Fabrice Hadjadj: Mně patří sláva

Neboť co si přeje stvořitel pro své stvoření? „Aby bylo rozpoznáno, aby zářilo, aby osvětlovalo,“ vysvětluje nám. Setkali jsme se ve Fribourgu, v Institutu Philanthropos, do jehož čela se postavil.

Podle Vás je sotva něco univerzálnějšího než touha po slávě.
Jakožto křesťané jsme v pozici neustálého napětí. Myslíme si, že sláva je to, co patří Bohu, a ne nám. Proto bychom neměli mít žádnou touhu po slávě. Křesťanská ctnost par excellence, o které pohané nikdy nepřemýšleli, je pokora. Pohanská etika, zejména řecká a římská, je hluboce zakořeněna v principu dokonalosti. Pro římského historika Sallusta je touha po slávě tím, co odlišuje člověka od zvířete. Jinak člověk uspokojí pouze své břicho. Člověk, který se nesnaží vyznamenat na cestě svého života, nerozvíjí zdroje své lidskosti.

Připomínáte, že sláva je horizontem křesťanského života, jak říká většina modliteb.
Podle křesťanů je touha po slávě vlastní pohanům, zatímco pokora je jejich zvláštní ctností. Tato otázka je tedy do značné míry zatemněna. Můžeme však na ni odpovědět, když si povšimneme, že Bůh sám nemá potřebu být oslavován. Vzdáváme-li mu slávu, jsme tím sami oslaveni. Co si přeje stvořitel pro své stvoření, básník pro svou báseň? Aby byla jeho báseň rozpoznána, aby zářila, aby svítila.

Tradice morální teologie spojuje pokoru s jinou ctností: velkodušností. Tato ctnost reguluje a staví do řádu naši touhu po slávě. Je to ctnost „velkých duší“, jak naznačuje etymologie slova. Nejedná se o ctižádostivost ani o ješitnost. Jde o hledání skutečných poct. Vzdaluje nás od myšlenky, že by křesťan měl usilovat o sebe–vymazání nebo sebe–negaci. Křesťan má mimořádné poslání být světlem světa. „Nikdo nestaví lampu pod nádobu,“ říká Ježíš.

Dnes jsou výsadním kanálem ješitnosti sociální sítě.
Sebe–oslavení na sociálních sítích je jeden z nejlepších důkazů toho, že touha po slávě je všeobecně rozšířená. Cílem je ukázat se na veřejnosti a pokud možno u toho zazářit. To samo o sobě není problém. Problém je odmítnutí podmínek skutečného uznání, které předpokládá určitou délku trvání, určitou trpělivost. Rozpoznat, co je pamětihodné a co ne, vyžaduje čas. Sociální sítě jsou typické svou okamžitostí a netrpělivostí. Ihned všechno sdílíme skrze selfies a stories. Organizujeme svou vlastní oslavu. Ale sláva předpokládá to, že je přijímána od někoho jiného. Nemůžeme si ji sami vytvořit.

Sláva a pokora by tedy neměly být v naprosté opozici.
Pravá touha po slávě zahrnuje nutně pokoru. Ten, kdo mi dává skutečné uznání, musí být přinejmenším mně rovný, v ideálním případě nade mnou. Báseň nebo kniha mi může stát za potlesk kohorty nevzdělaných snílků (to je případ mnoha autorů bestsellerů), ale pokud mám pochvalu jen jednoho velkého spisovatele, má to větší hodnotu. Hrdina si přeje, aby byl před ním velký básník, který by ho oslavoval. Nade mnou musí být lidé, od nichž mohu přijmout slávu.

Nejde o to, abychom se sami umenšovali. Existuje určitý druh arogance zahrabávat talent, kterým nás Bůh obdařil. Vzpomeňte si na podobenství o hřivnách. Pán je nejvíc přísný na toho, kdo ukryl svou hřivnu v zemi, aniž by přinesla ovoce. Mým úkolem je dostat se dolů, abych mohl sloužit. Vynaložím všechny prostředky na to, abych sloužil dobru a milosrdenství. Skutečná síla tkví v pozdravení, laskavosti, velkorysosti, která umí přijít na pomoc druhému. Je to pokora velké duše, jakou měl třeba Martin Luther King.

Sláva znamená také přijmout rizika. „Vítězství bez rizika je triumf bez slávy,“ říká Corneille. Ten, kdo koná dobro, je také zranitelný.

Další kapitola Vaší práce se týká slávy Boha v jeho stvoření.
Liturgie říká: „Země je plná tvé slávy!“ (a nejen nebe). Jedním z největších dramat naší doby je zrození přírodních věd, které určitým způsobem „zabíjejí“ úžas nad živými tvory a které pak nejsou schopny vidět slávu na zemi.

Vykládáme věci čistě utilitaristicky. Kos zpívá, aby nalákal samici k páření a zajistil přežití svého druhu. Ale krása, kterou vidím nebo slyším, nemůže být jen to. V takové vizi je cíl příliš ubohý a slabý: uchovat se hladký jako oblázek. To je pravděpodobně jedna z příčin současné ekologické krize. Darwin prohlásil, že ho znechutil paví ocas, protože taková extravagance nezapadala do jeho teorie boje o přežití.

Krása tedy převyšuje užitečnost či potřebnost.
Je třeba vzít v úvahu, že něco přesahuje užitečnost. Že v životě existuje tendence projevovat se, být viděn na světle. V Genesis začíná Bůh stvořením světla, aby všechno vyšlo na světlo. Z teologického hlediska celé stvoření oslavuje Boha. Což by jeden tvor nedokázal. Nestačí mít překrásnou ženu, jsou potřeba také pštrosi, ježovky a klokani. Dokonce i křesťané někdy zapomínali na tuto nádheru přírody.

Paradoxem je, že úžas stojí na samém počátku vědy. Pozorování přírody přimělo člověka k touze jí porozumět. To, co vede dítě k touze stát se zoologem nebo biologem, je především úžas, který by měl zůstat hybnou silou vědy. Zredukovat ji na druh utilitaristického přístroje by byla ztráta.

Podle Vás jsme tedy u kořene současné antropologické krize.
Protože už neumíme žasnout nad lidmi, máme tendence je transformovat, vylepšovat, dělat z nich kyborgy. Ti, kdo sní o vyšším člověku, jsou nízkými lidmi, protože nejsou schopni žasnout nad bližními. Neboť křesťanské tajemství nám připomíná („co jste udělali jednomu z těchto mých maličkých“), že Kristus je přítomen v každém člověku. Proto již není možné s ním manipulovat, podřizovat si ho, vykořisťovat, vnucovat mu povinnost být výkonný.

Dále vysvětlujete, že v biblické hebrejštině se slovo sláva řekne „kabod“, což znamená břemeno.
„To je těžké,“ řekli by dnešní mladí. Latinské gloria odkazuje ke světlu (claritas), zatímco řecké doxa je blíže pojetí reputace. V Bibli je sláva vyjádřena jako tíha, náklad, břemeno, které neseme, které leží na našich ramenou. V jedné ze svých velkých řečí Ježíš říká: „Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce.“ Tak se oslavujeme i my, neseme-li ovoce. Abych si zasloužil slávu, jsem pověřen posláním. To je logika „kabod“. Lid Izraele je svatý národ, který má povinnost svědčit o Bohu a šířit dobro. Svatost nemá původně smysl morální, ale spíše předurčení k misi. To je břemeno slávy.

Vykládáte také, že Ježíšovo zmrtvýchvstání nebylo příliš slavné.
To, co nám vyprávějí evangelia, musí být pravdivé, protože žádný člověk by si nemohl představit takové zjevení vzkříšeného Ježíše. Kdokoli by psal o zmrtvýchvstalém, podával by úžasné obrazy, zprávy „odtamtud“ atd. Nic takového tu není. Kristus se jeví mimořádně obyčejným. Marie Magdaléna ho považuje za zloděje těla, poutníci z Emauz za nevědomého. Když se zjeví svým učedníkům, spokojí se s prostým „Pokoj vám“ (šalom). Jedl s nimi a učil je jako obyčejný rabín. Navíc to bylo neúspěšné, protože po 40 dnech se ho učedníci opět ptají: „Kdy obnovíš království v Izraeli?“, což je čistě politická otázka. Nic nepochopili. Muselo přijít seslání Ducha svatého o Letnicích, aby dokázali vstoupit do tajemství. To je velmi překvapivé.

Maurice Page, cath.ch
Přeložila Michaela Vošvrdová