01.12.2019, RC Monitor 23/2019
Výsledek byl dramatický – odnesli to především profesoři a na prvním místě ředitel Bradáč, starší, slušný člověk. Několik profesorů to odneslo vyhazovem a vyhozen byl i ředitel Bradáč, jehož nahradil jakýsi Antonín Patejdl. Nevím, zda to někdo ze spolužáků věděl, ale já jsem tehdy nevěděla, že šlo o vedoucího kanceláře generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který se angažoval v organizaci procesu Milady Horákové. Místo ředitele pražského LaGuardiova gymnázia (tehdy už pouhé „jedenáctiletky“) dostal zřejmě jako odměnu za zásluhy.
Třetina studentů našeho ročníku tehdy nebyla doporučena k vysokoškolskému studiu a když se jedna z profesorek pokoušela za mne u nového ředitele přimluvit, ten jí odsekl: „Vyloučeno. Klerikální rodina.“ Počítala jsem s tím – otec už tenkrát několik let rubal uran na příbramském lágru Bytíz. To tedy byla jedna z mých jistot.
Maturitu jsem složila na tři jedničky a jednu dvojku, na vysokou školu jsem nesměla a musela jsem nastoupit do práce. Jenže tu byl problém. Jako dcera politického vězně jsem nemohla sehnat zaměstnání, všude mě odmítli. I to byla jistota. Současně tehdy platilo, že každý občan musel mít zaměstnání, což mu zaměstnavatel musel potvrdit razítkem v občanském průkazu na straně 14 (občanský průkaz, milé děti, byla tehdy knížka, ne dnešní kartička). Pokud bych potvrzení neměla, stala bych se příživnicí (rozuměj, prostitutkou) a octla bych se v kriminále.
Situaci zachránila moje matka. Pracovala v národním podniku Zemstav, což byla původně stavební firma Záruba a Pfeferman, a do Zárubovy firmy nastoupila před lety, kdy jako dívka z venkova přišla do Prahy, takže ji tam ještě po letech znali a mnozí se jí snažili pomoci. (Přiznám se, že i to byla jistota: většina obyčejných lidí jsou lidé slušní.) Náměstci ředitele mi důrazně sdělili, že mě přijmou jen proto, že je o to soudružka M. velmi prosila. Později mi sdělili, že mě přijali jen z dobré vůle, takže nedostanu tabulkový plat (pro technickou kresličku 600 Kčs), ale o sto korun méně. S tím jsem počítala (další jistota) a byla jsem ráda, že jsem ráda.
Pak došlo k přesunům mezi podniky a já jsem se octla v jakési pobočce ostravské firmy, což byla výhoda – pobočka byla malá a o některých věcech jsme se mohli domluvit. Když se mi naskytla nabídka na místo sekretářky na jednom z ústavů Akademie věd, kde bych mohla uplatnit své jazykové znalosti, zkusila jsem to a slušné vedení pobočky mě podpořilo za cenu vlastního postihu, protože ostravské vedení mi chtělo přestup do jiné firmy zarazit: na to mělo právo, protože s výpovědí musel dosavadní zaměstnavatel souhlasit a bez jeho propouštěcího razítka v občanském průkazu nikdo nesměl dosavadní zaměstnání opustit. Na štěstí bylo pozdě, razítko jsem už měla. Když jsem ale u nového zaměstnavatele žádala o souhlas s večerním jazykovým studiem na brněnské universitě, sdělila mi Ústavní rada, že Ústav nemá na mém studiu zájem. I na to měli soudruzi vědečtí pracovníci právo.
Dál už pokračovat nebudu. Shrnu jen, že za „socialismu“ neměl člověk právo ani změnit místo, s lidmi se zacházelo jako s balíky, které bylo možné přesouvat z místa na místo bez jejich souhlasu. To byly naše jistoty, takto jsme všichni měli práci. Takto nám bylo „lépe“, není-liž pravda, soudruzi.
Michaela Freiová
18.12.2024, RC Monitor 22/2024
Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.
30.12.2024, RC Monitor 24/2024
Jaroslav Maxmilián Kašparů, jako spisovatel známý pod jménem Max Kašparů, je český řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský terciář, člen Obce spisovatelů a esperantista. Max Kašparů působí v Pelhřimově. V roce 2015 byl v rodné obci Žirovnici vysvěcen na kněze v byzantském ritu. Svěcení přijal z rukou biskupa Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve Ladislava Hučka, jehož se stal členem. Je autorem řady knih s duchovní tematikou a věnuje se přednáškové činnosti. Má dvě dcery.
05.03.2025, RC Monitor 4/2025
Po Novém roce jsem si všiml řady článků, které řešily otázku, jak si v roce 2025 udržet pocit štěstí. Vědecké studie zjistily, že štěstí má tři hlavní pilíře: přátelství, žití v přítomném okamžiku a dobrovolnictví. Ty prý dokážou přeprogramovat náš mozek na optimističtější vlny.
02.01.2025, RC Monitor 24/2024
V současné době má mnoho lidí, zvláště mladých, problém s více méně trvalou otráveností. Příčinou toho je, že vše sázejí na štěstí. Štěstí je povětšinou velmi krátkodobý pocit, který je vzápětí vystřídán pocitem zklamání nebo prázdnoty. Tato situace je vyvolána tím, že zmínění lidé usilují o věci materiální a o věci duchovní se starají málo, pokud vůbec. Věci materiální jsou totiž dělitelné. Lze je získat, zcizit, darovat, ztratit atd. Věci duchovní jsou nedělitelné a můžeme je jen sdílet. Není znám případ, že by někdo někoho něco naučil a následně už to sám neuměl, stejně jako když něco hmotného darujeme.
18.04.2025, RC, brusselstimes.com
Více než 500 lidí zasedlo v neděli ke společnému charitativnímu iftaru v kostele svatého Jana Křtitele v Molenbeeku. Akce se konala v rámci snahy městské části získat titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2030. Iftar je jídlo, kterým muslimové po západu slunce přerušují půst během posvátného měsíce ramadánu. Letos připadl začátek tohoto období na březen, tedy i na dobu křesťanského postu. I právě tato časová souhra byla zřejmě jedním z důvodů, proč se pořadatelé rozhodli umístit tuto slavnost přímo do katolického kostela.
24.11.2024, RC Monitor 22/2024
Tato latinská věta mi nezůstala v paměti z doby mých teologických studií. Za mých středoškolských let jsme ji na hodinách dějepisu několikrát slyšeli v souvislosti s učivem a občas ji slýcháme doposud. Měl jsem učitele s nebývalou schopností vštípit nám kromě znalostí dějepisu i další informace, které nám přidávají něco na lidskosti a budují nás. Právě při jedné takové příležitosti zazněl výše uvedený citát.