze, který podává, a to ona vůbec nemusí. Navíc jí to prostě celkově není příjemné.

Proč se modlit ke svatému Josefu Freinademetzovi

05.10.2021, Corrispondenza Romana / RC Monitor 18/2021

Málokdo se modlí ke svatému Josefu Freinademetzovi, neboť jen málokdo zná tohoto svatého misionáře, který si v dnešní situaci zaslouží naši oddanost.

Svatá Ludmila s námi

19.09.2021, RC Monitor 18/2021

Čas je prubířský kámen a čas i mnohé ukáže. Z pohledu více než tisíce sta let nám osobnost kněžny Ludmily vystupuje legendárně, až velmi vzdáleně. Člověk dneška, pokud něco o ní ví, vnímá ji jako babičku svatého Václava. To však nestačí. Pár historických pramenů píše o ženě plné lidskosti a něhy: „Byla okem slepému, nohou chromému...“ Je svatou!

Výuka náboženství je důležitá

04.10.2021, RC Monitor 18/2021

Tak nám začal nový školní rok (nebo měsíc, jak vtipně podotkl ve svém blogu jeden z mých přátel) a mnoho lidí s napětím očekává, zda neskončí dříve a děti nebudou opět přikovány k monitorům ve svých domovech. A tak je pochopitelné, že se vyrojily články o testování, očkování atd. Ale jsou i důležitější věci v životě lidském než zdraví a očkováním zaručená poklidná plavba životem.

Týden ve světě katolickýma očima - 6. 10. 2021

06.10.2021, RCM

Vatikanista Andrea Gagliarducci upozorňuje na předmluvu papeže Františka ke knize „Fraternità Segno dei Tempi: The social teaching of Pope Francis“, v níž autoři, kardinál Michael Czerny a Cristian Barone shromažďují vyjádření papeže Františka na sociální témata. Podle Gagliarducciho lze papežovu předmluvu číst jako přímou odpověď na kritiku, přičemž jádrem této odpovědi je, že „veškerou svoji sociální nauku odvozuje z Druhého vatikánského koncilu“.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2021 Res Claritatis, z.s.